Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 207/2023-48
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 21 560 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 12 360 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 018,75 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 452,74 Kč, v této části se žaloba zamítá.
V. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku 21,39 % ročně za částky 15 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
VII. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 215 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu číslo variabilní symbol.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 12 360 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 018,75 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 452,74 Kč, v této části se žaloba zamítá. V. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku 21,39 % ročně za částky 15 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. VII. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku ve výši 215 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet soudu [číslo] [variabilní symbol].
1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 6. 11. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 21 560 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 018,75 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 452,74 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a úrokem 21,39 % ročně z částky 15 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a náhrady nákladů řízení ve výši 2 315 Kč.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO, uzavřela se žalovanou dne 26. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu ve výši 3 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a dále poplatkem za životní pojištění ve výši 360 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 456 Kč, počínaje 2. 11. 2021, kdy poslední splátka byla stanovena na 20. 12. 2022. Za celou dobu smluvního trvání uhradila žalovaná částku 5 800 Kč, kdy poslední platba proběhla dne 14. 3. 2022. Dne 1. 6. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Od postoupení nebylo na pohledávku hrazeno ničeho. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, avšak bezvýsledně.
3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 4. 12. 2023 (č.l. 37) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalované především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Z karty zákazníka ze dne 26. 10. 2021 (č.l. 23 - 24) bylo zjištěno, že situace žalované byla ověřována z příjmových složenek a nájemní smlouvy. Žalovaná v kartě uvedla, že má pravidelný měsíční příjem z invalidního důchodu, a to ve výši 11 992 Kč, měsíční výdaje uvedla ve výši 6 000 Kč, použitelný příjem tedy činil 5 992 Kč, byla rozvedená, žila sama v nájmu, bez vyživovací povinnosti, neměla žádné půjčky. Původní věřitelka dospěla po ověření předložených dokladů a tvrzení žalované k závěru, že schopnost žalované splácet úvěr je dostačující.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byla žaloba doručena na adresu shora, kde si zásilku dne 29. 11. 2023 osobně převzala. Současně byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise
5. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně doložila kartu zákazníka, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalované (z příjmových složenek k důchodu) a částečně výdaje nájemní smlouva a výpočtový list, poštovní poukázka k nájemnému), žádným způsobem však neověřovala další výdaje žalované a její majetkové poměry a vycházela pouze z tvrzení žalované, že její výdaje činí 6 000 Kč a použitelný příjem po odečtení příjmů a výdajů pak činí 5 992 Kč, ze kterých měla splácet týdenní splátky po 456 Kč, tedy minimálně 1 824 Kč měsíčně. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalované v příslušných rejstřících dlužníků, v evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku. Právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti.
6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
7. Původní věřitelka poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru v hotovosti anonymizováno ze dne 26. 10. 2021 (č.l. 25-26) peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit s úroky a poplatky v celkové výši 12 360 Kč, aniž by předtím důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Z karty zákazníka (č.l. 23-24) pak vyplynulo, že žalovaná je rozvedená, žije sama v nájmu, bez vyživovací povinnosti. Pobírala invalidní důchod ve výši 11 992 Kč, což bylo ověřeno z příjmových poukázek, jiný příjem neuvedla. Výdaje uvedla ve výši 6 000 Kč, použitelný příjem tedy činil 5 992 Kč. Výše nájemného byla ověřena ze smlouvy o nájmu, výpočtového listu a poštovní poukázky. Žalovaná uhradila celkem částku 5 800 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2023 (č.l. 13-18) a toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 23. 6. 2023 (č.l. 19-20). Před podáním žaloby byla žalované zaslána výzva k plnění ze dne 29. 9. 2023 (č.l. 21-22).
8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
12. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.
18. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
19. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
20. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala ostatní výdaje žalované (mimo nájemné), a zejména nelustrovala žalovanou v registrech dlužníků, v evidenci exekucí či v insolvenčním rejstříku za účelem zjištění předchozích dluhů či platební morálky žalované. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.
21. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 15 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že dosud nebyla uhrazena část jistiny ve výši 9 200 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky či poplatky. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni doplatek jistiny úvěru ve výši 9 200 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
22. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).
23. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
24. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
25. Ve sporu byla z větší části úspěšná žalovaná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
26. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství) 1 078 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 863 Kč. Je tedy povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 215 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu číslo variabilní symbol.
27. Nebude-li pohledávka státu uhrazena, bude nejdříve po 30 dnech po uplynutí stanovené lhůty postoupena k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.