Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 322/2023-37
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Šimkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 12 750 Kč s příslušenstvím
takto:
I.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč spolu s 15 % ročním úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč od datum do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II.
Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. </b> Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč spolu s 15 % ročním úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. <b>II. </b> Ve zbylé části se žaloba zamítá. <b>III. </b> Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Dne datum podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 12 750 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného úvěru. V žalobě uvedla, že žalované na základě její žádosti ze dne datum poskytla úvěr ve výši 6 000 Kč splatný do datum. Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni za poskytnutí úvěru poplatek. Úvěruschopnost žalované byla kromě jiného posouzena prostřednictvím registru anonymizováno, lustrací centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a také z informací získaných od žalované, výši svého příjmu doložila daňovým přiznáním za rok 2022. Žalobkyně z podkladů vypočetla průměrný čistý měsíční příjem žalované ve výši minimálně 49 200 Kč, výpočtem a porovnáním individuálních dat zjistila a ověřila měsíční výdaje žalované ve výši 8 599 Kč za bydlení a energie a 5 725 K4 na osobní výdaje. Žalobkyně rovněž vzala v potaz, že žalovaná v minulosti uzavřela s žalobkyní jiné úvěrové smlouvy, které řádně splatila. Z registru anonymizováno byla u žalované jako pravidelná měsíční splátka zjištěna částka 14 322 Kč. Postup výpočtu žalobkyně rozvedla ve skóringové kartě. Totožnost žalované byla ověřena ověřovací 1 Kč platbou, kterou žalovaná odeslala dříve za účelem uzavření jiné úvěrové smlouvy, dále z kopií občanského průkazu. Žalovaná svůj závazek ze smlouvy nesplnila, žalobkyni proto vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, dále požaduje náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 450 Kč, resp. 650 Kč a náhradu nákladů za inkasní řízení ve výši 1 500 Kč.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila, ani z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv byla soudem řádně v dostatečném předstihu předvolána, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v její nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a zjistil následující skutkový stav: ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, předsmluvního formuláře vzal soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru, a to elektronickou cestou. Na základě této smlouvy žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 6 000 Kč bezhotovostně převodem na účet žalované (z výpisu z účtu) a žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 1 680 Kč, celkem 7 680 Kč do 30 dnů. Ve smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1% z jistiny úvěru a jednotlivé výše účelně vynaložených nákladů. Před uzavřením smlouvy byla ověřena totožnost žalované z kopie občanského průkazu a formou ověřovací korunové platby (z kopie OP, výpisem z účtu). Žalovaná dluh nehradila řádně a včas, proto jí žalobkyně vyzvala k úhradě dluhu (z výzev k úhradě ze dne datum, datum). Dne datum byla žalované zaslána předžalobní výzva (z předžalobní výzvy včetně podacího lístku). Za účelem zjištění, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované při uzavření smlouvy, soud provedl důkaz skóringovou kartou, výpisem z centrální evidence exekucí a daňovým přiznáním. Z těchto listin soud toliko zjistil, že žalovaná při podpisu smlouvy o úvěru prohlásila, že její příjem činí 49 200 Kč měsíčně, její výdaje činí 28 646 Kč (bydlení 6 599 Kč, energie 2 000 Kč, osobní 5 725 Kč, splátky jiných půjček 14 322 Kč). Uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Ve věci žalované není veden v evidenci exekucí žádný záznam.
4. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaná s žalobkyní uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala úvěr ve výši 6 000 Kč. Do dnešního dne žalovaná z této částky ničeho neuhradila, a to i přes upomínku žalobkyně.
5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku
z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu
s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti
v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne datum je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením
§ 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně přezkoumala, jelikož ke svým tvrzením obsaženým v žalobě předložila pouze skóringovou kartou, jednu stránku daňového přiznání, výpis z centrální evidence exekucí. Své možnosti obdržet od soudu odpovídající poučení se neúčastí na jednání dobrovolně vzdala.
12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že i způsob, jakým žalobkyně popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že schopnost žalované splácet úvěr prověřila nahlédnutím do databáze a z informací od žalované, resp. její příjem z daňového přiznání za rok 2022, není z kopie této listin y zřejmé, jakým způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že se jedná o daňové přiznání žalované a za jaké období. Soudu byla doložena kopie pouze jedné strany daňového přiznání, a to 2. oddílu, ze které kromě dílčího základu daně nelze zjistit nic relevantního. Jakým konkrétním způsobem a na základě jakých podkladů úvěruschopnost dostatečně v souladu se zákony a soudní judikaturou zkoumala, a zda vůbec, není zřejmé. Soud je přesvědčen, že proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu žádné listin y soudu nepředložila. Soud pochopitelně bere na vědomí, že půjčky u nebankovních institucí čerpají osoby potýkající se s finančními potížemi, právě i z těchto důvodů však soud musí trvat na řádném doložení zkoumání úvěruschopnosti tak, aby tuto mohl přezkoumat, neboť úvěrování těchto osob musí být pečlivě zkoumáno, jelikož jejich dluhová past vede k celospolečenským negativním důsledkům. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, (PR číslo s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne datum, sp. zn. ústavní nález), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
13. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalované nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o výše citovaný nález Ústavního soudu, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje
i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla
a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat
a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
1. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení
a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované, rozhodoval podle § číslo o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 6 000 Kč, kterou má povinnost žalobkyni vydat jako bezdůvodné obohacení. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení předžalobní výzvy. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně příslušenství sestávajícího z úroků (mají oporu v neplatné smlouvě).
2. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v řízení z procesního hlediska téměř totožný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na soudní exekuci podle zák. č. 120/2001 Sb. , jímž se vydává exekuční řád.