Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
21 C 385/2023-45
Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem celé jméno řešitele ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky částka s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku částka v pravidelných měsíčních splátkách ve výši částka splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky částka s
úrokem ve výši částka,
úrokem z prodlení ve výši částka a anonymizováno ročně z částky částka od datum do zaplacení a
s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši částka,
se žaloba zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem ve výši [částka], úrokem z prodlení ve výši [částka] a [anonymizováno] ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši [částka], se žaloba zamítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.
2. Žalobu odůvodnila tím, že dne datum uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost právnická osoba, IČO) s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno, na jejímž základě jí poskytla peněžní prostředky ve výši částka. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, avšak řádně a včas nevrátila. Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje jistinu ve výši částka, smluvní pokutu, úrok, úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky.
3. Právní předchůdkyně žalobkyně předem posoudila úvěruschopnost žalované a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz smlouvy o postoupení pohledávek ze datum a datum). Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky z datum).
6. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 . Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86 ; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („ starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20).
10. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS („ směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.
11. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.
12. Soudní dvůr Evropské unie („ Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že„ článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že„ poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z datum, právnická osoba, C číslo, body 39 a 37).
13. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.
14. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.
15. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že„ musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by„ úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, číslo Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).
16. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní,„ vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je„ ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen„ porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. ústavní nález, anonymizována dvě slova). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu„ zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 , bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. číslo jednací, anonymizováno 21).
17. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 , bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na„ hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86 ).
18. V projednávané věci žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované odkázala na výplatní pásky za období od září do listopadu 2021. Uvedla též, že žalovaná nebyla evidována v insolvenčním rejstříku.
19. Z výplatních pásek za období od září do anonymizováno rok soud zjistil, že (průměrný) čistý měsíční příjem žalované činil částka.
20. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.
21. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalované činil její průměrný čistý měsíční příjem částka.
22. Aniž by soud zpochybňoval správnost posouzení příjmové stránky finanční situace žalované, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení její výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru). Z výše uvedeného však plyne, že i v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu těchto tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).
23. Žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), k jaké výši měsíčních výdajů a jak (její právní předchůdkyně) dospěla. Pokud totiž uvedla, že o nich neměla důvod pochybovat (a to i s odkazem na zmíněné výplatní pásky), není zřejmé, jak toto přesvědčení nabyla (z výplatních pásek nic takového neplyne).
24. Nadto měla být v této souvislosti (právní předchůdkyni) žalobkyně varována i tím, že průměrný čistý měsíční příjem žalované činil částka. Bez dalšího tedy není zjevně ekonomicky racionální sjednávat úvěr ve výši třetiny příjmu. V této souvislosti soud připomíná, že povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu„ zaslouží“ (viz body 9 a 16 výše; obdobně jako v projednávané věci též např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací).
25. Již jen z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalované, a tedy posouzena její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.
26. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala též na náhled do insolvenčního rejstříku. I pokud by soud pominul, že netvrdila, že by ověření učinila právní předchůdkyně žalobkyně, a výpis ani neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaná nebyla v rejstříku evidována, pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření výdajů žalované, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.
27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
28. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.
29. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
30. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž„ nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z datum, OPR- právnická osoba, C číslo, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).
31. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.
32. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu„ speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, anonymizována dvě slova). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, bod anonymizováno; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, Městského soudu v Praze z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, nebo Krajského soudu v Ostravě z datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka).
33. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky v celkové výši částka. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaná peněžní prostředky převzala (viz též potvrzení o platbě z datum). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná na dluh nějakou částku uhradila.
34. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru. Na základě smlouvy o úvěru byly žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši částka. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná na dluh nějakou částku uhradila. Dluží tedy částku částka.
35. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce částka. Vyšel z informací, které žalobkyně doložila k posouzení úvěruschopnosti žalované (viz body 18 a 19). Jelikož žalovaná na svou podporu nic neuvedla ani nedoložila, nemohl soud rozhodnout pro ni příznivěji. Činí-li měsíční příjem žalované částka, má soud za to, že i přes absenci informací ohledně její výdajové stránky je měsíční splátka ve výši 100 Kč natolik minimální, že je v jejích silách. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že v této souvislosti není zájem žalobkyně jakkoli relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Nic víc (ani úrok z prodlení) žalobkyni nenáleží. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (mzda je totiž zaměstnanci vyplácena zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.
36. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu (pokud jde o částku částka, úrok, úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky) žalobu zamítl.
37. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z datum), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.
38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Žalovaná měla ve věci větší úspěch, žádné náklady jí však nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pro úplnost soud dodává, že pokud jde o procesní úspěch účastníka, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se oprávněná domáhat svého práva podáním návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci).
Změní-li se možnosti žalovaného, může soud na návrh některého z účastníků dobu určenou výrokem I. tohoto rozsudku změnit (§ 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru).