Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
14 C 105/2023-44
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno
vykonávajícím advokacii jako společník Advokátní kancelář jméno, příjmení, příjmení
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 21 589 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 6 589 Kč a úroku z prodlení z částky 21 589 Kč ve výši 11,75 % ročně za dobu od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 774,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 6 589 Kč a úroku z prodlení z částky 21 589 Kč ve výši 11,75 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 774,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 21 589 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z dané částky od datum do zaplacení), a to z titulu nevrácení úvěru. Daná částka se skládá z doposud nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 145,16 Kč a úroku stanoveného v čl. II.2.b smlouvy o úvěru ve výši 443,84 Kč.
2. Žalobkyně uvedla, že právnická osoba credit s.r.o., IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla dne datum částku 15 000 Kč.
3. K procesu uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím internetové stránky webová adresa. Žalovaný se na této internetové stránce zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Žalovaný následně zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Žalovanému pak byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh úvěrové smlouvy. Žalovaný text smlouvy odsouhlasil verifikačním kódem ve formě SMS. Právní předchůdkyně žalobkyně proto žalovanému dne datum vyplatila 15 000 Kč na bankovní účet č. bankovní účet s variabilním symbolem odpovídajícím rodnému číslu žalovaného (číslo).
4. Žalovaný měl úvěr vrátit do datum. Žalovaný však úvěr v uvedeném termínu, ani do podání žaloby, nevrátil.
5. Pohledávku související s předmětnou úvěrovou smlouvou žalobkyně nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní.
6. Dne datum pak právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému upomínku ke splnění jeho závazku plynoucího z předmětné úvěrové smlouvy.
7. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru prověřovala úvěruschopnost žalovaného; žalovaný byl lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, příjmení, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI. Žalovaný při poskytování úvěru uvedl, že je zaměstnán v právnická osoba obec, kde pobírá průměrný čistý měsíční příjem ve výši 39 360 Kč. Výši příjmů právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala z výplatních lístků předložených žalovaným. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyně ověřovala i výpočtem z doložených příjmů a výdajů. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji; těchto 10 % se pak musí rovnat minimálně životnímu minimu. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka byla maximálně ve výši 90 % rozdílu mezi příjmy a výdaji. Na základě uvedeného prověřování nenabyla právní předchůdkyně žalobkyně žádné pochybnosti o platební schopnosti žalovaného. Žalobkyně uvedla, že k danému nenavrhuje žádných dalších důkazů.
8. Žalobkyně konečně konstatovala, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dané částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud daný nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
9. Žalovaný uvedl, že začátkem roku 2022 těžce onemocněl a od datum do datum byl hospitalizován Hospitalizován pak byl i od září roku 2022 do datum. Při onemocnění začátkem roku 2022 přisel o telefonní číslo a o možnost využívání internetu. Nemohl tedy komunikovat.
10. Soud ve věci jednal dle § 101 odst. 3 . o. s. ř. o. s. ř. , v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně se z jednání omluvila a nežádala o odročení jednání, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil.
11. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
12. Žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru. Výše úvěru byla sjednána na 15 000 Kč. V případě překročení doby splatnosti úvěru byly dohodnuty následující vlastnosti úvěru: pevná úroková sazba 36 % ročně; úrok 443,84 Kč, RPSN 8295,61 % ročně; jedna splátka; výše jednorázové splátky 21 589 Kč; doba splatnosti: 30 dnů od odeslání finančních prostředků žalovanému; celková výše poplatku za sjednání úvěru: 6 145,16 Kč; celková částka je splacení žalovaným: 21 589 Kč. Žalovaný potvrdil sjednání dané smlouvy zadáním elektronického kódu číslo (smlouva o spotřebitelském úvěru č. BE374/336161, formulář pro standardní, předsmluvní, informace o spotřebitelském úvěru).
13. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na bankovní účet žalovaného dne datum částku 15 000 Kč, a to pod variabilním symbolem odpovídajícím rodnému číslu žalovaného (potvrzení o platbě ze dne datum, přípis právnická osoba ze dne datum).
14. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným, která je předmětem nynějšího řízení na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován (rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, dílčí smlouva o postoupení pohledávek číslo ze dne datum, příloha číslo nazvaná Seznam pohledávek v listinné a elektronické formě v souladu s ustanovením Rámcové smlouvy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a související podací lístek).
15. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení pohledávky před podáním žaloby, když ve výzvě ze dne datum vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů (oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a související podací lístek).
16. Soud nicméně nevzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení předložila pouze blíže neidentifikovaný dokument nazvaný úvěruschopnost klienta k půjčce číslo ve kterém jsou uvedeny mj. položky kontrola insolvence, kontrola v centrální evidenci exekucí, kontrola v databázi EUCB (uvedeno je: počet čerpaných půjček: 2, současný počet půjček v prodlení: 0), zdroje příjmů (uvedeno je: zaměstnanec), příjem (uvedeno je 52 160 Kč), výdaje celkem (uvedeno je: 12 800 Kč), měsíční splátka hypotéky, měsíční splátka bankovních úvěrů, měsíční splátka nebankovních úvěrů, náklady na bydlení, ostatní výdaje (telefon, internet, jízdenka apod.) (u všech těchto položek je uvedeno: 0 Kč), potřebné údaje (uvedeno je: půjčka v pořadí: 3, příjem: 52 160 Kč, výdaje celkem: 12 800 Kč, limit zadlužení: 90 %) a maximální možná výše poskytovaného úvěru (uvedeno je 52 180 Kč – 12 800 Kč * 0,9= 35 424 Kč). Žalobkyně však ani netvrdila, kdo, kdy a jak údaje do daného dokumentu zanesl; to neplyne ani z daného dokumentu. Stejně tak z daného podkladu neplyne, zda jsou údaje v něm uvedené (zejména údaje stran příjmů a výdajů žalovaného) údaji tvrzenými žalovaným, či údaji zjištěnými a ověřenými právní předchůdkyní žalobkyně (žalobkyně tvrdí, že údaj o výši příjmů měl být ověřen z výplatních pásek žalovaného; toto tvrzení však jakkoli nedokládá). Předmětný dokument tedy nikterak neprokazuje, že by právní předchůdkyně žalobkyně v době před poskytnutím úvěru adekvátně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Pro takové posouzení přitom nepostačí lustrace žalovaného ve veřejných databázích. Dodat však lze, že předložený dokument neprokazuje ani to, že by právní předchůdkyně žalobkyně v době před poskytnutím úvěru takovou lustraci provedla. Pro úplnost pak soud poznamenává i to, že z daného dokumentu plyne, že žalovaný neměl žádné výdaje na bydlení ani žádné další výdaje (například na mobilní telefon, na internet, na jízdné). To lze však jen velmi těžko považovat za realitě odpovídající údaj.
17. V tomto ohledu, tj. v ohledu prokázání, že právní předchůdkyně žalobkyně adekvátně zkoumala schopnost žalovaného splatit úvěr, proto žalobkyně nesplnila své břemeno tvrzení a důkazní. Žalobkyně se přitom nedostavila k ústnímu jednání, k němuž byla řádně předvolána, čímž se sama připravila o možnost procesního poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu z datum, sp. zn. III. ÚS 2848/10 , a rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 ). Na tom přitom nic nemění ani žádost žalobkyně o to, aby byla dopředu vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů obsažená v její písemnosti ze dne datum. Takovou povinnost soudu nelze dovozovat; soud uděluje zákonná poučení na jednání. Nadto soud žalobkyni výzvou ze dne datum vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů týkajících se posuzování úvěruschopnosti žalovaného.
18. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.
19. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též„ zákon o spotřebitelském úvěru“) a podle směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“).
20. Smlouva je dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s čl. 8 směrnice neplatná. Dle těchto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel má povinnost řádně posoudit příjmy i výdaje spotřebitele a závěr o úvěruschopnosti učinit z jejich porovnání.
21. Soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39:„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. příjmení, L., příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář, s. 101).“
22. Ve stejném duchu pak lze citovat i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 201/2018 -141:„ Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu ulice obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne datum ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“
23. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdkyně povinnosti adekvátně posoudit úvěruschopnost žalovaného dostála. Z jediného jí doloženého dokumentu majícího prokázat danou skutečnost neplyne, jak již bylo výše uvedeno, že by právní předchůdkyně žalobkyně disponovala před uzavřením úvěrové smlouvy nezbytnými, spolehlivými a přiměřenými informacemi, které by byly s to ověřit, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyní předložený důkaz je ve své podstatě pouze tabulkou, ze které nelze zjistit, kdo a kdy do ní zanesl v ní obsažené údaje. Neplyne z něj pak ani to, z jakého zdroje pochází údaje týkající se výše příjmů a výdajů žalovaného, či zda tyto právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli ověřovala (blíž vizte výše).
24. V řízení tudíž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostála zákonné povinnosti zkoumat dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného. O možnost procesního poučení k dotvrzení a prokázání rozhodných skutečností v tomto směru se žalobkyně sama připravila, když se nedostavila k jednání (viz výše). Nadto, v samotném návrhu žalobkyně uvedla, že k prokázání úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje žádných dalších důkazů. I přesto však soud žalobkyni usnesením ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, vyzval, aby doplnila svá tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného a k těmto označila důkazy. V reakci na tuto výzvu žalobkyně soudu předložila výše uvedenou tabulku nazvanou Úvěruschopnost klienta k půjčce číslo kterou však nelze, jak bylo výše detailně rozebráno, považovat za dostačující důkaz týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného.
25. Výše uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a směrnice je přitom nutné interpretovat tak, že soud má v řízení povinnost zkoumat, zda poskytovatel posoudil úvěruschopnost spotřebitele dostatečně, z úřední povinnosti. Dojde-li k závěru, že poskytovatel úvěruschopnost dostatečně neposoudil, je nutné posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítl (srov. závěry nálezu Ústavního soudu z datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , a rozsudku Soudního dvora EU z datum ve věci C číslo, OPR-Finance v. GK).
26. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (resp. neprokázání opaku) znamená, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Je-li smlouva neplatná, pak jsou neplatná i všechna ujednání o úrocích a poplatcích.
27. Jestliže původní věřitel (tj. právní předchůdkyně žalobkyně) přes neplatnost smlouvy o úvěru plnil žalovanému 15 000 Kč, plnil dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném pro rozhodné období (dále též„ o. z.“) bez spravedlivého důvodu, a žalovanému proto vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.
28. Žalovaný neuhradil žalobkyni ani její právní předchůdkyni ničeho, soud proto žalobě výrokem I vyhověl co do částky 15 000 Kč Lhůtu k plnění soud určil ve standardní délce, tj. v délce tří dnů od právní moci rozsudku. Soudu totiž nejsou známy žádní informace svědčící o tom, že by nebylo v možnostech žalovaného splnit uloženou povinnost v takové lhůtě (žalovaný se nedostavil k soudnímu jednání a v jeho podání žádné takové okolnosti neuvedl).
29. Co se však týče dalších nároků žalobkyně, tyto soud důvodnými neshledal. Žalobkyně nemá právo na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 145,16 Kč ani na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 443,84 Kč sjednaných v (absolutně neplatné) smlouvě o úvěru. Žalobkyně pak nemá právo ani na úrok z prodlení v zákonné výši, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (podle kterého platí, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem) lze označit za speciální normu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. poskytovali vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jak ostatně vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 . Soud proto výrokem II tohoto rozsudku žalobu zamítl, co se týče požadavku žalobkyně na uhrazení částky 6 589 Kč a úroku z prodlení z částky 21 589 Kč ve výši 11,75 % ročně za dobu od datum do zaplacení.
30. Pro úplnost soud dodává, že na výsledek řízení neměla žádný vliv obrana žalovaného. Žalovaný tvrdil, že začátkem roku 2022 těžce onemocněl a od datum do datum byl hospitalizován. Hospitalizován pak byl i od září roku 2022 do datum. Při onemocnění začátkem roku 2022 přisel o telefonní číslo a o možnost využívání internetu. Nemohl tedy komunikovat. K uvedeným (ničím nedoloženým) tvrzením soud uvádí, že žalovaný měl úvěr splatit ke dni datum, je proto bez významu, že snad od data datum měl být hospitalizován. Na povinnosti žalovaného splatit úvěr, resp. vydat bezdůvodné obohacení, pak nic nemění ani (opět jakkoli nedoložené) tvrzení, že žalovaný měl ztratit možnost komunikovat přes mobilní telefon či internet.
31. Co se pak týče náhrady nákladů řízení, soud aplikoval § 142 odst. 2 in principio o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalobkyně. Při kapitalizaci žalobkyní požadovaného úroku z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku činí úspěch žalobkyně 57,63 %. Její neúspěch pak činí 42,37 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 15,26 % účelně vynaložených nákladů řízení. Celkové náklady řízení přitom činí 5 074,80 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 864 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 21 589 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí právního zastoupení, předžalobní upomínka, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dále z částky 1 980 Kč za úkon právní služby spočívající ve vyjádření ze dne datum včetně paušální náhrady nákladů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 480 Kč ve výši 730,80 Kč. Žalobkyně tudíž má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 774,40 Kč (15,26 % z 5 074,80 Kč). Soud dodává, že oproti návrhu žalobkyně v žalobě přistoupil k aplikaci § 14b a. t., neboť žaloba vykazovala shodné znaky, jako vykazují žaloby žalobkyně v jiných skutkově a právně obdobných věcech projednávaných u Obvodního soudu pro Prahu 1 (což soud ověřil nahlédnutím do své interní databáze), z čehož soud usuzuje na to, že zástupce žalobkyně si osvojil užívání vzoru, který opakovaně užívá a mění v něm pouze čísla jednotlivých vyúčtování, splatnost jednotlivých dluhů apod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Právo podat odvolání nemá ten, kdo se tohoto práva vzdal.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.