Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
21 C 343/2023-61
Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 20.368,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se zastavuje pro částečné zpětvzetí žaloby, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15.211,95 Kč a smluvní pokuty ve výši 3.295,12 Kč.
II. Žaloba se v části, v níž si žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6.760,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6.760,17 Kč od datum do zaplacení, nákladů spojených s uplatnění pohledávky ve výši 265 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 531,95 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10.313 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10.313 Kč od datum do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 822,21 Kč, a to to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se zastavuje pro částečné zpětvzetí žaloby, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15.211,95 Kč a smluvní pokuty ve výši 3.295,12 Kč. II. Žaloba se v části, v níž si žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6.760,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6.760,17 Kč od [datum] do zaplacení, nákladů spojených s uplatnění pohledávky ve výši 265 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 531,95 Kč, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10.313 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10.313 Kč od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 822,21 Kč, a to to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne datum domáhala zaplacení částky 20.633,29 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne datum mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, sídlem adresa. Tvrdila, že na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 24.000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím do datum Smlouva byla uzavřená v písemné formě, a to na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, do které žalovaný uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů a výdajů. Žalovaný správnost údajů stvrdil svým podpisem. Na základě žádosti pak byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru byl žalovaný vyhodnocen jako úvěruschopný a následně v hotovosti v místě svého bydliště obdržel částku 24.000 Kč. Žalovaný se spolu s jistinou zavázal uhradit také příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 20.618 Kč, celkově tak měl žalovaný uhradit 44.618 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3.187 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil řádně a včas, čímž mu vznikla povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně následně převedla pohledávku na žalobkyni. Celková dlužná částka se tak skládá z neuhrazené jistiny ve výši 17.073,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15.211,99 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.295,12 Kč za období od datum do datum a postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu za období po konečné splatnosti ve výši 1.354,16 Kč. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhá úhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč, které se skládají z částky 48 Kč (za odchozí dopis), z částky 74 Kč (za odchozí dopis doporučeně), z částky 72 Kč (za odchozí telefonický hovor) a z částky 217 Kč (za osobní návštěvu).
2. Žalobkyně vzala žalobu dne datum, tedy dříve, než začalo jednání, částečně zpět, když uvedla, že nedisponuje důkazy o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to v rozsahu požadovaného kapitalizovaného úroku ve výši 15.211,95 Kč a smluvní pokuty ve výši 3.295,12 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Vzhledem k tomu, že k nařízenému jednání dne datum se žalovaný bez omluvy nedostavil a žalobkyně a její zástupce se z jednání omluvili, soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.
5. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 24.000 Kč a žalovanému vznikla povinnost žalobkyni vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím ve 14 měsíčních splátkách po 3.187 Kč. Pro případ, že žalovaný částku nezaplatí včas, bylo sjednáno právo právní předchůdkyně žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (viz smlouva o úvěru a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Částku 24.000 Kč právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti (viz smlouva o úvěru). Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 13.687 Kč, která odpovídá čtyřem řádně uhrazeným splátkám. Žalovaný se s dalšími úhradami jednotlivých splátek dostal do prodlení, ačkoli byl žalobkyní vyzván k úhradě dopisem ze dne datum a předžalobní upomínkou ze dne datum. Dále žalobkyně dne datum vyslala pověřeného pracovníka do místa bydliště žalovaného (viz výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, výzva z datum a předžalobní výzva z datum vč. podacího archu). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně uzavřely dne datum smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě žalobkyně postoupila pohledávku z uvedené smlouvy na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek a dodatek k rámcové smlouvě). Dopisem ze dne datum bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky a zároveň s tím byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky (viz oznámení o postoupení pohledávky). Celková žalovaná částka se tak skládá z neuhrazené jistiny ve výši 17.073,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15.211,99 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.295,12 Kč za období od datum do datum, postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu za období po konečné splatnosti ve výši 1.354,16 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč.
6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne datum.
13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021-52).
14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta její právní předchůdkyně byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně v podání ze dne datum uvedla, že nedisponuje důkazy o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr. Nebylo tak zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně blíže zkoumala výdaje žalovaného, tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Právní předchůdkyní žalobkyně zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Právní předchůdkyně žalobkyně ani nijak nezkoumala příjem žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala před prvním jednáním ve věci žalobu částečně zpět, soud proto postupoval v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I.).
17. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 24.000 Kč a že uhradil částku 13.687 Kč. Soud tak shledal žalobu co do nároku na zaplacení zbývající neuhrazené jistiny ve výši 10.313 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10.313 Kč od datum do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 822,21 Kč důvodnou a ve zbývajícím rozsahu (co do částky 6.760,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6.760,17 Kč od datum do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 531,95 Kč) žalobu zamítl (výroky II. a III.).
18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně měla úspěch co do 10.313 Kč s příslušenstvím (50,63 %), zatímco žalovaný co do 10.055,29 Kč s příslušenstvím (49,37 %), tj. poměr úspěchu a neúspěchu byl prakticky stejný.
19. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb.) u soudního exekutora.