Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 317/2023-42
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 34 388 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 21 388 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 286,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 953,71 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 264,78 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, a úroku 15 % ročně z částky 14 008,91 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 331 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 21 388 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 286,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 953,71 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 264,78 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, a úroku 15 % ročně z částky 14 008,91 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 331 Kč. Doplatek soudního poplatku je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 11. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 388 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 286,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 953,71 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 264,78 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, a úroku 15 % ročně z částky 14 008,91 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 9. 6. 2021 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s částkou ve výši 12 888 Kč představující úroky, úhradu za poskytnutí úvěru, odměnu za administrativní činnost a odměnu za hotovostní splátky splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč Poslední splátku žalovaný uhradil dne 14. 6. 2021 v částce 2 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023.
3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 8. 6. 2021.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví,
že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.
7. Z žádosti o úvěr ze dne 8. 6. 2021 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku právnická osoba o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, přičemž uvedl, že žije v nájmu u kamaráda, jeho dosažené vzdělání je střední, nemá vyživovací povinnosti, je zaměstnán ve společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem 13 362 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 6 499 Kč. Z žádosti vyplývá, že žalovaný předložil pracovní smlouvu (pracovní poměr od března 2021 do 31. 12. 2021) a výplatní pásky. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly.
8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 6. 2021 bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 15 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč, administrativní poplatky (za poskytnutí úvěru a náklady na vyhodnocení úvěru) ve výši 8 744 Kč a inkasní poplatek za platby v hotovosti ve výši 2 700 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč RPSN činila 272,44 %.
9. Z tabulky transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil 2 000 Kč.
10. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne 15. 8. 2023 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky).
11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 2. 11. 2023.
12. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.
13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
14. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
15. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Soudní dvůr Evropské unie ve věci C -679/18 OPR- právnická osoba anonymizováno tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo. Na závěry Soudního dvora EU ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
22. Soud proto vycházel z § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a podpůrně též z § 580 o. z., ve spojení s § 588 o. z., a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
23. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, jestliže dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 téhož zákona, a podpůrně též dle § 580 odst. 1 o. z., ve spojení s § 588 o. z. Žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Pokud jde o příjmy žalovaného, dle žádosti o úvěr sice žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně pracovní smlouvu a blíže nespecifikované výplatní pásky, tyto listin y však soudu předloženy nebyly, navíc z žádosti o úvěr vyplývá, že pracovní smlouvou byl dokládán pracovní poměr na dobu určitou do 31. 12. 2021. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavírána v červnu 2021, tj. půl roku před koncem pracovního poměru, přitom bylo sjednáno 14 měsíčních splátek, nelze takovou pracovní smlouvu považovat za důkaz o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pokud pak jde o výdaje žalovaného, z žádosti o úvěr nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovaným byla jakkoli ověřována (např. výpisem z účtu žalovaného, nájemní smlouvou apod.). Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.
24. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 15 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na úvěr dosud uhradil pouze 2 000 Kč, tato částka vyplývá i z tabulky transakční historie dané smlouvy o úvěr. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky či další poplatky apod. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 13 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z.
25. Jak stanoví § 87 odst. 1 poslední věta zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , dospěl k následujícím závěrům:„ Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
26. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
27. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
28. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
29. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 657 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 326 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 331 Kč. V případě, že tato částka ve stanovené lhůtě uhrazena nebude, bude věc předána do 30 dnů od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Nebude-li doplatek soudního poplatku ve stanovené lhůtě uhrazen, bude věc předána do 30 dnů od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.