Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
12 C 307/2023-43
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 34 039,38 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 039,38 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 908,08 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 258,34 Kč od 18. 5. 2023 do zaplacení a úroku 15 % ročně z částky 15 243,87 Kč od 18. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 330 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 039,38 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 908,08 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 258,34 Kč od 18. 5. 2023 do zaplacení a úroku 15 % ročně z částky 15 243,87 Kč od 18. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 330 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 16. 11. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 039,38 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně (původní věřitelka), společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 20. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úhradou za poskytnutí úvěru a za uzavření smlouvy ve výši 10 780 Kč, s úrokem 2 118 Kč, odměnou za administrativní činnost 2 036 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 3 960 Kč splatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč. Za dobu od postoupení pohledávky však žalovaný uhradil pouze 10 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022.
2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 20. 9. 2019.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví,
že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Soud vyzval žalobkyni i žalovaného, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu ovšem nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. u účastníků řízení předpokládal, že nemají žádné námitky.
5. Z provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Původní věřitelka a žalovaný podepsali dne 20. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru (vizte č. l. 12 spisu), ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit souhrnný poplatek ve výši 18 894 Kč. Před podpisem smlouvy o úvěru původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť se spolehla na tvrzení žalovaného a neověřila si výši skutečných výdajů žalovaného, jakož ani to, zda má žalovaný další závazky, zda tyto řádně splácí, zda má exekuce apod. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (vizte smlouvu o postoupení pohledávek na č. l. 18 spisu) a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022 (č. l. 24 spisu).
6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před podpisem smlouvy o úvěru důsledně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Z žádosti o úvěr ze dne 20. 9. 2019 (vizte č. l. 38 spisu) vyplývá, že žalovaný požádal o úvěr, přičemž uvedl, že bydlí u rodičů, jeho dosažené vzdělání je střední, nemá vyživovací povinnosti a je zaměstnán ve společnosti právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem 7 012 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 6 000 Kč. Žalovaný rovněž bez bližších podrobností uvedl, že matčin měsíční příjem je 20 295 Kč. Z žádosti vyplývá, že žalovaný předložil pracovní smlouvu (pracovní poměr od 15. 7. 2019 do 30. 6. 2020) a výplatní pásky. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly.
7. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Soudní dvůr Evropské unie ve věci C -679/18 anonymizováno právnická osoba anonymizováno tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. Na závěry Soudního dvora EU ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
14. Soud proto vycházel z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a podpůrně též z § 580 o. z., ve spojení s § 588 o. z., a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
15. V tomto konkrétním případě z předložených listinných důkazů nevyplývá, že by se původní věřitelka před uzavřením smlouvy o úvěru důsledně zabývala otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům a úvěr splácet. Žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Pokud jde o příjmy žalovaného, dle žádosti o úvěr sice žalovaný předložil původní věřitelce pracovní smlouvu a blíže nespecifikované výplatní pásky, tyto listin y však soudu předloženy nebyly, navíc z žádosti o úvěr vyplývá, že pracovní smlouvou byl dokládán pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2020. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena v září 2019, přitom bylo sjednáno 14 měsíčních splátek, tj. žalovaný měl dluh splácet až do listopadu 2020, nelze takovou pracovní smlouvu samu o sobě považovat za důkaz o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný také mezi své měsíční příjmy zařadil částku 20 295 Kč, přičemž se zřejmě mělo jednat o příjmy jeho matky. Z žádosti o úvěr ale neplyne, že by tvrzení o tomto příjmu jakkoli doložil, nebo že by k němu původní věřitelka něco dalšího zjišťovala. Tuto okolnost tak soud nepovažuje za spolehlivou informaci, která mohla původní věřitelku vést bez důvodných pochybností ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Pokud pak jde o výdaje žalovaného, z žádosti o úvěr nevyplývá, že by tvrzení sdělená žalovaným byla jakkoli ověřována (např. výpisem z účtu žalovaného, který byl v žádosti o úvěr uveden). Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by původní věřitelka provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně (původní věřitelky) navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.
16. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a podpůrně též podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z., neboť jednání původní věřitelky (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Původní věřitelka tedy na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 22 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení a žalovaný byl povinen toto bezdůvodné obohacení vydat (srov. § 2991 odst. 1 o. z.), což se již také stalo. Podle tvrzení samotné žalobkyně totiž žalovaný uhradil po postoupení pohledávky částku 10 500 Kč a podle tabulky transakční historie (vizte č. l. 17 spisu), která byla přílohou žaloby, dále ještě před postoupením pohledávky uhradil částku 13 321 Kč, celkem tedy zaplatil 23 821 Kč. Soud proto žalobu zamítl.
17. Žalovaný byl ve sporu úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
18. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
19. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 652 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 322 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek částkou 330 Kč. V případě, že tato částka ve stanovené lhůtě uhrazena nebude, bude věc předána do 30 dnů od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li doplatek soudního poplatku ve stanovené lhůtě uhrazen, bude věc předána do 30 dnů od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.