Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 126/2023-37

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 11 429 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 52,58 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 998 Kč od 8. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 431 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 22,58 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 431 Kč od 8. 12. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 900,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 52,58 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 998 Kč od 8. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 431 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 22,58 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 431 Kč od 8. 12. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 900,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 11 429 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 11. 3. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla částku 8 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit dlužnou jistinu společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč do 30 dnů od jejího poskytnutí. Sjednán byl též poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč. Žalovaný si následně dvakrát prodloužil splatnost úvěru o 30 dní tzv. korunovým odkladem, kdy za jedno prodloužení mu byl účtován poplatek 792 Kč. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Podpis žalovaného na smlouvě byl pak nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalovanému na jím uvedené telefonní číslo. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou dlužné částky a zůstal žalobkyni dlužen na jistině 7 999 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 264 Kč, na poplatku za expres výplatu 199 Kč, na poplatcích za bezpečnou splátku 297 Kč, na poplatcích za SMS servis 147 Kč a na poplatcích za prodloužení splatnosti korunovým odkladem 1 583 Kč. Kromě dlužné jistiny a sjednaných poplatků požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení smluvních pokut ve výši 240 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 700 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 21. 11. 2022 do 7. 12. 2022 z částky 11 429 Kč ve výši 75,16 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 429 Kč za období od 8. 12. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 11. 3. 2022 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 8 000 Kč a dále byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, to vše se splatností dne 10. 4. 2022 Vedle toho byl mimo jiné sjednán poplatek za„ korunový odklad“ ve výši 792 Kč a povinnost provést minimální platbu 1 Kč pro případ prodloužení doby splatnosti„ korunovým odkladem“, poplatek za sjednanou službu„ expres výplata“ ve výši 199 Kč, poplatek za sjednanou službu„ bezpečná splátka“ ve výši 99 Kč měsíčně a poplatek za sjednanou službu„ SMS servis“ ve výši 49 Kč měsíčně. Ve smlouvě je uveden bankovní účet, na který měl být úvěr poskytnut, a to účet č. bankovní účet. Pro případ, že žalovaný nesplatí úvěr do data splatnosti, je ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání, kdy jejich výše bude žalobkyní písemně oznámena, a dále možnost účtovat smluvní pokutu ve výši 3 % z jistiny, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky. Proces uzavírání smlouvy je upraven v oddílu„ Uzavírání úvěrových smluv“ a to tak, že smlouvy jsou uzavírány prostřednictvím internetové stránky webová adresa, kde pomocí příslušného tlačítka klient potvrdí svůj úmysl uzavřít úvěrovou smlouvu, kterou podepíše zvoleným heslem a jedinečným SMS kódem. Žalobkyně předložila také„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ a sazebník platný od 8. 4. 2018. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 2 Kč (1 Kč dne 18. 5. 2022 a 1 Kč dne 26. 6. 2022). Z opisu výpisu proplacení smlouvy je zřejmé, že z účtu žalobkyně byla dne 11. 3. 2022 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě zaslána částka 8 000 Kč. Totéž dokládá doložené potvrzení o provedené platbě.

4. Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („ Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik“), z níž plyne, že žalovaný má příjem ve výši 15 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 25 000 Kč a žalovaný je bezdětný a nemá splátky jiným společnostem. Lustrace žalovaného v příslušných registrech byly negativní (nebylo proti němu vedeno insolvenční ani exekuční řízení, nebyl nalezen v registru SOLUS nebo měl příznak C, Z, registr NRKI byl OK). Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného ve výši 15 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 25 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem mimo žalobkyni ve výši 1 593 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 7 208 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 6 750 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené žalovaným 3 500 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 8 611 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalovaného ve výši 15 838 Kč. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl jeden jiný„ existující“ závazek u dalšího nebankovního poskytovatele úvěrů, s měsíční splátkou 1 593 Kč, kde mu zbývalo splatit 14 309 Kč, přičemž s úhradou poslední splátky byl v prodlení; dále mu byly v prosinci 2021 odmítnuty dvě žádosti o úvěr, v lednu 2022 mu byla odmítnuta žádost o revolvingový úvěr.

5. Předžalobní upomínkou ze dne 21. 10. 2022, jejíž odeslání dne 24. 10. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 30 dnů od sepsání výzvy.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , (dále jen „ “):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

14. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalovaného ve výši 15 000 Kč a s příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 25 000, tyto příjmy však nebyly nikterak doloženy (výplatní páskou, výpisem z účtu). Ani výdaje žalovaného (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které nepochybně musel hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala ani, zda má žalovaný vlastní bydlení, či zda bydlí v nájmu (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní). Zároveň je významná informace, že žalovaný byl u jiné společnosti v prodlení se splátkou svého závazku a v nedávné době mu byly odmítnuty jiné žádosti o úvěr. Tyto skutečnosti vzbuzující významné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, měly žalobkyni vést k důkladnému prověřování jeho finanční situace, včetně jeho výdajů, což však žalobkyně neučinila. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

15. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 6 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

18. Na svůj dluh ve výši 8 000 Kč již žalovaný uhradil 2 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině dlužen 7 998 Kč. Tuto částku soud žalobkyni přiznal včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 21. 10. 2022, jejíž odeslání dne 24. 10. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 30 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 21. 11. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 11. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 52,58 Kč (15 % ročně z částky 7 998 Kč od 22. 11. 2022 do 7. 12. 2022) a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 998 Kč od 8. 12. 2022 do zaplacení.

19. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 1 Kč, neboť tato částka byla uhrazena. Dále soud žalobu zamítl co do poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 297 Kč, poplatků za SMS servis ve výši 147 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti ve výši 1 583 Kč a smluvních pokut ve výši 240 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni na tyto položky nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaný se dostal do prodlení až dne 22. 11. 2022, a to pouze s částkou 7 998 Kč, tudíž na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 22,58 Kč a na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 431 Kč od 8. 12. 2022 do zaplacení žalobkyni nárok nevznikl a soud žalobu v této části zamítl. Dále soud žalobu zamítl co do požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 700 Kč, neboť tyto náklady vzniklé v souvislosti se zasíláním upomínek se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 13 279,46 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 9 293 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 20. 12. 2023). Žalobkyně byla ze 70 % úspěšná a ze 30 % neúspěšná (z 30 % byl úspěšný žalovaný) a má vůči žalovanému právo na zaplacení 40 % náhrady nákladů řízení. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 300 Kč a dále mu podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 900,80 Kč (40 % z 2 252 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.