Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 155/2023-36
Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 14 310 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 4 660 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 986,58 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 647,53 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 9 650 Kč od datum do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 18,44 % ročně z částky 9 650 Kč od datum do zaplacení zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 785,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do částky 4 660 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 986,58 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 647,53 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 9 650 Kč od [datum] do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 18,44 % ročně z částky 9 650 Kč od [datum] do zaplacení zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 785,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 14 310 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 5 440 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 530 Kč za komfortní splácení zápůjčky, částku 1 500 Kč jako poplatek za zpracování zápůjčky, kapitalizované smluvní úroky za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 060 Kč s úrokovou sazbou ve výši 18,44 % ročně. Žalovaný se zavázal splatit jistinu, smluvní úrok a poplatky v 45týdenních splátkách po 344 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na datum Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne datum, celkově na splátkách uhradil 350 Kč. Ke dni datum činila dlužná jistina 9 650 Kč a dlužný poplatek 4 660 Kč. Jelikož nebyla dlužná částka řádně hrazena, úročí se jistina ve výši 9 650 Kč úrokem ve výši 18,44 % ročně, a to od datum. Na základě smlouvy ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 21 351,91 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 14 310 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 9 650 Kč a z dlužných poplatků ve výši 4 660 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 647,53 Kč (18,44 % ročně z jistiny 9 650 Kč od datum do datum), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 986,58 Kč (8,50 % ročně z jistiny 9 650 Kč od datum do datum), smluvní úrok 18,44 % ročně z dlužné částky 9 650 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné částky 9 650 Kč od datum do zaplacení. Žalovaný dluh neuhradil ani přes výzvu k plnění uskutečněnou prostřednictvím zástupce žalobkyně.
2. V doplnění žaloby ze dne datum žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně splnila svou zákonnou povinnost, kdy posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, a to na základě informací získaných od žalované. Žalovaný byl dotazována na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalovaného. Právní předchůdkyně uzavřela, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná, a to s ohledem na tvrzení žalovaného, výplatních pásek a kontrolu insolvenčního rejstříku. Z informací, které žalovaný poskytl, bylo zjištěno, že má stálý příjem jako malíř pokojů ve výši 27 000 Kč měsíčně, nemá jinou zápůjčku ani kreditní kartu. Dále žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokumentů, které žalovaný pouze předložil při sjednávání a uzavírání smlouvy.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovaného podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.
5. Na základě předložených listin soud ve věci zjistil soud tento skutkový stav:
6. Ze zákaznické karty k žádosti o spotřebitelský úvěr bylo zjištěno, že žalovaný bydlí s rodiči, má učňovské vzdělání, je svobodný a má jednu vyživovací povinnost. Pracuje na plný úvazek s příjmem 27 000 Kč čistého měsíčně, nemá žádné další splátky, kreditní kartu či spotřebitelský úvěr a měsíčně hradí 15 000 Kč. Ke kartě měly být předloženy dvě výplatní pásky.
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum bylo zjištěno, že společnost právnická osoba, IČO, poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč. Strany si sjednaly poplatek za poskytnutí finančních prostředků ve výši 4 090 Kč, přičemž tento sestával z úroku ve výši 2 060 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky 530 Kč za doplňkovou službu a dále pojištění ve výši 1 350 Kč. Žalovaný měl celkově zaplatit 15 440 Kč. Dlužná částka měla být hrazena ve 45 splátkách ve výši 344 Kč, poslední splátka činila 304 Kč, úroková sazba v případě úhrady dlužné částky ve splátkách činila 44 %.
8. Ze smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že je spotřebitelský úvěr poskytnut dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
9. Z tabulky umoření ze dne datum bylo zjištěno, že dluh žalovaného činil 10 000 Kč, po zaplacení částky 350 Kč dne datum činil 9 650 Kč.
10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum bylo zjištěno, že pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru za žalovaným č. smlouvy číslo byla následně postoupena na žalobkyni, řádek číslo.
11. Z oznámení ze dne datum včetně podacího lístku ze dne datum bylo zjištěno, že žalobkyně vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávky dopisem.
12. Z předžalobní výzvy ze dne datum včetně podacího lístku ze dne datum bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky prostřednictvím zástupce žalobkyně.
13. Z výpisu z obchodního rejstříku ze dne datum byly ověřeny údaje žalobkyně.
14. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč Částku ve výši 15 440 Kč (sestávající se z úvěru ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 2 060 Kč, nákladů za zpracování smlouvy 1500 Kč, poplatku za služby 530 Kč a pojištění 1 350 Kč) měla žalovaný splatit v hotovosti v celkem v 45 splátkách ve výši 344 Kč s tím, že poslední splátka činí 304 Kč. Žalovaný se s úhradou úvěru dostal do prodlení. Žalovaný celkem uhradil 344 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným z výše uvedené smlouvy postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. K zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzvána dopisem zástupce žalobkyně, který mu byl odeslán dne datum.
15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.
16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje
19. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.
24. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
25. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.
26. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.
27. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že:„ Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“
28. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.
29. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
30. V daném případě žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když vycházela z informací, které žalovaný uvedl, tedy že jeho čistý měsíční příjem byl ve výši 27 000 Kč a od celkových příjmů žalovaného odečetla odhadované měsíční výdaje ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně došla k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Soud při prověřování, zda žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost, došel k opačnému závěru. Pokud žalobkyně bez dalšího převzala tvrzení žalovaného, že měsíční výdaje jsou ve výši 15 000 Kč a že bydlí u rodičů, nemůže soud takový postup považovat za řádné prověření úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně ani nijak nepracovala s údajem, že žalovaný vyživuje jednu osobu. Navíc tvrzení žalovaného o výši příjmů zůstává pouze v rovině tvrzení, neboť žalobkyně již nemůže předložit výplatní pásky, které jí měly být žalovaným předloženy při sjednávání úvěru. Žalovaný je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalovaného je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalovaného měla vyžádat podklady, které výši jejích příjmů a výdajů dokládají. Pokud žalobkyně argumentuje výší měsíční splátky a obecně výší úvěru, které nedosahovaly takové částky, aby žalovaného tolik zatížily, upozorňuje soud, že jakkoliv je mezi stranami dohodnuta splátka v nízké výši, je třeba i tuto vnímat v celkovém kontextu a pokud žalobkyně neví, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného, nemůže ani tvrdit, že se jedná o nízkou částku pro žalovaného. O nedostatečném prověření svědčí i to, že žalovaný uhradil pouze 350 Kč.
31. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).
32. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 350 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 9 650 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 4 660 Kč, o různé poplatky, pojištění, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení ze zamítnuté jistiny soud žalobu zamítl (výrok II.).
33. Dále žalobkyni nevzniklo právo ani na zákonný úrok z prodlení, když žalovaný se do prodlení doposud nedostal a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021).
34. S ohledem na uvedené soud zamítl v druhé části výroku II. návrh žalobkyně na přiznání práva na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 144,08 Kč (8,25 % ročně z jistiny 5 477 Kč od datum do datum), zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky 5 477 Kč od datum do datum, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 234,42 Kč, smluvní úrok ve výši 25,26 % ročně z dlužné částky 5 477 Kč od datum do zaplacení.
35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 785,50 Kč (výrok III.), přičemž tato částka představuje 34,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,44 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,56 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 310 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud nepřiznal odměnu za vyjádření žalobkyně ze dne datum, neboť tato tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti měla již obsahovat žaloba a soud nepovažoval tento úkon právní služby za účelně vynaložený.
36. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost žalovaného k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce úspěšného účastníka.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.