Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 270/2023-39
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 126 549,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 164,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76 384,85 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 102 097,07 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 102 097,09 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 164,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76 384,85 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 102 097,07 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 102 097,09 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 126 549,29 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 29. 7. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. bankovní účet, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 110 252 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřován pohyb na bankovním účtu žalovaného za dobu do 1. 2. 2019 do 29. 7. 2019, byly ověřeny informace o příjmech žalovaného výpisem z účtu žalovaného, ověřeny informace z CCB a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalovaného. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit a žalobkyně úvěr ke dni 3. 6. 2022 prohlásila za splatný. Nyní tak žalovaný dluží na jistině celkem částku ve výši 102 097,07 Kč, poplatky v celkové výši 2 730 Kč, částku 10 863,16 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 15,9 % p. a., částku ve výši 10 859,06 Kč na zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek do 24. 4. 2023 a dále smluvní úrok 11,75 % p. a. z částky 102 097,07 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 11,75 % p. a. z částky 102 097,07 Kč od 25. 4. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Usnesením zdejšího soudu vyzval soud žalobkyni i žalovaného, aby se do 7 dnů vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Zároveň soud účastníky poučil o tom, že jestliže se bez vážného důvodu včas písemně nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně ani žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřili. Soud má proto ve smyslu ustanovením § 101 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu za to, že proti shora uvedenému postupu nemají strany sporu námitek a ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 7. 2019 a dodatku ze dne 1. 2. 2021 soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 29. 7. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 110 252 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 15,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 070 Kč do 18. 5. 2027. příjmení 50 252 Kč byla účelově určena ke konsolidaci předchozích úvěrů žalovaného a částka 60 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 15,90 % ročně. Dle čl. 8 smlouvy o úvěru, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostane do prodlení se splácením více než 2 splátek, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovanému byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru.
4. Dle aktuálního stavu úvěru ze dne 6. 4. 2023 čerpal žalovaný úvěr celkem ve výši 110 252 Kč dne 29. 7. 2019, a to platbou ze dne 29. 7. 2019 na účet č. bankovní účet ve výši 60 497,60 Kč a platbou ze dne 29. 7. 2019 na účet č. bankovní účet ve výši částka 49 754,40 Kč. Na pohledávku žalobkyně uhradil žalovaný dle přehledu splátek celkem částku 60 087,56 Kč, přičemž poslední platba je evidována dne 18. 2. 2022.
5. Z rozhodnutí o okamžité splatnosti ze dne 4. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaný nehradil splátky řádně a včas, dostal se do prodlení s plněním svého závazku a žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 4. 6. 2022, a to po předchozím odeslání upomínky, jak soud zjistil z výzvy ze dne 30. 4. 2022.
6. Dle tiskopisu žalobkyně nazvaného posouzení úvěruschopnosti žalovaného z blíže neurčeného dne byla žádost žalovaného o úvěr podána přes pobočkovou síť žalobkyně. Žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 20 642 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě předchozích transakcí na účtu žalovaného. Banka dále ověřila pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík, že žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku klienta, z historie v interní evidenci klientů ověřila, že klient neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly či záznam o exekučním řízení. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč a žalobkyně tedy stanovila životní výdaje klienta na základě ekonomického modelu ve výši 6 964 Kč. Žalovaný dále v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry, a to kontokorentní úvěr u žalobkyně s limitem 20 000 Kč a s orientační měsíční splátkou 1 667 Kč, hotovostní úvěr u žalobkyně s měsíční splátkou 933 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován) a úvěr na stavební spoření s měsíční splátkou 3 010 Kč.
7. Dle výpisu z účtu žalovaného č. bankovní účet činil disponibilní zůstatek, a to včetně kontokorentu vyčerpaného ve výši 20 000 Kč, na účtu k datu 28. 2. 2019 částku - 376 Kč, k datu 31. 3. 2019 částku – 451,19 Kč a zároveň byl evidován neprovedený příkaz k úhradě pro nedostatek disp. zůstatku na účtu ve výši 4 233 Kč, k datu 30. 4. 2019 částku 198,51 Kč a zároveň byl evidován neprovedený příkaz k úhradě pro nedostatek disp. zůstatku na účtu ve výši 4 233 Kč, k datu 31. 5. 2019 částku – 290,83 Kč a zároveň byl evidován neprovedený příkaz k úhradě pro nedostatek disp. zůstatku na účtu ve výši 4 233 Kč, k datu 30. 6. 2019 částku 45 151,20 Kč a zároveň byla evidována příchozí úhrada sjednaného úvěru ze dne 27. 6. 2019 ve výši 50 000 Kč z účtu žalobkyně č. bankovní účet, kterou byl splacen kontokorentní úvěr poskytnutý ve výši 20 000 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaného č. bankovní účet ke dni 31. 7. 2019 a tiskopisu žalobkyně nazvaného posouzení úvěruschopnosti žalovaného byl úvěr čerpaný dne 27. 6. 2019 zkonsolidován nově sjednaným úvěrem ze dne 29. 7. 2019 ve výši 49 754,40 Kč a částka 60 497,60 Kč byla poskytnuta dne 29. 7. 2019 na účet žalovaného č. bankovní účet. Zároveň je na tomto účtu k datu 31. 7. 2019 evidována vyčerpaná částka kontokorentu ve výši 3 219,73 Kč a dále evidovány následující platby: ve výši 2 074 Kč ze dne 25. 7. 2019 označena jako půjčka, ve výši 810 Kč ze dne 28. 7. 2019 označena jako Flexi celé jméno žalovaného, ve výši 300 Kč ze dne 29. 7. 2019 označena jako penzijní, ve výši 3 200 Kč ze dne 29. 7. 2019 označena jako Buřinka a ve výši 4 233 Kč ze dne 29. 7. 2019 označena jako splátka. Ze výpisů jsou zřejmé pravidelné měsíční výdaje, tj. splácení půjčky u Komerční banky 2 074 Kč, Flexi pojištění jméno příjmení ve výši 946 Kč měsíčně, Flexi pojištění celé jméno žalovaného ve výši 810 Kč měsíčně, penzijní u KB ve výši 300 Kč měsíčně, penzijní fond jméno ve výši 300 Kč měsíčně a Buřinka ve výši 3200 Kč měsíčně; celkem 7 630 Kč.
8. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 3. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do 30. 3. 2023.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
13. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 29. 7. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 110 252 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 18. 5. 2027. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 60 087,56 Kč.
14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení.
15. Žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného za dobu před uzavřením smlouvy o úvěru od 1. 2. 2019 do 29. 7. 2019, ze kterých žalobkyně řádně ověřila výši příjmu žalovaného ve výši cca 20 000 Kč jako mzdu od právnická osoba Výdaje žalovaného však nebyly žalobkyní dostatečně ověřeny, neboť žalobkyně žádným způsobem neověřila pravidelné měsíční výdaje žalovaného spojené především s bydlením, to vše za situace, kdy žalobkyně současně dostatečně neověřila dosavadní splátkové zatížení žalovaného, jak vyplývá z výpisů z účtu žalovaného. Banka vzala v úvahu pouze splátky kontokorentu 1 667 Kč měsíčně, splátky úvěru PH v ČS (zkonsolidován) ve výši 933 Kč a úvěr na stavební spoření mimo ČS se splátkou 3 010 Kč, tj. 5 610 Kč celkem. Nevzala však v úvahu jeho pravidelné měsíční výdaje vyplývající z výpisů z účtu, které činily 7 630 Kč; v tom však nejsou žádné výdaje na bydlení, stravu, ošacení a jiné živobytí. Tyto banka stanovila s využitím statistických modelů ve výši 6 964 Kč měsíčně. Celkem tak výdaje žalovaného činily přes 20 000 Kč měsíčně. Z výpisů z účtu navíc vyplývá, že žalovaný nebyl schopen i při pravidelném měsíčním příjmu hradit všechny své závazky a účelem nově sjednaných úvěrů bylo především splacení úvěrů předcházejících. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše výdajů žalovaného z jím předložených listin.
16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
20. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn 33 Cdo 3675/2021). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.
21. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta a kterou vrátil ve výši 50 164,44 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalovanému rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a nebylo tak možné zjistit jeho aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil žalovanému soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.