Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 339/2023-48
Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudcem Mgr. Igorem Petreckým ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 10 920 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 10 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,50 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, ve výši 9,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, ve výši 7,50 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 14,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, ve výši 14,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2023 do 7. 6. 2023 a za dobu od 8. 6. 2023 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 10 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, ve výši 7,05 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,50 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, ve výši 9,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, ve výši 7,25 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021, ve výši 7,50 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 14,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, ve výši 14,00 % ročně z částky 10 920 Kč od 1. 1. 2023 do 7. 6. 2023 a za dobu od 8. 6. 2023 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 10 920 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela se společností právnická osoba, IČO, (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 22. 10. 2008 smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 21 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu uvedené smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou zápůjčku v 53 týdenních splátkách společně s poplatkem ve výši 14 616 Kč, který byl tvořen; dohodnutá úroková sazba činila 206,8 % ročně. Žalovaná svůj dluh řádně a včas nehradila - do podání žaloby na svůj dluh zaplatila pouze částku 24 696 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 24. 8. 2018 postoupila pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky dopisem ze dne 12. 9. 2018.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci provedl dokazování listinami. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 22. 10. 2008 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 21 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 14 616 Kč, který byl tvořen, a to vše v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě žalovaná svým podpisem potvrdila, že zapůjčenou částku převzala v hotovosti při uzavření smlouvy. Ze smluvních podmínek, jež tvořily součást smlouvy, vyplývá, že výpůjční úroková sazba byla v posuzovaném případě stanovena jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy ve výši 206,8 % ročně.
4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 a z přehledu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2018 a z podacího lístku vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni a požádala o uhrazení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z předžalobní výzvy a z podacího lístku soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě.
5. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované částku 21 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit ve splátkách spolu s poplatkem ve výši 14 616 Kč, který byl tvořen. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhů před podáním žaloby. Do podání žaloby žalovaná na svůj dluh z uvedené smlouvy zaplatila pouze částku 24 696 Kč.
6. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (Úř. věst. L 133, 22. 5. 2008, s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
7. Transpozice uvedené směrnice do českého právního řádu je obsažena v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 1 písm. d) a e) téhož zákona je poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr, a zprostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel zprostředkovává spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
8. Podle § 588 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
9. Podle názoru soudu je zcela nemravná výše souvisejících poplatků, které si žalobkyně s žalovaným sjednala, když jde o zastřený úrok. Jelikož se tímto ujednáním zvýšila efektivní sazba obchodního úroku na 200 % ročně, je z tohoto důvodu úvěrová smlouva neplatná. Soud vzhledem ke specifikům spotřebitelského úvěrového vztahu, vědom si skutečnosti, že to byly případy právě v této věci posuzované smlouvy o půjčce, které v důsledku vedly ke vzniku právní úpravy o spotřebitelském úvěru, jak ji známe dnes, bude následky neplatnosti smlouvy posuzovat analogicky podle stávající právní úpravy.
10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
11. Soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná v rámci tohoto právního jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách www.nsoud.cz. I když tyto rozsudky vykládají dříve účinnou právní úpravu posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), jsou plně použitelné i na právní vztahy řídící se úpravou zákona č. 257/2016 Sb. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele totiž v nové právní úpravě nedošlo k žádné obsahové změně. Nadto oba zákony (č. 145/2010 Sb. a číslo Sb.) jsou transpozicí směrnice 2008/48/ES, která rovněž z hlediska požadavků na prověření úvěruschopnosti spotřebitele nedoznala od svého přijetí žádných změn. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) pak již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo CA Consumer Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí dostupné z https:curia.europa.eu/jcms/jcms/P_106311/cs) vyložil čl. 8 odst. 1 směrnice tak, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (bod 37 rozsudku), s čímž jsou citované rozsudky českých nejvyšších soudů zcela v souladu.
12. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se v tomto případě spokojila s pouhým tvrzením žalované ohledně výše příjmů a výdajů. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou byly právní předchůdkyní žalobkyně využity i další zdroje, a to, soudu nijak neprokázala, neboť tato skutečnost bez dalšího nevyplývá z pouhého zaškrtnutí příslušných kolonek v kartě zákazníka. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou by tak bylo možno posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru.
13. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ bez dalšího aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda ke konstatované neplatnosti úvěrové smlouvy může soud přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. V projednávané věci totiž nebylo zjištěno, že by žalovaná jako spotřebitel takovou námitku uplatnila. Tuto a navazující otázky závazně vyřešil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo OPR-Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí). Soudní dvůr v prvé řadě navázal na svou dlouholetou judikaturu (jak byla shrnuta v rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C číslo příjmení a příjmení, elektronická Sbírka rozhodnutí – obecná Sbírka rozhodnutí, body 62 – 67) a konstatoval, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit (body 18 až 23 rozsudku). Pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatuje porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, za podmínky že sankce je účinná, přiměřená a odrazující (bod 24 rozsudku). Soudní dvůr se dále zabýval sankcí obsaženou v § 87 odst. 1 českého zákona o spotřebitelském úvěru (tj. že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a dospěl k závěru, že taková sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky se jeví přiměřená závažnosti porušení a má skutečně odrazující účinek (bod 30 rozsudku). Soudní dvůr však shledal podmínku, podle níž musí spotřebitel neplatnost smlouvy namítnout v tříleté promlčecí době, za rozpornou se zásadou efektivity (body 34 a 36 rozsudku). Lze tak shrnout, že podmínka obsažená v § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neslučitelná se směrnicí 2008/48/ES.
14. Jelikož se v nyní projednávané věci jedná o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986 ve věci číslo příjmení, Recueil, s . 723, a ze dne 14. 7. 1994 ve věci C číslo příjmení příjmení, Recueil, s . I číslo). Podle názoru soudu lze však výše uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí vyřešit nepřímým účinkem směrnice – eurokonformním výkladem českého práva (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006 ve věci C číslo Adeneler a další, Sb. rozh. s . I číslo, bod 113, podrobně viz Bobek, M., obec, P., příjmení, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 147 a násl.). K tomuto postupu ostatně české soudy výslovně vybídl i Soudní dvůr v rozsudku ve věci OPR-Finance (viz body 41 až 45 rozsudku). Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984, ve věci číslo Von Colson a příjmení, Recueil, s . číslo, body 25 – 28). Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C číslo až C číslo příjmení a další, Sb. rozh. s . I číslo, bod 115).
15. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též občanským zákoníkem jako normou obecnou. Výše citovaný § 588 věta první o. z. ukládá soudu povinnost přihlédnout z moci úřední k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Současně má soud za to, že toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek reprezentovaný nejen výše uvedenou judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice 2008/48/ES (vysoká a rovnocenná úroveň ochrany všech spotřebitelů v Evropské unii), ale též nálezovou judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný na http:nalus.usoud.cz), dospívá k závěru, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (…) to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Z toho nelze než dovodit, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku. Ostatně, ve světle uvedeného nálezu by bylo možné konstatovat i to, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je rozporné s dobrými mravy.
16. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí 2008/48/ES a judikaturou Soudního dvora a Ústavního soudu rozporného § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému čl. 8, 22 odst. 1 a 2 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES. Jestliže tedy – tak jako v projednávaném případě – poskytovatel úvěru porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 věta první o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento eurokonformní výklad § 588 o. z. není dle názoru soudu výkladem contra legem, neboť sám zákon o spotřebitelském úvěru stanoví jako důsledek neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr neplatnost úvěrové smlouvy; pouze tuto sankci v rozporu s unijním právem váže na další podmínku (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 4. 2008 ve věci C číslo Impact, Sb. rozh. s . I číslo).
17. Pokud jde o důsledky konstatované neplatnosti smlouvy, ty jsou stanoveny v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v této souvislosti prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 21 000 Kč, z nichž žalovaná zaplatila částku 24 696 Kč. Žalovaná tedy žalobkyni ničeho nedluží a žaloba je tak nedůvodná, soud ji proto zamítl.
18. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož by náhrada nákladů řízení náležela žalované, která byla ve věci zcela úspěšná, když žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Jelikož žalované žádné náklady v řízení nevznikly a protože byla žalovaná v řízení nečinná, pročež nelze uvažovat ani o paušální náhradě nákladů řízení dle § 151 o.s.ř., nebyla žalované náhrada nákladů řízení přiznána.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě ve 2 vyhotoveních.
Nesplní-li povinný ve stanovené lhůtě dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí.