Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
15 C 56/2023-81
Okresní soud v Kolíně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Markétou Šottovou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 300 944,48 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 93 346,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% od 1. 5. 2021 do zaplacení a částku ve výši 181 746,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 7. 4. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů o právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do požadavku na zaplacení částky 8 351,83 Kč a 17 499,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 995,13 Kč a 18 875,42 Kč, úroku z částky 97 597,89 Kč ve výši 13,2 % od 15. 4. 2021 do zaplacení a z částky 194 452,78 Kč ve výši 12,2 % od 18. 3. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. rozsudku,
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 132 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů o právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 93 346,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% od 1. 5. 2021 do zaplacení a částku ve výši 181 746,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 7. 4. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů o právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do požadavku na zaplacení částky 8 351,83 Kč a 17 499,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 995,13 Kč a 18 875,42 Kč, úroku z částky 97 597,89 Kč ve výši 13,2 % od 15. 4. 2021 do zaplacení a z částky 194 452,78 Kč ve výši 12,2 % od 18. 3. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. rozsudku, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 132 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů o právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 300 944,48 Kč spolu s příslušenstvím. Tvrdila, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 25. 2. 2020 smlouvu o úvěru č. úvěrového účtu bankovní účet. Na základě uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 100 000 Kč, který se zavázal hradit v pravidelných splátkách včetně sjednaného příslušenství. Splátky však nehradil řádně a včas, proto věřitel v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami využil svého práva a celý úvěr učinil splatným dopisem ze dne 14. 4. 2021 k témuž dni. Žalovaný na úvěr uhradil toliko 6 653,94 Kč. Celkově tak požaduje žalobkyně uhradit částku 110 837,47 Kč. Dále žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba dne 1. 11. 2019 smlouvu o úvěru č. úvěrového účtu bankovní účet, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 200 000 Kč. Úvěr se zavázal hradit v pravidelných měsíčních splátkách včetně sjednaného příslušenství, když uhradil pouze částku 18 253,14 Kč. Splátky rovněž nehradil řádně a včas, proto věřitel v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami využil svého práva a celý úvěr činil splatným dopisem ze dne 17. 3. 2021 k témuž dni a požaduje z titulu uzavřené smlouvy úhradu částky 226 547,33 Kč. Původní věřitel právnická osoba postoupil obě pohledávky z uzavřených smluv včetně shora uvedených na žalobkyni smlouvou ze dne 16. 11. 2021 s účinností k 21. 11. 2021, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby, aniž by jakkoli reagoval.
2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.
3. Skutečnost, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení RADY (ES) č. 1215/2012, když situace, kdy žalovaný má veden v evidenci informačního systému základních registrů pobyt na území ČR bez jeho ukončení, má tedy vedenu trvalou adresu pobytu beze změny od roku 2019, služby mu byly poskytovány na území ČR a jinou adresu svému smluvnímu partnerovi neoznámil. Zdejší soud je tak v této věci příslušným o věci rozhodnout, když na území ČR se nachází bydliště žalovaného (čl. 4 Nařízení).
4. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne 25. 2. 2020 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka pod č. účtu bankovní účet, na základě které věřitel žalovanému poskytl úvěr výši 100 000 Kč, které se žalovaný zavázal platit v pravidelných splátkách po 2 217,98 Kč včetně pojištění, úrok sjednán ve výši 13,2 % ročně (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 25. 2. 2020 včetně podmínek). Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka pod č. účtu bankovní účet i dne 1. 11. 2019, na základě které věřitel žalovanému poskytl úvěr výši 200 000 Kč, které se žalovaný zavázal platit v pravidelných splátkách po 2 217,98 Kč 3 596,59 Kč včetně pojištění, úrok sjednán ve výši 12,2 % ročně (prokázáno smlouvu o úvěru ze dne 1. 11. 2019 včetně podmínek). Žalovanému se dostalo poučení o potřebných informací o spotřebitelském úvěru (prokázáno předsmluvním formulářem k oběma úvěrovým smlouvám). Žalovaný porušil svůj závazek hradit úvěry řádně a včas. Ze souhrnného zúčtování úvěrového učtu bankovní účet soud zjistil, že na jistině zbývá uhradit 97 597,89 Kč (prokázáno výpisem úvěrového účtu k 22. 11. 2021). Ze souhrnného zúčtování úvěrového učtu bankovní účet soud zjistil, že na jistině zbývá uhradit 194 452,78 Kč Kč (prokázáno výpisem úvěrového účtu k 22. 11. 2021). Z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek učinil věřitel úvěr na částku 100 000 Kč za splatný ke dni 14. 4. 2021, čímž současně zaniklo pojištění a žalovaný byl vyzván k úhradě celkové dlužné částky ve výši 110 837,47 Kč nejpozději do 30. 4. 2021 (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 16. 4. 2021). Ze stejného důvodu, tj. pro opakovaného porušování smluvních podmínek hradit úvěr ve stanovených splátkách, učinil věřitel splatným i úvěr na částku 200 000 Kč, a to ke dni 17. 3. 2021, upozornil na zánik pojištění a vyzval k úhradě dlužné částky, která činila 218 349,93 Kč nejpozději do 6. 4. 2021 (prokázáno oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 19. 3. 2021). Pohledávky z obou smluv byly postoupeny na žalobkyni smlouvou postupní ze dne 16. 11. 2021 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021 včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek a dohody o úplatě a potvrzení o zaplacení úplaty za postoupení). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (prokázáno oznámením ze dne 30. 11. 2021 a odeslání podacím lístkem od zásilky ze dne 9. 12. 2021). K zaplacení zbývající dlužné částky z obou smluv byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 4. 4. 2023 (prokázáno výzvou před podáním žaloby datovanou 4. 4. 2023) a odeslání žalovanému prokazuje podací lístek z 5. 4. 2023.
5. Věřitel před poskytnutím úvěru provedl šetření ke schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 30. 10. 2019 soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného právnická osoba potvrdila, že žalovaný má čistý měsíční příjem 22 741 Kč za poslední 3 měsíce a pracovní poměr na pozici skladník na dobu určitou do 31. 5. 2020. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vztahující se k žádosti o úvěr ve výši 200 000 Kč plyne, že věřitel před poskytnutím úvěru provedl lustraci v systémech NRKI, BRKI apod. (žádný doklad ani výstup nebyl předložen), při výpočtu bylo počítáno s částkou životního minima a normativních nákladů na bydlení a odečteny splátkové a nesplátkové výdaje, vycházeno bylo z údajů o výši příjmu z pracovního poměru na dobu určitou ve výši 22 741 Kč, který byl ověřen, z údaje o celkovém příjmu domácnosti 45 000 Kč, který nijak osvětlen ani ověřen nebyl, bydlení v pronajatém bytě, podílu přes 50% na nákladech za bydlení, dosavadních splátek 0 Kč a dalších výdajů 0 Kč, a že věřitel takto dospěl k závěru, že lze úvěr poskytnout. Z žádosti o úvěr na částku 100 000 Kč ze dne 25. 2. 2020 soud zjistil, že žadatel uvedl, že jeho je průměrný příjem ze zaměstnání za poslední 3 měsíce činí 17 999 Kč, zaměstnán je jako dělník/řemeslník, pracovní smlouvu má na dobu určitou do 31. 5. 2020, jiné měsíční splátky 0 Kč, bydlí v pronajatém bytě v obec, je ženatý, celkový čistý příjem domácnosti 40 000 Kč, počet vyživovaných osob 1, ostatní nezbytné náklady uvádí 0 Kč. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 25. 2. 2020 soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného právnická osoba potvrdila, že žalovaný má čistý měsíční příjem 17 999 Kč za poslední 3 měsíce a pracovní poměr na dobu určitou do 31. 5. 2020. Věřitel tak na základě zjištěných skutečností, ověřeného příjmu z pracovního poměru na dobu určitou 17 999 Kč, žalovaným deklarovaných splátek na jiné úvěry 0 Kč a zjištěných splátkách na předchozí úvěr 3 272,59 Kč, z údaje o celkovém příjmu domácnosti 40 000 Kč, pronajatého bytu, podílu 45% na nákladech za bydlení, dospěl k závěru o možnosti poskytnout úvěr (viz vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Výdaje žalovaného nebyly nijak ověřovány, např. výpis z běžného účtu za relevantní předchozí období poskytnutí úvěrů přiložen nebyl.
6. V řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o obsahu výše uvedeném, jakož i poskytnutí úvěru žalobkyní ve výši 200 000 Kč i 100 000 Kč, i skutečnost, že žalovaný do data zesplatnění uhradil částku ve výši 6 653,94 Kč a 18 253,14 Kč. Prokázáno bylo i platné postoupené pohledávky na žalobkyni a oznámení postoupení žalovanému. Soud však na základě provedeného dokazování a skutečností zjištěným na základě žalobkyní předložených důkazů, konstatuje, že žalobkyně přistoupila velmi laxně ke zjišťování poměrů žalovaného, když se spokojila s prokázáním takových skutečností, které svědčily pro závěr o schválení a poskytnutí úvěru, naopak ty, které by mohly tento závěr zpochybnit, zcela pominula, nebo se o jejich pravdivost a reálnost nezajímala a spokojila se jen s tvrzeními dlužníka. Rovněž v procesu vyhodnocování je třeba konstatovat zásadní nedostatky a nezohlednění skutečností, které byly věřiteli známy. V provedeném vyhodnocení se žalobkyně vůbec nezajímala o skutečné výdaje žalovaného, resp. skutečné náklady na domácnost, bydlení, energie, dopravu, osobní potřeby včetně stravy, náklady na vyživovanou osobu apod. Soud zde navíc nemůže uznat ani stanovení výše nákladů na základě statistických modelů či jen s použitím částky životního minima, a to už jen proto, že přezkum úvěruschopnosti má být založen na individuálním posuzování. Žalobkyně tedy mohla vycházet jen z výše příjmu, který se v čase významně snížil z 22 741 Kč na konci října 2019 na 17 999 Kč v únoru 2020 a poskytl-li žadateli úvěr v celkové částce 300 000 Kč v období pár měsíců při vědomosti, že i tato jediná ověřená veličina, tj. příjem žalovaného, je ze smlouvy na dobu určitou do konce května 2020, pak postupoval rizikově a nevyhodnotil adekvátně známé veličiny vstupující do systému vyhodnocení. Jsou-li uváděny celkové příjmy domácnosti, pak k těm nelze přihlížet, neboť nejsou nijak doloženy. Kromě toho neměl věřitel dostatečné informace, pokud skutečné výdaje nezkoumal vůbec a nereagoval ani na nepravdivé informace uvedené žalovaným v druhé žádosti o úvěr deklarující, že nemá žádné další náklady na splátky. V této situaci nemohl věřitel dospět k závěru, že žalovanému lze úvěr v poskytnuté výši schválit. Žalobkyně tak nepostupovala s řádnou péčí, jak jí ukládá zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele.
7. Podle ustálené soudní praxe platí, že se nemůže poskytovatel úvěru zbavit své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele tím, že se spokojí s jeho tvrzeními; tato tvrzení musí být hodnověrně doložena a posouzena, přičemž skutečnosti uváděné žadatelem mají být pro poskytovatele úvěru jen jedním ze zdrojů informací. Poskytovatel úvěru musí sám proaktivně zjišťovat všechny údaje potřebné pro posouzení úvěruschopnosti žadatele: nespolupracuje-li žadatel dostatečně, nebo není-li možno potřebné informace v dostatečném rozsahu zjistit či ověřit, je jediným možným důsledkem neposkytnutí úvěru, vystačit jen s údaji poskytnutými samotným žalovaným v takové situaci nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). O to více to platí v případě poskytování úvěrů převyšujících ve svém souhrnu výrazně roční příjem žadatele, aniž by tento měl alespoň zajištěn na přiměřenou dobu stálý příjem ze zaměstnání. Důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil, posoudil jeho schopnost úvěr splácet (z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
8. Soud má za to, že i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti 1. 12. 2016, a kterému je třeba vztah účastníků podřídit (smlouva byla uzavřena 13. 4. 2018), se má soud z úřední povinnosti zabývat, aniž by bylo třeba námitky dlužníka, obdobně jako za účinnosti předchozí úpravy zákonem č. 145/2010 Sb. tím, zda věřitel před poskytnutím úvěru řádně (s odbornou péčí) splnil svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr – přes gramatický výklad obsahu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, který je třeba odmítnout jako rozporný s evropskou úpravou ochrany spotřebitele (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru), která má aplikační přednost. Tento závěr potvrdilo i stanovisko generální advokátky k předběžné otázce položené českým okresním soudem, následně (ač v tomto případě po vyhlášení rozsudku ve věci) i následný rozsudek SDEU ze dne 5. března 2020 v této věci pod zn. C -679/18:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce druhého poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Za shora uvedeného tak soudu uzavírá, že důsledkem porušení povinnosti žalobkyně s odbornou péčí zkoumat a řádně vyhodnotit schopnost žadatele o úvěr jej reálně splácet, je tak absolutní neplatnost, neboť toto porušení povinnosti odporuje nejen evropské legislativě, ale i zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o.z.). Důsledkem je vznik bezdůvodné obohacení na straně žalované v podobě plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., které je povinen vrátit žalobkyni dle § 2993 věta první o. z., neboť pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze smlouvy o spotřebitelském úvěru byla postoupena na žalobkyni dle § 1879 o. z. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná co do částky odpovídající peněžním prostředkům, které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatných smluv o spotřebitelském úvěru po zohlednění částečného plnění žalovaného na tyto smlouvy. Protože žalovaný byl k úhradě dlužných částek vyzván a stanovena mu lhůta k úhradě do 6. 4. 2021 u úvěru na částku 200 000 Kč a do 30. 4. 2021 u úvěru na 100 000 Kč, dostal se do prodlení den následující po dni určené splatnosti dlužné částky. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z., jejichž výše je stanovena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. , když k jinému postupu soud neshledal důvod. Spor o lhůtu ve smyslu ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, nevyvstal. Soud považuje lhůtu poskytnutou věřitelem ve výzvách vzhledem k délce prodlení a výši dlužné částky za přiměřenou. Ve zbytku soud shledal žalobou uplatněný nárok jako nedůvodný, neboť se opíral o ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla soudem posouzena jako absolutně neplatná, a z jiného důvodu jej přiznat nelze.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnutí podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 275 092,92 Kč (80,5 %), neúspěšná pak v částce 53 722,11 Kč (19,5 %). Žalobkyně má proto právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 61 %. Náhrada nákladů je tvořena zaplaceným soudním poplatkem ve výši 12 038 Kč, odměnou advokáta žalobkyně dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“), vypočítané z tarifní hodnoty ve výši 300 944,48 Kč za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, výzva k plnění), když za doplnění žaloby o skutečnosti, které měly být již součástí žalobních tvrzení náhrada nenáleží, neboť nejde o náklady účelně vynaložené, tj. 3 x 9 540 Kč. Dále naleží žalobkyni paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 3 x 300 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty (21 %), jíž je advokát žalobkyně plátcem podle zvláštního právního předpisu, ve výši 6 199,20 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Celkově tak náklady činí 47 757, 20 Kč, z čeho ž 61 % je 29 132 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve sporu zastoupena advokátem, uložil soud povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení přímo k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. , když k jinému postupu soud neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.