Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 138/2023-67

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o 18 189,04 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba se co do částky 18 189,04 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 189,04 Kč od datum do zaplacení zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba se co do částky 18 189,04 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 189,04 Kč od [datum] do zaplacení zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne datum zaplacení částky 18 189,04 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na jejímž základě byl žalovanému ze strany žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 85 000 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny, úroků a smluvní pokuty. Tyto nároky včetně smluvní pokuty do data datum jí byly přiznány rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 7. 2021, č.j. –112 Touto žalobou požaduje smluvní pokutu z částky 79 026,75 Kč ve výši 0,1 % denně za období od datum do datum s limitací dle ustanovení , o spotřebitelském úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli uvedeného dne smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 85 000 Kč, který se zavázal žalovaný splácet v měsíčních splátkách po 7 784 Kč s úrokem ve výši 139,98 % ročně. Dle čl. 6 se žalovaný zavázal v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dle čl. 6 se zavázal žalovaný zavázal zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením u každé jednotlivé splátky v případě prodlení s úhradou o délce 15 dnů. Dle čl. 6 se žalovaný zavázal v případě zesplatnění úvěru pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru v den zesplatnění zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou ode dne následujícího po zesplatnění až do úplného zaplacení. Dle článku 6.3 smlouvy bylo sjednáno, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoliv splátky či části o délce 65 dnů, dochází bez dalšího k zesplatnění celého úvěru.

5. Z karty hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že má pravidelný příjem ze zaměstnání ve výši 48 230 Kč měsíčně. Splátky anonymizována dvě slova tvoří částku 16 759 Kč měsíčně. Jako výdaje na bydlení uvedl částku 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně vyhodnotila, že má volné zdroje ve výši 26 061 Kč měsíčně.

6. Z výplatních pásek žalovaného za období číslo, číslo a číslo zaměstnavatele právnická osoba bylo zjištěno, že pobíral měsíčně částku 48 230 Kč.

7. Z pracovní smlouvy na dobu neurčitou z roku 2017 bylo zjištěno, že od datum je žalovaný zaměstnán jako generální ředitel u právnická osoba s.r.o.

8. Z výpisu záznamů z registru příjmení ke dni datum bylo zjištěno, že u žalovaného není vedený žádný záznam.

9. Z výpisu z běžného účtu číslo vedeného u právnická osoba bylo zjištěno, že dne datum, datum a dne datum bylo od právnická osoba s.r.o. připsáno pokaždé 48 230 Kč.

10. Z výpisu obec správy sociálního zabezpečení ze dne datum bylo zjištěno, že za rok 2017 měl vyměřovací základ ve výši 434 000 Kč.

11. Z výpisu z běžného účtu č. bankovní účet vedeného u právnická osoba, a z fotografie obrazovky bylo zjištěno, že z účtu je nastaveno inkaso ve výši 7 784 Kč s platností od datum a že se jedná o účet žalovaného.

12. Z oznámení ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění celého úvěru pro prodlení s úhradou splátek úvěru delší než 65 dnů a vyzvala jej k úhradě jistiny, úroků, smluvní pokuty a nákladů souvisejících s prodlením.

13. Z předžalobní výzvy ze dne datum včetně dokladu podacího archu ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty.

14. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 7. 2021, č.j. –112, bylo zjištěno, že soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80 624,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 624,75 Kč od datum do zaplacení, dále částku 23 312,96 Kč a úrok ve výši 21 % ročně z částky 75 192,09 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 224 179 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

15. Z žalob podaných u zdejšího soudu proti žalovanému bylo zjištěno, že dne 14. 1. 2018 (sp. zn. ), 30. 8. 2018 (sp. zn. ), 4. 10. 2018 (sp. zn. ), 7. 12. číslo (sp. zn. ), 7. 6. 2019 (sp. zn. ), 25. 7. 2019 (sp. zn. ), 7. 8. 2019 (sp. zn. ), 9. 1. 2020 (sp. zn. ) a dne 16. 9. 2021 (sp. zn. ) žalovaný sjednal další úvěrové smlouvy.

16. Z kopie povolení k pobytu položené naě číslo žádosti smlouvy číslo bez uvedení jména bylo zjištěno, že platnost trvalého pobytu je do datum.

17. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 85 000 Kč.

18. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

19. Podle a 2 , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle , (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje

22. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. , posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy

27. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. -64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v  a , o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě ) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v d.

28. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. , pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

29. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C –679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

30. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je nedůvodná.

31. Žalobkyně měla pak dle , o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

32. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když vycházela z informací, které žalovaný uvedla, tedy že její čistý měsíční příjem byl ve výši 48 230 Kč a od celkových příjmů žalovaného odečetla životní minimum ve výši 3 410 Kč splátky anonymizováno ve výši 16 759 Kč náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně uzavřela, že jde o dostatečný příjem k úhradě měsíční splátky 7 784 Kč. Navzdory tvrzení žalobkyně soud při prověřování, zda žalobkyně zkoumala řádně úvěruschopnost, došel k opačnému závěru. Pokud žalobkyně bez dalšího převzala tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje bydlení jsou ve výši 1 000 Kč a dále již jejich opravdovou výši nezkoumala, nemůže soud takový postup považovat za řádné prověření úvěruschopnosti. Žalobkyně netvrdila konkrétní normativní výdaje na bydlení, které by postačovaly pokrytí ze mzdy žalovaného. I tak lze normativní výdaje použít pouze jako podpůrné měřítko ke stanovení výdajů na bydlení a žalobkyně by spíše měla ověřovat výši reálných výdajů žalované, kdy lze v oblasti Prahy a Středočeského kraje těžko uvěřit nákladům ve výši 1 000 Kč, byť by žalovaný bydlel v obecním bytě. Ze samotné žádosti je zjevné, že žalovaný již splácel úvěr ve výši 16 759 Kč měsíčně, což byla třetina jeho příjmu, měla tak žalobkyně postupovat ještě obezřetněji při zjišťování výdělkových a výdajových poměrů žalovaného. O tom, že úvěruschopnost nebyla řádně prověřena svědčí i velké množství úvěrů žalovaného před uzavřením a po uzavření smlouvy.

33. Přestože zákon o spotřebitelském úvěru nesankcionoval neřádné prověření úvěruschopnosti absolutní neplatností, dle eurokonformního výkladlu dle Soudního dvora Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, takové jednání žalobkyně absolutní neplatnost způsobilo. Soud proto považoval úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou a nárok žalobkyně na přiznání smluvní pokuty v plném rozsahu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zákona tak, že převážně procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný, tomu však žádné náklady v průběhu řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.