Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 186/2023-53

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 10 760,29 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 923,94 Kč s úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 10 353,05 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 353,05 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 923,94 Kč s úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 10 353,05 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 353,05 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 10 760,29 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 8. 12. 2017 elektronicky smlouvu o osobní kreditní kartě reg. číslo na základě které se zavázala žalovanému vydat kreditní kartu a poskytnout mu k ní finanční prostředky do výše 10 000 Kč, kdy kreditní karta umožňovala žalovanému opakovaně čerpat peněžní prostředky až do výše poskytnutého úvěru. Žalovaný začal úvěr čerpat 14. 12. 2017. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací, které si aktivně zjistila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, konkrétně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaný měl dluhy nebo že by proti němu bylo vedeno insolvenční řízení, ani to, že by měl evidovánu adresu na obecním či městském úřadě či že by jeho doklad totožnosti byl neplatný. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde žalobkyně vycházela z čestného prohlášení žalovaného o příjmu, dále vycházela rovněž z historických informací o žalovaném, demografických a behaviorálních dat. Stran posuzování výdajové stránky žalobkyně uvedla, že vycházela ze sdělení žalovaného, dále z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 28 000 Kč ze závislé činnosti a z ostatních příjmů ve výši 26 000 Kč, to vše dle čestného prohlášení žalovaného a dále z měsíčních výdajů ve výši 22 700 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 9 000 Kč, částkou 3 410 Kč představující životní minimum a dále zohlednila výdaje žalovaného na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 4 122 Kč a závazky u žalobkyně ve výši 6 168 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet způsobem a za podmínek dle smlouvy, tedy vedle vyčerpané jistiny i s úrokem ve výši 21,99 % ročně z vyčerpané jistiny v pravidelných měsíčních splátkách nejpozději do 25. dne v kalendářním měsíci. Této své povinnosti však žalovaný řádně nedostál, v důsledku čehož žalobkyně od smlouvy o osobní kreditní kartě odstoupila a ke dni 6. 9. 2022 došlo k zesplatnění úvěru. Celkem žalovaný vyčerpal částku 25 852,02 Kč a celkem žalobkyni splatil 27 485,75 Kč. Kromě dlužné jistiny ve výši 10 353,05 Kč žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 407,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 107,46 Kč, úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 10 353,05 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 56,19 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 353,05 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 8. 12. 2017 uzavřena elektronicky smlouva o osobní kreditní kartě reg. číslo to na základě žalovaným elektronicky podepsaného návrhu prostřednictvím příslušné služby přímého bankovnictví, kdy poté co ji elektronicky podepsala žalobkyně a žalovaného o tom informovala, smlouva nabyla účinnosti. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě v celkové výši 10 000 Kč na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 21,99 %. Žalovaný byl oprávněn úvěr čerpat jednorázově nebo postupně, a to i opakovaně do celkové výše úvěru. Žalovaný se zavázal žalobkyni splácet vždy k 25. dni v měsíci splátku skládající se z 3 % z vyčerpané jistiny a splatné úroky; provedení splátek probíhalo automaticky z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně, přičemž žalovaný byl povinen zajistit si na něm dostatek prostředků. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné rovněž žalobkyní předložené Všeobecné obchodní podmínky, Podmínky osobních kreditních karet a Sazebník. Dle smlouvy byl žalovaný povinen hradit žalobkyni poplatky a ceny dle sazebníku. V článku 5.1 a 5.2 podmínek osobních kreditních karet bylo sjednáno oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy a požadovat po žalovaném okamžité splacení všech pohledávek z úvěru v případě porušení smlouvy spočívající mimo jiné v prodlení s úhradou jakéhokoli peněžitého závazku. Čerpání úvěru dne 14. 12. 2017 bylo doloženo historickým výpisem z účtu žalovaného. Z historického výpisu bylo rovněž zjištěno, jak žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu úvěr čerpal a splácel, a jakou částku zůstal žalovaný žalobkyni dlužen (celkem vyčerpal 25 852,02 Kč a celkem splatil 27 485,75 Kč).

4. V žádosti o kreditní kartu žalovaný uvedl, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, s příjmem ze zaměstnání 28 000 Kč měsíčně a s příjmy rodinných příslušníků 26 000 Kč, jeho náklady na bydlení činí 9 000 Kč měsíčně a měsíční splátka půjček a spotřebitelských úvěrů činí 4 000 Kč. K žádosti žalovaný doložil i prohlášení o zdravotním stavu. Žalobkyně dále předložila výpisy z běžného účtu žalovaného za období od 19. 9. 2017 do 18. 12. 2017, z nichž jsou patrné obraty na účtu žalovaného v uvedeném období; nejsou z nich však zřejmé pravidelné příjmy (ze zaměstnání) ani pravidelné výdaje (na bydlení). Žalobkyně doložila snímek obrazovky při lustraci žalovaného v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, z něhož je zřejmé, že žalovaný měl ke dni podání žádosti o kreditní kartu tři osobní úvěry mimo žalobkyni s celkovou měsíční splátkou 4 122 Kč a s nesplaceným zůstatkem 147 338 Kč (ze dne 3. 10. 2017, 3. 8. 2016 a 8. 6. 2016). Žalovanému byla odmítnuta jedna žádost o úvěr ve výši 50 000 Kč dne 27. 9. 2017. Všechny výše uvedené údaje byly ještě shrnuty v dokumentu Návrh na rozhodnutí o poskytnutí – Kreditní karta osobní, z něhož dále vyplynulo, že žalovaný bydlí v nájmu a měl u žalobkyně již sjednány dva osobní úvěry s nesplacenými jistinami ve výši 114 040,69 Kč a 157 973,26 Kč.

5. Dopisem ze dne 23. 8. 2022 bylo žalovanému oznámeno odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně. Zesplatňujícím výpisem z účtu ke kreditní kartě ze dne 6. 9. 2022 bylo žalovanému oznámeno, že okamžikem vyhotovení tohoto výpisu, tj. 6. 9. 2022, nastala úplná splatnost dluhů ze smlouvy, na základě které byla kreditní karta vystavena, ve výši 11 918,90 Kč. K úhradě dlužné částky nejpozději do 11. 10. 2022 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 10. 2022, která byla žalobkyní odeslána téhož dne, jak plyne z podacího archu a ze„ Sledování zásilek“.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů. Co se týče příjmů i výdajů žalovaného, žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr. Dále vycházela rovněž z demografických, behaviorálních a statistických dat a z historických informací o žalovaném. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že vycházela z prohlášení žalovaného, dále z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 28 000 Kč a 26 000 Kč a měsíčních výdajů ve výši 22 700 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 9 000 Kč, částkou 3 410 Kč představující životní minimum, dále zohlednila výdaje žalovaného na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 4 122 Kč a závazky u žalobkyně ve výši 6 168 Kč.

16. Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má povinnost prověřit a objektivně vyhodnotit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány, když nebyla doložena pracovní smlouva ani výplatní pásky. Zároveň z doložených výpisů z účtu není patrné, že by na něj byla zasílána mzda či jiný pravidelný příjem. Z předložených listin je zřejmé, že žalobkyně příjmovou stránku žalovaného nijak blíže nezkoumala a spokojila se pouze s tvrzením žalovaného. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně rovněž nepředložila žádné dokumenty. Je tak zřejmé, že výdaje žalovaného nijak neověřovala, nýbrž opět vycházela pouze z tvrzení žalovaného a ze statistik. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že žalovaný již měl několik dalších úvěrů u jiných poskytovatelů, které byl povinen splácet částkou ve výši 4 122 Kč měsíčně, a přímo u žalované měl dva nesplacené úvěry s celkovou nesplacenou jistinou ve výši 272 013,95 Kč a rovněž mu byla u jiného poskytovatele v nedávné době (necelé 3 měsíce před schválením žádosti o poskytnutí kreditní karty) žádost o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč odmítnuta. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, když neprokázala, že by jeho příjmy a výdaje relevantně prověřovala.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou vyčerpanou jistinu ve výši 25 852,02 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

21. Jelikož žalovaný žalobkyni již uhradil celkem částku 27 485,75 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen, soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , , dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.