Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 209/2023-57
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
t.č. anonymizována čtyři slova, stát. instituce,
obec a číslo, PSČ obec
o zaplacení 36 290,05 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 148,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 30 148,36 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 167,62 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 953,61 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 30 148,36 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
V. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 361 Kč, v této části se žaloba zamítá.
VI. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 6 141,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 141,69 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá.
VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 148,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 30 148,36 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 167,62 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 953,61 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 30 148,36 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. V. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 361 Kč, v této části se žaloba zamítá. VI. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 6 141,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 141,69 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá. VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 11. 8. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 148,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 148,36 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, kapitalizovaného úroku ve výši 3 167,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 953,61 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 30 148,36 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 361 Kč a smluvní pokuty 6 141,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 141,69 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, a dále náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně právnická osoba anonymizována dvě slova, uzavřela s žalovaným dne 25. 6. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek, byla sjednána roční úroková sazba ve výši 26,28 % ročně, RPSN byla ve výši 29,69 % ročně. Žalovaný na úvěr čerpal celkem částku ve výši 30 148,36 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost platit řádně a včas splátky úvěru, právní předchůdkyně žalobkyně tedy využila svého oprávnění a ke dni 31. 1. 2023 prohlásila úvěr za splatný. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 2. 2023 postoupena na žalobkyni, a to s účinností k 22. 2. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 5. 6. 2023, ani poté již ničeho neuhradil.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla její právní předchůdkyní ověřena na základě žalovaným tvrzených příjmů a výdajů (které byly zaznamenány v žádosti o úvěr), ověřením v interních i externích databázích a v registru příjmení. Žalobkyně vyžádala u své právní předchůdkyně dokumentaci prokazující ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, avšak žádná taková dokumentace nebyla dohledána, a tedy ani nebyla soudu předložena.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Jelikož je žalovaný ve výkonu trestu odnětí svobody ve stát. instituce, zásilka se žalobou mu byla zaslána do věznice, kde si ji žalovaný osobně převzal.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Původní věřitelka a žalovaný podepsali dne 25. 6. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru (č. l. 22-24), na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek, jejichž výše nebyla pevně daná, měla být ve výši 5 % z dlužné částky, min. 500 Kč Smlouvou byly sjednány další podmínky splácení, včetně případných následků nezaplacení splátek (smluvní pokuta, náhrada nákladů spojených s vymáháním pohledávky). Žalovaný celkem čerpal částku 30 148,36 Kč.
7. Ve smlouvě/žádosti o poskytnutí revolvingového úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán u spol. právnická osoba s čistým měsíčním příjmem 16 000 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti činí 28 000 Kč, celkové náklady domácnosti uvedl ve výši 4 500 Kč.
8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 2. 2023 (č. l. 33-39) a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisy původní věřitelky i žalobkyně ze dne 24. 2. 2023, odesláno 28. 2. 2023 (č. l. 40-42).
9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
10. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného.
11. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Původní věřitelka anonymizována čtyři slova poskytla žalovanému na podkladě smlouvy o revolvingovém úvěru finanční prostředky ve výši celkem 30 148,36 Kč. Uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 2. 2023 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne 24. 2. 2023, který byl žalovanému odeslán doporučeně dne 28. 2. 2023, bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému. Žalovaný původní věřitelce neuhradil ničeho. Původní věřitelka náležitě nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného.
12. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
14. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
15. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Žalobkyně nepředložila žádné listinné doklady, ze kterých by vyplývalo, že její právní předchůdkyně ověřovala informace získané od žalovaného týkající se jeho příjmů a výdajů, přičemž právě spolehlivé zjištění příjmů a výdajů žalovaného mělo být základem posouzení jeho úvěruschopnosti. Rovněž neprokázala, že byl žalovaný lustrován ve veřejně dostupných registrech dlužníků, centrální evidenci exekucí či insolvenčním rejstříku, tj. že její právní předchůdkyně zjišťovala, zda má žalovaný dluhy a v jaké výši, zda jsou proti němu vedeny exekuce, zda není v insolvenčním řízení apod.
16. První předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 30 148,36 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný neuhradil ničeho. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný čerpal a hradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad na úvěr něčeho uhradil. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, poplatky, náklady na vymáhání či smluvní pokuta. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, částku 30 148,36 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., ve zbývající části byla žaloba z výše uvedených důvodů zamítnuta.
17. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům:„ … Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo) . ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
18. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
19. Jelikož žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně, rozhodl soud dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
20. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku do tří dnů od právní moci rozsudku, má oporu v ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.