Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 65/2023-102
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 13.800 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 3.800 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 13.800 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 534 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 3.800 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 13.800 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 534 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 14. 12. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 13.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.800 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od původního věřitele – právnická osoba, IČO, na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno společně s předžalobní výzvou k úhradě. Původní věřitel uzavřel s žalovaným elektronicky smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě poskytnul dne datum žalovanému bezúročnou zápůjčku ve výši 10.000 Kč, která měla být jednorázově splacena dne 21. 5. 2021 společně s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky. Žalovaný zápůjčku v poskytnuté výši čerpal (částka byla převedena na bankovní účet žalovaného), avšak po uvedeném datu splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Nárok žalobkyně tvoří pohledávka skládající se z nesplacené zápůjčky ve výši 10.000 Kč, z poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 3.800 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil na svůj dluh ničeho. Předžalobní výzva byla předána k poštovní přepravě dne 15. 9. 2022.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy číslo ze dne datum soud zjistil, že mezi předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnut zápůjčku v částce 10.000 Kč na účet žalovaného a žalovaný se pak zavázal poskytnutou zápůjčku vrátit s poplatkem 3.800 Kč ve lhůtě do 21. 5. 2021.
5. Poskytnutí zápůjčky žalovanému bylo doloženo potvrzením o provedené platbě z účtu předchůdce žalobkyně, podle něhož byla platba provedena dne 21. 4. 2021 a částka 10.000 Kč byla převedena na účet žalovaného uvedený v uzavřené smlouvě.
6. Výzvou ze dne 15. 9. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a nákladů právního zastoupení. Společně s výzvou bylo předchůdcem žalobkyně žalovanému rovněž odesláno oznámení o postoupení pohledávky. Podle podacího lístku byly písemnosti odeslány žalovanému dne 15. 9. 2022.
7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 27. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
9. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V posuzované věci ovšem žalobkyně v průběhu řízení, a to ani přes výzvu soudu, nedoplnila tvrzení k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, ani k tomu nenavrhla či nepředložila potřebné důkazy. Soud pak v této části nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neprokázala provedení posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem. Podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak byla zápůjčka poskytnuta v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá a uzavřená smlouva je proto neplatná.
11. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
13. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019. Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
14. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání apod.
15. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka zápůjčky 10.000 Kč, z níž podle tvrzení žalobkyně neuhradil ničeho (žalovaný v průběhu řízení neprokázal úhradu jakýchkoliv částek). Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 10.000 Kč a ve zbytku předmětu řízení byla žaloba zamítnuta.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
17. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).
18. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.
19. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
20. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
21. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla). Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný zůstala v průběhu řízení pasivní a soud tak neměl podklady pro jiné rozhodnutí (plnění ve splátkách či v delší lhůtě), stanovil proto k zaplacení přiznané částky podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. obecnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku.
22. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena především oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 15. 9. 2022 odeslaným na adresu žalovaného. Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení postupitelem vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni. Zjištění z některých dalších provedených důkazů soud potom pro stručnost neuvádí, neboť by neměly vliv na výše uvedené závěry.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobě bylo vyhověno v rozsahu 60,36 % předmětu řízení (požadované příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno tak bylo žalobě v rozsahu 10.000 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 6.566,71 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 23,72 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 2.252 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13.800 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč. Z toho bylo přiznáno 23,72 %, tedy částka 534 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.