Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 207/2023-54
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 95 138,28 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 58 940 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 58 940 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moc rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36 198,28 Kč spolu s úrokem ve výši 8,49 % ročně z částky 101 718,60 Kč od 25. 1. 2022 do 27. 4. 2022, z částky 99 118,60 Kč od 28. 4. 2022 do 30. 6. 2022, z částky 93 918,60 Kč od 1. 7. 2022 do 28. 11. 2022 a z částky 91 318,60 Kč od 29. 11. 2022 do zaplacení, a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 105 538,28 Kč od 25. 1. 2022 do 27. 4. 2022, z částky 102 938,28 Kč od 28. 4. 2022 do 30. 6. 2022, z částky 97 738,28 Kč od 1. 7. 2022 do 28. 11. 2022, z částky 95 138,28 Kč od 29. 11. 2022 do 14. 3. 2023 a z částky 36 198,28 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 58 940 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 58 940 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moc rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36 198,28 Kč spolu s úrokem ve výši 8,49 % ročně z částky 101 718,60 Kč od 25. 1. 2022 do 27. 4. 2022, z částky 99 118,60 Kč od 28. 4. 2022 do 30. 6. 2022, z částky 93 918,60 Kč od 1. 7. 2022 do 28. 11. 2022 a z částky 91 318,60 Kč od 29. 11. 2022 do zaplacení, a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 105 538,28 Kč od 25. 1. 2022 do 27. 4. 2022, z částky 102 938,28 Kč od 28. 4. 2022 do 30. 6. 2022, z částky 97 738,28 Kč od 1. 7. 2022 do 28. 11. 2022, z částky 95 138,28 Kč od 29. 11. 2022 do 14. 3. 2023 a z částky 36 198,28 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 95 138,28 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 1. 3. 2019, kterou s žalovanou uzavřela společnost právnická osoba, se sídlem adresa (dříve právnická osoba, téhož sídla), s níž se žalobkyně sloučila fúzí ke dni 1. 12. 2021. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované částku 140 000 Kč, kterou měla žalovaná uhradit ve 84 měsíčních splátkách po 2 272 Kč, se smluvním úrokem ve výši 8,49 % ročně a s poplatkem za zprostředkování úvěru ve výši 2 800 Kč. Před sjednáním smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě výpisů z jejího účtu a dále lustrací žalované v insolvenčním rejstříku a v registrech SOLUS, NRKI a BRKI; to vše v kontextu údajů o životním a existenčním minimu a o výši normativních nákladů na bydlení. Žalovaná se však dostala do prodlení se úhradou splátek za měsíce říjen a listopad 2021, a proto byl úvěr ke dni 25. 1. 2022 zesplatněn; poté žalovaná uhradila ještě celkem 10 400 Kč. Zažalovaná částka přitom zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 91 318,60 Kč, dlužný smluvní úrok ve výši 2 819,68 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Kromě toho požaduje žalobkyně též smluvní úrok ve výši 8,49 % ročně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení z dlužné částky.
2. Žalovaná uvedla, že potíže se splácením úvěru byly důsledkem ztráty zaměstnání. V současnosti je sice žalovaná v pracovní neschopnosti, ale od ledna bude opět zaměstnána a je připravena dluh uhradit.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a společností právnická osoba (dále též jen„ žalobkyně“), byla dne 1. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě níž posledně jmenovaná poskytla žalované částku 140 000 Kč, jež měla být uhrazena v 84 měsíčních splátkách po 2 272 Kč. Kromě toho se žalovaná zavázala uhradit smluvní úrok ve výši 8,49 % ročně a poplatek za sjednání úvěru ve výši 2 800 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly též úvěrové podmínky. Smlouva byla uzavřena distančně za pomoci SMS kódu, který byl žalované zaslán na jí uvedené telefonní číslo. Dne 1. 3. 2019 převedla žalobkyně částku 140 000 Kč na účet žalované č. bankovní účet.
4. Stran zkoumání úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z informace, že žalovaná je zaměstnána u právnická osoba a s odkazem na výpisy z účtu č. bankovní účet za období prosinec 2018 až únor 2019 měla za to, že její měsíční příjem činí 20 237 Kč (přestože žalovaná uváděla částku 30 000 Kč). Soud nicméně z výpisu z tohoto účtu zjistil, že v měsíci prosinci 2018 na tento účet nepřišla žádná úhrada od právnická osoba; pokud jde o měsíce leden a únor 2019, příjem od právnická osoba činil 22 740 Kč a 24 390 Kč. Dále žalobkyně předložila též výpis z účtu žalované č. bankovní účet za období od 22. 11. 2018 do 21. 12. 2018, na který rovněž v tomto období žádná platba od právnická osoba nepřišla; navíc tento účet vykazuje na konci měsíce záporný zůstatek ve výši - 18 081,63 Kč. Co se týče výdajů, žalovaná je vyčíslila na 9 000 Kč měsíčně s tím, že tato částka měla reflektovat existující úvěrové zatížení a výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč měsíčně (dle svého sdělení bydlela žalovaná u rodičů). Z„ Úvěrové zprávy“ a dokumentu s názvem„ Produkty“ je patrno, že žalobkyně si prověřila aktuální úvěrové zatížení žalované s tím, že žalovaná má jeden spotřebitelský úvěr, dále úvěr ze stavebního spoření, jeden nesplátkový úvěr (povolený debet na běžném účtu) a jednu kreditní kartu.
5. Dle informací žalobkyně zaplatila žalovaná na svůj dluh pouze 81 060 Kč (z toho 10 400 Kč po zesplatnění úvěru), což potvrzuje též„ Splátkový kalendář“, který žalobkyně vyhotovila k datu 27. 1. 2022. K úhradě dlužné částky upomenula žalobkyně žalovanou nejprve dopisem ze dne 25. 1. 2022 (kterým informovala žalovanou též o zesplatnění úvěru a o ztrátě výhody splátek). Předžalobní upomínkou ze dne 2. 3. 2023, odeslanou téhož dne, byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru ke dni 25. 1. 2022) a vyzvána k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od doručení této výzvy.
6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. Dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož § 7 „ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 .“
9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného autorizačního kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“.
15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala tak, že provedla lustraci žalované v databázích ISIR, SOLUS, BRKI, NRKI, a dále porovnáním deklarovaných příjmů a výdajů (za současné verifikace porovnáním s normativními náklady na bydlení a životním minimem). Z takto deklarovaných příjmů si žalobkyně sice do určité míry ověřila, že žalovaná má příjem od společnosti Česká spořitelna, a. s. (jakožto údajného zaměstnavatele), a to výpisy z účtu za období předcházející uzavření úvěrové smlouvy, avšak nijak se nepozastavila nad skutečností, že tento příjem výpisy prokazují jen v měsících leden a únor 2019, ani nad skutečností, že nedosahuje tvrzených 30 000 Kč (respektive zde není zcela zřejmé, jaké z této nesrovnalosti vyvodila následky). Dále žalobkyně nijak nepracovala se zjištěním, že na jiném účtu u Komerční banky, a. s. má žalovaná záporný zůstatek ve výši - 18 081,63 Kč a že v zobrazovaném období na tento účet nedošla žádná úhrada od České spořitelny, a. s. Finanční situace žalované tak, jak vyplývala z předložených výpisů, nepůsobila zcela příznivě a nekorespondovala plně tomu, co žalovaná uváděla; přesto žalobkyně nepřikročila například k vyžádání pracovní smlouvy či jiného potvrzení o výši mzdy, aby si ověřila, jak dlouho pracovní poměr žalované k České spořitelně, a. s. trvá, jakou má formu a jaká mzda či odměna má být žalované na tomto základě vyplácena. Rovněž, pokud jde o výdaje žalované, se žalobkyně spokojila s pouhým tvrzením, že žalovaná bydlí u rodičů a že její náklady na bydlení činí pouze 2 000 Kč, aniž by si vyžádala alespoň čestné prohlášení rodičů žalované o tom, zda tomu tak skutečně je. Výdaje spojené s bydlením přitom představují podstatnou a obtížně redukovatelnou část výdajů každého člověka, a je tedy nutné jim věnovat zvýšenou pozornost zejména tehdy, je-li jejich uváděná výše značně podstandardní, což nelze nahradit pouhým zohledněním aktuální výše životního a existenčního minima a normativních nákladů na bydlení. Jinak řečeno, postup žalobkyně při zjišťování úvěruschopnosti žalované v kontextu předložených listin indikuje, že žalobkyně nebyla příliš obezřetná a pečlivá, neboť jednak spoléhala na tvrzení žalované, aniž by si je ověřila, jednak nebrala veškerá zjištění ve vzájemně provázané souvislosti (nikoli nadprůměrný příjem žalované, existující úvěrové zatížení, celkově spíše nepříznivá a do značné míry nepřehledná finanční situace patrná z výpisů z účtů, aj.).
16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C číslo). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 140 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“. Žalovaná na svůj dluh již žalobkyni uhradila celkem 81 060 Kč (kdy toto tvrzení považoval za nesporné) a zbývá jí uhradit 58 940 Kč; k úhradě této částky proto soud žalovanou zavázal.
19. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 2. 3. 2023, v níž byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do sedmi dnů od jejího doručení, tj. do 14. 3. 2023. S ohledem na prodlení žalované soud současně vyhověl žalobě i co do požadavku žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku , ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , a to ve výši 11,75 % ročně z částky 58 940 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení.
20. Ve zbytku, tedy co do částky 36 198,28 Kč spolu s úrokem ve výši 8,49 % ročně z částky 101 718,60 Kč od 25. 1. 2022 do 27. 4. 2022, z částky 99 118,60 Kč od 28. 4. 2022 do 30. 6. 2022, z částky 93 918,60 Kč od 1. 7. 2022 do 28. 11. 2022 a z částky 91 318,60 Kč od 29. 11. 2022 do zaplacení, a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 105 538,28 Kč od 25. 1. 2022 do 27. 4. 2022, z částky 102 938,28 Kč od 28. 4. 2022 do 30. 6. 2022, z částky 97 738,28 Kč od 1. 7. 2022 do 28. 11. 2022, z částky 95 138,28 Kč od 29. 11. 2022 do 14. 3. 2023 a z částky 36 198,28 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož byl poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků prakticky totožný (kdy soud úrok z prodlení a smluvní úrok kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí), rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.