Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 114/2023-55

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 37 041,30 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 472 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 569,30 Kč a úrok z prodlení z částky 34 899,48 Kč od 12. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 472 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 569,30 Kč a úrok z prodlení z částky 34 899,48 Kč od 12. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 37 041,30 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne 25. 6. 2021 číslo prostřednictvím kreditní karty, na jejímž základě se žalovaná zavázala splácet poskytnutý úvěr vyčerpaný v rámci úvěrového rámce sjednaného ve výši 30 000 Kč měsíčními splátkami v závislosti na aktuální výši vyčerpaného úvěrového rámce. Ohledně úvěruschopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že bonita žalované byla prověřována na základě informací získaných od žalované, aktuální výše částky životního minima a následným ověřením získaných informací nahlédnutím do databází SOLUS, NRKI, ISIR, centrální evidence exekucí, registru neplatných dokladů a registru hledaných osob. Žalovaná vyčerpala částku 37 989 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 21. 4. 2022 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 18 756,02 Kč, splátek ve výši 15 943,46 Kč, poplatků za upomínky ve výši 300 Kč, poplatek za odeslání sdělení o zesplatnění ve výši 200 Kč, smluvní pokuty celkem ve výši 1 594,33 Kč, úroků z prodlení ve výši 247,49 Kč a úroku z prodlení z částky 34 899,48 Kč za dobu do 12. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o úvěru číslo formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrových podmínek číslo anonymizována tři slova 01.01.2020 vč. sazebníku soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 25. 6. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a vydání a užívání kreditní karty s úvěrovým rámcem celkem ve výši 30 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaná zavázala splatit měsíčními splátkami ve výši dle aktuální výše úvěru, o jejichž aktuální výši měla být žalovaná informována výpisem z účtu. Pro revolvingový úvěr byla sjednána roční úroková sazba v závislosti na výši poskytnutého úvěru ve výši 23,88 %. V čl. 5 úvěrových podmínek, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a prohlásit úvěr za splatný, a to v případě prodlení žalované se splácením splátky delší 30 dnů. V sazebníku byl dále účastníky sjednán poplatek ve výši 150 Kč za účelně vynaložené náklady související s odesláním upomínky a poplatek ve výši 200 Kč za účelně vynaložené náklady související s odesláním oznámení o odstoupení od smlouvy nebo o okamžité splatnosti jistiny úvěru. Ve smlouvě také byla sjednána smluvní pokuta za porušení povinnosti řádně splácet úvěr ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

4. Žalovaná čerpala úvěr dle přehledu plateb v době od 25. 6. 2021 do 15. 11. 2021 částkami ve výši 21 589 Kč, 8 400 Kč a 8 000 Kč, celkem 37 989 Kč a uhradila dle přehledu plateb celkem částku 11 517 Kč dne 10. 11. 2021 (zjištěno z přehledu plateb).

5. Upomínkami ze dne 20. 10. 2021 a 20. 1. 2022 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek. Podáním ze dne 21. 4. 2022 žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splacením vyrozuměla o zesplatnění dlužných splátek a zároveň vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 20 dnů. K datu zesplatnění představoval dluh žalované celkem částku 37 041,30 Kč (upomínky, přípis o zesplatnění, dodejka ze dne 22. 4. 2022).

6. Předžalobní upomínka ze dne 21. 10. 2022 byla žalované odeslána dle podacího archu dne téhož dne (předžalobní upomínka, podací arch).

7. K úvěruschopnosti žalované při uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že zjistila informace z registrů NRKI, RRS, SOLUS, z interní databáze o platební morálce, z interních explicitních listů, z insolvenčního rejstříku, z databáze neplatných dokladů, z evidence adres obecních úřadů z registru hledaných osob a z centrální evidence exekucí. Doklady k tomuto však žádné nepředložila a tím, že se nedostavila k jednání soudu, nevyužila svého práva na poučení dle , kterého by se jí dostalo, neboť soud neměl za prokázáno, že byla řádně a s odbornou péčí posouzena úvěruschopnost žalované.

8. Další provedené důkazy, a to výpisy z účtu, soud nehodnotil pro nadbytečnost.

9. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru o skutkovém stavu. Strany uzavřely dne 25. 6. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 30 000 Kč a úrokovou sazbou ve výši 23,88 %. Žalovaná vyčerpala celkem 37 989 Kč, ale uhradila pouze 11 517 Kč. Zbytek dluhu neuhradila.

10. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

15. Soud aplikoval , neboť žalovaná je spotřebitelkou, z žádného dokladu nevyplývá jiná skutečnost a žalobkyně ji ani netvrdila; žalobkyně je podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

16. Předložené důkazy hodnotil soud podle a dospěl k závěru, že dne 25. 6. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána smlouva o úvěru ve smyslu a násl. , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty s celkovou výší úvěrového rámce 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Žalovaná vyčerpala celkem 37 989 Kč, ale svoji smluvní povinnost splácet splátky řádně a včas nesplnila, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně částku 11 517 Kč.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření solventnosti žalované a ani netvrdila, jaká byla zjištěná výše příjmů a výdajů žalované před uzavřením smlouvy a k tomuto nepředložila ani nenavrhla žádné důkazy. Nelze tak učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM ( ), ze dne 4. června 2015, Faber ( ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska ( ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis ( ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

22. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 37 989 Kč, sníženou o platby žalované v celkové výši 11 517 Kč, tj. částku 26 472 Kč. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení a to podle § 87 zákona o spotř. úvěru, dle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn ). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Žalobkyně požadovala žalobou částku 37 041,30 Kč a na kapitalizovaném úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí částku 7 010,49 Kč, tj. celkem 44 051,79, ale přiznáno jí bylo pouze 26 472 Kč. Její úspěch tak činil 60 % a neúspěch 40 %. Převážně úspěšná žalobkyně měla úspěch pouze v nepatrné části, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší a zejména neměl informace o době odpovídající možnostem žalované, případně o splátkách, které je schopna splácet ve smyslu zákona o spotř. úvěru.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.