Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
18 C 262/2023-52
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Markem Peřinou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9 714 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 084 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 9 084 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení a částky 630 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 921,67 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 084 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 9 084 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení a částky 630 Kč, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 921,67 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Kroměříži dne 15. 8. 2023 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 9 714 Kč s příslušenstvím tak, jak je blíže zachyceno v návrhu.
2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný dne 14. 11. 2021 se žalobkyní smlouvu o úvěru číslo na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky za volitelné služby dle smluvních podmínek a sazebníku ve lhůtě splatnosti dle smlouvy. Splatnost nastala 14. 12. 2021. Žalovaný neuhradil ničeho. Kromě jistiny 7 000 Kč žalobkyně požaduje smluvní pokutu 630 Kč a poplatky v celkové výši 2 084 Kč. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka - registrů NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí.
3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně i žalovaný byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřili. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u obou účastníků předpokládal, že nemají žádné námitky. Soudem bylo nařízeno vyhlášení rozsudku na den 18. 1. 2024. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud při svém rozhodování vycházel z připojených listinných důkazů na č. l. 10-42 spisu.
5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. soud zjistil následující skutkový stav.
6. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 7 000 Kč, a to dne 14. 11. 2021 převodem na bankovní účet žalovaného. Peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutý úvěr do 14. 12. 2021. Kromě jistiny měl žalovaný zaplatit poplatky v souhrnné výši 2 084 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že tímto způsobem žalobkyně měla zjišťovat rodinné a majetkové poměry žalovaného, kdy žalovaný měl uvést, že žije v domácnosti ještě s jedním členem, má pravidelné měsíční výdaje ve výši 0 Kč a čistý měsíční příjem ve výši 18 000 Kč (ověřený čistý měsíční příjem ve výši 9 793 Kč), při započítání 500 Kč coby rezervy pro výdaje a vypočítaných minimálních výdajů v částce 4 205 Kč byl vypočítán disponibilní příjem ve výši 3 200 Kč. Z listiny označené jako Identifikované příjmy vyplývá, že žalobkyně měla zjišťovat účetní příjem žalovaného (konkr. měl mít ověřený čistý měsíční příjem ve výši 9 793 Kč), žalobkyně však nepředložila žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, že příjem skutečně zjišťován byl, a že byly ověřovány ostatní údaje poskytnuté žalovaným. Žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho, v tomto ohledu soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval.
7. Z dopisu ze dne 10. 5. 2023 včetně podacího lístku soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu s vyčíslením aktuálního dluhu.
8. Po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), po právní stránce následovně.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
16. Na základě provedeného dokazování při hodnocení všech důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.
17. Na základě zjištění učiněných z předložených listin, a to zejména ze Smlouvy o úvěru číslo ze dne 14. 11. 2021 (dále jen„ předmětná smlouva“), má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byl uzavřen závazkový vztah, konkrétně pak smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 7 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal vrátit uvedenou částku spolu s poplatky v souhrnné výši 2 084 Kč nejpozději do 14. 12. 2021.
18. V této souvislosti soud uvádí, že výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru provádí v českém právu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. anonymizováno číslo anonymizována dvě slova proti anonymizováno, dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ačkoliv směrnice nemají tzv. přímý horizontální účinek a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. spisová značka), když postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic směřuje i k národním soudům, které mají povinnost volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo. K předmětné problematice se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kdy poukázal na to, že Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. Dle Ústavního soudu SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ (v ) nitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).
19. Soud se proto v prvé řadě zabýval posouzením otázky, zda žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost dlužníka/žalovaného při uzavření Smlouvy o úvěru číslo ze dne 14. 11. 2021 a tedy posouzení otázky, zda byla smlouva o úvěru platně sjednána.
20. Pokud jde o zkoumání a posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ, je soud nucen konstatovat, že žalobkyně nikterak nedoložila, že si opatřila dostatečné informace, aby mohla kvalifikovaně tuto úvěruschopnost posoudit (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), přičemž tak nebyla schopna uvážit (a má přitom tak činit s odbornou péčí), zda je žalovaný schopen splácet sjednané splátky. Žalobkyně sice předložila souhrn účetních příjmů žalovaného, ovšem bez doložení jakéhokoliv dokladu prokazujícího, že uvedené příjmy skutečně byly žalobkyní ověřovány v době před uzavřením smlouvy o úvěru. Rovněž tak nelze ověřit tvrzené výdaje žalovaného, čímž je znemožněno ověření celkových majetkových poměrů žalovaného. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků nebo v registru vedených exekucí.
21. Žalobkyně tak poskytnutím úvěru žalovanému porušila § 86 odst. 1 druhou větu ZSÚ, což má dle § 87 odst. 1 ZSÚ (potažmo § 580 o. z. a § 588 o. z.) za následek neplatnost předmětné smlouvy; žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Soud přitom sankci neplatnosti zakotvenou v ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ vyložil v souladu se smyslem a účelem daného ustanovení (nikoli pouze za použití gramatického výkladu) jako neplatnost absolutní podle ustanovení § 588 o. z. (viz soudní praxe Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019, 27 Co 23/2020, 28 Co 31/2020, 22 Co 107/2020, 30 Co 62/2020 aj.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední ZSÚ, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a na nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaný žalobkyni na neplatný závazek již zaplatil. Proto se soud zabýval tím, zda žalovaný splnil povinnost vrátit poskytnou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 7 000 Kč žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení, neboť získal majetkový prospěch plněním z neplatného právního důvodu. Soud zde vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na úvěr dosud ničeho neuhradil. Soud proto zavázal žalovaného uhradit žalobkyni poskytnutou jistinu v částce 7 000 Kč (výrok ad I. tohoto rozsudku), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok ad II. tohoto rozsudku).
22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu ve věci, kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná pouze částečně (vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 44,12 % požadovaného plnění), přičemž náklady řízení žalobkyně sestávaly ze stanoveného soudního poplatku za žalobní návrh ve výši 1 000 Kč, odměny advokáta podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby částka 200 Kč a za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh a výzva k úhradě) 3 x částka 200 Kč, 3 x RP po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a dále 21 % DPH dle předloženého osvědčení o registraci plátce DPH, tedy celkem 2 089 Kč. Soud tedy žalobkyni přiznal částečnou náhradu nákladů řízení ve výši 44,12 % z částky 2 089 Kč, tedy ve výši 921,67 Kč (výrok ad III. tohoto rozsudku).
23. Výrok o tom, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku, má oporu v § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.
24. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení k rukám advokáta, má pak oporu v § 149 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.
25. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené v tomto rozhodnutí, může být podán návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.