Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 208/2023-29
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem ulice a číslo, PSČ obec a číslo
zastoupené advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 39 943,21 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Řízení se ohledně částky 4 896,40 Kč zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 046,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 046,81 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se zamítá ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 39 943,21 Kč od datum do datum a z částky 4 896,40 Kč od datum do zaplacení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení částkou 5 555 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, advokáta sídlem adresa, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení se ohledně částky 4 896,40 Kč zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 046,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 046,81 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba se zamítá ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 39 943,21 Kč od [datum] do [datum] a z částky 4 896,40 Kč od [datum] do zaplacení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení částkou 5 555 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne datum domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 39 943,21 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Uváděl, že právní předchůdce, právnická osoba, IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, a to dne datum po přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Na základě této smlouvy vyčerpal žalovaný jistinu úvěru částkou 35 046,81 Kč, avšak neplnil podmínky splácení a žalobce, na nějž pohledávka z uvedené smlouvy přešla smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobce proto po žalovaném požaduje vrácení dlužné jistiny v uvedené výši, dále pak úhradu smluvní pokuty ve výši 467 Kč, pojištění v částce 739,10 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 990,30 Kč, dále 600 Kč na poplatku na náklady spojené s vymáháním a konečně jde o 100 Kč jako poplatku za odeslání upomínky. Žalovaný žádnou z těchto částek neuhradil, přes předžalobní výzvu.
Žalovaný se věci nevyjádřil, k jednání soudu dne datum ani dne datum se bez omluvy, ač řádně předvolán, nedostavil.
Soud provedl důkaz listinami, předloženými žalobcem – žádost o úvěr, smlouva o úvěr se všeobecnými obchodními podmínkami, odstoupení od smlouvy, smlouva o postoupení pohledávky s oznámením postoupení včetně dokladu o odeslání, smír účastníků, předžalobní výzva s podacím archem – a po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný jako úvěrovaný s právním předchůdcem žalobce, právnická osoba, IČO, jako úvěrujícím uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru, a to v částce 8 153 Kč na nákup zboží dne datum, a dále byl dohodnut úvěrový rámec revolvingového úvěru ve výši 35 000 Kč; úrok z úvěru byl sjednán částkou 19,4 % ročně. První část úvěru na nákup zboží měl žalovaný splatit v 11 měsíčních splátkách po 855 Kč včetně pojištění, vždy k 17. dni v měsíci, počínaje datum. Zbylou část vyčerpaného revolvingového úvěru měl žalovaný splácet splátkou ve výši 5 % dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni každého měsíce, nejméně však částkou 500 Kč – zde byl sjednán úrok 22,68 % ročně. Žalovaný úvěru čerpal, ale uhradil pouze jedinou splátku dne datum. S ohledem na toto porušení podmínek smlouvy žalobce úvěr zesplatnil ke dni datum. Pro případ prodlení byla ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní pokuta 0,1 % z dlužné splátky. Dne datum uzavřeli o pohledávce žalobce za žalovaným účastníci dohodu o narovnání, tu však žalovaný rovněž nesplnil. Písemnou smlouvou ze dne datum postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným na žalobce, což vyplývá z obsaženého seznamu postoupených pohledávek, a toto oznámení právní předchůdce žalobce žalovanému písemně oznámil. K posouzení úvěruschopnosti žalobcem před poskytnutím úvěru byly zjištěny, ze shora označených provedených důkazů (předložených žalobcem provedeny byly soudem všechny), směřovaly pouze údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr – tedy jeho osobní údaje, údaj o tom že je zaměstnán s měsíčním příjmem 19 000 Kč, měsíčními výdaji na bydlení 1 000 Kč a dalšími pravidelnými výdaji 500 Kč měsíčně.
Při prvním jednání soudu, po přednesení žaloby, vzal žalobce žalobu zpět ohledně smluvní pokuty ve výši 467 Kč, pojištění v částce 739,10 Kč, úroku z úvěru ve výši 2 990,30 Kč, ohledně 600 Kč - poplatku na náklady spojené s vymáháním a ohledně 100 Kč - poplatku za odeslání upomínky a dále žádal jen úvěrovou jistiny 35 046,81 Kč a zákonné úroky z prodlení. V rozsahu tohoto zpětvzetí, po zjištění, že žalovaný nemá proti zastavení řízení v tomto rozsahu námitek, soud podle § 96 o.s.ř. řízení zastavil (výrok I.).
3. Při právním hodnocení soud vycházel z ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § číslo smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § číslo odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR číslo s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
6Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ústavní nález uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ústavní nález; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 35 046,81 Kč na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídl jako důkaz pouze žádost o úvěr, smlouvu o úvěru a všeobecné obchodní podmínky. Z těchto důkazů nabídnutých a soudem provedených nevyplynulo, že by žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru dostatečně prověřoval – především že by verifikoval údaje poskytnuté žalovaným, zachycené v žádosti o úvěr, a to zejména údaje o výdajích. Pokud jde o příjmy, ani ty nebyly žádným způsobem ověřeny. Pokud jde o výdaje, částka uvedená žalovaným ve výši 1 500 Kč celkem je naprosto nevěrohodná a nemůže v žádném případě odpovídat realitě. Výdaje žalovaného žalobce vůbec neprověřil a neobjektivizoval. Naopak, spolehl se pouze na údaje vyplněné žalovaným. Z takového údaje však při prověřování úvěruschopnosti nelze vycházet, protože vůbec nereflektuje situaci konkrétního úvěrovaného. Prověření úvěruschopnosti žalobcem před poskytnutím úvěru žalovanému nebylo provedeno dostatečně a kvalifikovaně. Jelikož však žalovaný částku 35 046,81 Kč skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 35 046,81 Kč, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud nevrátil žalobci ničeho, je povinen vydat žalobci celých poskytnutých 35 046,81 Kč. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne datum). Na zbylou část zákonných úroků z prodlení, tedy za dobu od datum do datum, nemá žalobce na základě uvedených skutečností nárok, a pokud jde o zákonné úroky z prodlení z částky 4 896,40 Kč, zde nárok žalobce není dán, protože mu nenáleží ani samotná jistina. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo jen ohledně částky jistiny úvěru ve výši 35 046,81 Kč a až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení (datum, den následující po doručení žaloby, viz výše), proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (zákonná sazba platná pro den počátku prodlení).
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že v poměrné výši tří čtvrtin náleží žalobci, který byl ve sporu o 39 943,21 Kč úspěšný v rozsahu 87,5 % předmětu řízení, a neúspěšný v rozsahu 12,5 % předmětu řízení (zastavení řízení z procesního zavinění žalobce – částečné zpětvzetí žaloby ohledně částky 4 896,40 Kč). Poměrná část úspěchu žalobce (po odečtení neúspěchu) tak představuje 75 %, čili tři čtvrtiny. Náklady žalobce v celkové výši 7 406 Kč tvoří hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 598 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 5 808 Kč. Při stanovení výše odměny za právní zastoupení soud vycházel z ustanovení vyhl.č. 177/1996 Sb. Podle části páté, § 14b činí v této věci odměna 500 Kč za každý úkon právní služby, neboť se jedná o žalobu podanou po datum, a to na ustáleném vzoru, předmět řízení je částka do 50 000 Kč a žalobce má právo na náhradu nákladů řízení - dle bodu 3. přes 30 000 Kč do 50 000 Kč předmětu řízení jde o 500 Kč). Jedná se tak o částku 3x 500 Kč – 1 500 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby). Dále soud přiznal režijní paušály za tři úkony právní služby zde poskytnuté dle § 14b odst. 5 písm. a), tedy 3x 100 Kč – 300 Kč. Kč. Poslední úkon právní služby byl poskytnut po podání žaloby, jde o účast při jednání soudu dne datum, zde náleží odměna podle § 7 bod 4., § 11 odst. 1 písm. g) ve výši 2 700 Kč a režijní paušál 300 Kč za tento úkon právní služby dle § 13 odst. 3. Konečně náleží 21 % DPH z nákladů právního zastoupení, tedy 1 008 Kč, dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Z celkových nákladů žalobce na řízení ve výši 7 406 Kč představují tři čtvrtiny částku 5 555 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Praze, sídlem adresa, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově, sídlem adresa.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).