Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 169/2023-124

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 173 622,18 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 169 877,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 3 745 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 173 622,18 Kč od 25. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, v této části se žaloba zamítá.

III. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 5 462,78 Kč, v této části se žaloba zamítá.

IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 9 590,87 Kč, v této části se žaloba zamítá.

V. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku 16,1 % p.a. z částky 169 877,18 Kč od 25. 1. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 169 877,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 3 745 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 173 622,18 Kč od 25. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 5 462,78 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 9 590,87 Kč, v této části se žaloba zamítá. V. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení úroku 16,1 % p.a. z částky 169 877,18 Kč od 25. 1. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou Okresnímu soudu Brno- venkov dne 24. 3. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedených částek a úhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO, uzavřela se žalovaným dne 3. 7. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 210 000 Kč, a to jednorázově převodem na běžný účet. Součástí smlouvy byly rovněž všeobecné obchodní podmínky, všeobecné produktové podmínky a sazebník. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem (úroková sazba 16,1 %) a poplatky dle smluvních podmínek a sazebníku formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek, banka proto využila právo dle smluvních podmínek a dopisem ze dne 24. 10. 2022 ukončila poskytování úvěru a k tomuto dni úvěr zesplatnila. Dlužnou částku byl žalovaný povinen neprodleně uhradit. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2022 na žalobkyni, a to s účinnosti k 21. 6. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně 14. 7. 2022. Od postoupení nebylo na dlužnou částku hrazeno ničeho. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k nápravě, avšak bezvýsledně. Žalovaná částka ve výši 173 622,18 Kč sestává z nesplacené jistiny ve výši 169 877,18 Kč a poplatků a smluvní pokuty ve výši 3 745 Kč, dále žalobkyně požaduje úrok ve výši 16,1 % ročně a zákonný úrok z prodlení.

2. název soudu rozhodl usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. -17 o své místní nepříslušnosti a postoupil věc Okresnímu soudu v Kroměříži jako soudu místně příslušnému.

3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 4. 10. 2023 (č.l. 66-67) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka (dále též„ banka“) zkoumala před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopnost žalovaného především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, kdy odkázala na žádost o úvěr. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, a další. Žalovaný bance doložil potvrzení o výši příjmu ze dne 13. 6. 2018, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný byl od 2. 3. 2015 na dobu neurčitou zaměstnán jako dělník ve právnická osoba obec s.r.o., IČO, že výše průměrného čistého příjmu žalovaného za poslední 3 měsíce činila 23 428 Kč, že výše hrubého příjmu žalovaného za posledních 12 měsíců činila 330 767 Kč, že výše čistého přijmu žalovaného za posledních 12 měsíců činila 261 970 Kč, že ze mzdy žalovaného nebyly prováděny žádné srážky, že žalovaný nebyl ve zkušení době a nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru a že žalovaný neměl vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalovaný v žádosti o úvěr zároveň uvedl měsíční příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč, že má vlastní bydlení a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Z interních zdrojů banka zjistila, že vůči bance měl žalovaný v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 126,01 Kč a z externích

zdrojů banka zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 5 455,50 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému úvěr ve výši 210 000 Kč, když výše nové splátky byla 3 693,04 Kč.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byla žaloba doručována na adresu shora. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu , (dále jen ) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalovanému byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu odst. odst. 2 ve spojení s  Z vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. ).

5. Jednání ve věci bylo nařízeno na 22. 11. 2023. Žalobkyně se k jednání dostavila, žalovaný se bez omluvy nedostavil, ač byl řádně předvolán. Soud provedl dokazování listinnými důkazy založenými ve spise.

6. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila žádost o úvěr, ve které byly zaznamenány příjmy žalovaného (průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce ve výši 23 428 Kč), dále zde byl uveden čistý měsíční příjem celé domácnosti ve výši 50 000 Kč, který však nebyl nijak ověřován. V žádosti bylo dále uvedeno, že žalovaný je ženatý, nevyživuje žádné další osoby, pracuje v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou od 2. 3. 2015 do 31. 12. 2018, v době sepsání žádosti nebyl ve zkušební době ani ve výpovědní lhůtě. Informace o pracovním poměru byly ověřeny potvrzením zaměstnavatele o výši příjmu. Jiné listinné důkazy k prokázání toho, že její právní předchůdkyně ověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet, žalobkyně nepředložila. Zejména chybí jakékoli ověření výdajů žalovaného, rovněž jakýkoli doklad o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí atd.

7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Původní věřitelka žalovanému poskytla peněžní prostředky v celkové výši 210 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne 3. 7. 2018 (č.l. 31-32), jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky (č. l. 33-36), všeobecné produktové podmínky (č. l. 37-39) a sazebník (č. l. 40). Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem a poplatky způsobem sjednaným ve smlouvě, formou měsíčních splátek. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti zejména tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek, banka proto využila právo dle smluvních podmínek a dopisem ze dne 26. 1. 2022 oznámila žalovanému, že ke dni 24. 1. 2022 ukončila poskytování úvěru a k tomuto dni úvěr zesplatnila. Žalovaný byl vyzván k úhradě zbývající části úvěru, úroku a poplatků. Ke dni zesplatnění činila výše dlužné jistiny 169 877,18 Kč (oznámení o zesplatnění č. l. 41, platební historie číslo, výpis z úvěrového účtu č. l. 76-109).

9. Ze žádosti o úvěr (č. l. 68) bylo zjištěno, že žalovaný dne 3. 7. 2018 požádal o úvěr ve výši 300 000 Kč, v žádosti uvedl, že je ženatý, nevyživuje žádné další osoby, pracuje v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou od 2. 3. 2015 do 31. 12. 2018, není ve výpovědní lhůtě ani ve zkušební době, jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činil 23 428 Kč, celkové příjmy domácnosti činily 50 000 Kč. Výše měsíčních výdajů v žádosti uvedena nebyla. Z potvrzení o příjmu ze dne 13. 6. 2018 (č. l. 73) bylo zjištěno, že tímto byl ověřen příjem žalovaného z pracovního poměru u spol. právnická osoba, který byl uzavřen na dobu určitou, jak bylo uvedeno v žádosti.

10. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2022 s účinností k 21. 6. 2022 (č. l. 42-52) a toto bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 6. 2022 odeslaným dne 14. 7. 2022 (č. l. 53-54). Před podáním žaloby byla žalovanému dne 13. 2. 2023 zaslána výzva k plnění ze dne (č.l. 55-56).

11. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení , (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle , o spotřebitelském úvěru.

12. Podle , (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle ust. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle ust. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle ust. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle ust. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle ust. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.

21. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle i ustanovení , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.

22. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.

23. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence

v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných

a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. ).

24. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že ačkoli původní věřitelka řádně u zaměstnavatele žalovaného ověřovala příjem žalovaného ze zaměstnání, další příjmy domácnosti nijak neověřovala, spoléhala na informaci od žalovaného. Dále nevěnovala pozornost ověření výdajů žalovaného, který ostatně ani jejich výši v žádosti netvrdil, není tedy zřejmé z čeho právní předchůdkyně vycházela, pokud jde o výdajovou stránku. Dále žalobkyně nedoložila, že její právní předchůdkyně lustrovala žalovaného v příslušných registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí aj. Kromě toho právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 210 000 Kč v červenci 2018, ačkoli měl žalovaný pracovní poměr uzavřený na dobu určitou pouze do konce roku 2018, nebylo tedy zřejmé, zda bude mít i poté dostatečný příjem ke splácení úvěru ve sjednané výši. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

25. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 210 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že dosud nebyl uhrazena část jistiny ve výši 169 877,18 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, doplatek jistiny úvěru ve výši 169 877,18 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

26. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).

27. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

28. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Jelikož žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně, rozhodl soud dle , (dále jen „“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. , kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.