Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
19 C 274/2023-33
Okresní soud v Trutnově rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Ondráčkovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupenýadvokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 16.722,52 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12.100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části o zaplacení částky 3.270 Kč, dále v části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.370 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení a v části o zaplacení částky 1.352,52 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 990,88 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12.100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části o zaplacení částky 3.270 Kč, dále v části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.370 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení a v části o zaplacení částky 1.352,52 Kč, zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 990,88 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 15. 8. 2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 15.370 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.370 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, a smluvní pokuty za prodlení ve výši 1.352,52 Kč, tj. 0,1 % denně z jistiny od 2. 12. 2022 do 2. 3. 2023. K odůvodnění žaloby uvedl, že jde o dluh z nesplaceného úvěru s poplatky dle Smlouvy o úvěru č. 23224345 ze dne 1. 11. 2022 uzavřené mezi účastníky. Uvedená smlouva byla uzavřena distančním způsobem na adrese www. webová adresa a žalobce se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 12.100 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím dle čl. IV a čl. IX smlouvy, a to k datu splatnosti dle čl. IX smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobce. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté finanční prostředky vrátí a zaplatí žalobci poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby, a to všechno za podmínek uvedených v čl. II, odst. 5 smlouvy a čl. 2 Sazebníku. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky webová adresa vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých žalobce posoudil jeho úvěruschopnost, a to následujícím způsobem. Žalobce při ověřování úvěruschopnosti nejprve zjistil od žalovaného informace o celkovém počtu členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, dále počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Dále žalobce ověřil, zda se žalovaný nenachází v registrech (centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů, registr hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík – kontrola platnosti adresy, registr„ sankční seznamy“ a interní registry historie klienta). Po vyplnění žádosti o poskytnutí úvěru a před poskytnutím úvěru žalobce shromáždil a zkontroloval informace uvedené žalovaným, jakož i jakékoliv jiné informace s ním související, včetně osobních informací (a to včetně informací získávaných prostřednictvím databází příslušných rejstříků, komerčních služeb a případně získaných prostřednictvím sociálních sítí), k čemuž poskytl žalovaný svůj předchozí souhlas. Žalobce provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle interní metodiky schválené ČNB a v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb., především § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce nahlédl do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – spotřebitele – registru společnosti CNCB – Czech Non-Banking Credit Bureau, která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku, ani v evidenci exekucí. Žalobce dále vycházel z informací získaných od dlužníka prostřednictvím licence AISP, kdy na základě souhlasu žalovaného banka poskytla informace o platebním účtu a transakcích na účtech žalovaného. Žalobcem ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 195.861 Kč, což umožňuje bezproblémové splácení úvěru. Žalovaný následně správnost svých identifikačních údajů (jméno a příjmení, trvalý pobyt, e-mail, telefonní číslo a číslo bankovního účtu) potvrdil ve smlouvě a toto odsouhlasil podpisem úvěrové smlouvy. Smlouva se žalovaným byla uzavřena elektronicky. Úvěr byl žalobci vyplacen prostřednictvím bankovního převodu z bankovního účtu žalobce a dne 1. 11. 2022 mu bylo na účet č. bankovní účet vyplaceno 12.100 Kč. Úvěr byl splatný dne 1. 12. 2022 a žalovaný na něj neuhradil ničeho. Žalovaný dluží žalobci částku ve výši 15.370 Kč (jistina 12.100 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3.270 Kč sjednaný v čl. IV. Smlouvy a čl.1 Sazebníku). Žalovaný se do prodlení dostal dne 2. 12. 2022, kdy neuhradil částku ve výši 15.370 Kč. Žalobce byl oprávněn v souladu s čl. 6 VOP a čl. 3 Sazebníku požadovat v případě prodlení žalovaného úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu. Žalobce se rozhodl, že smluvní pokutu požaduje pouze za prvních 90 dnů prodlení, tj. zkapitalizovaný ve výši 1.352,52 Kč.
2. Žalobce se k nařízenému jednání soudu omluvil, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (o.s.ř.) věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků.
3. Ještě před nařízeným jednáním soud vyzval žalobce, aby sdělil soudu ve lhůtě 15-ti dnů, z jakých zdrojů a údajů dospěl žalobce k tvrzené výši ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 195861, když tento údaj je uveden ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti a v tzv. identifikovaných příjmech a taktéž tento tvrzený příjem doložil, když výše čistého měsíčného příjmu uvedeného spotřebitelem měla být dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti 6000 s tím, že v listině„ Identifikované příjmy“ je uvedeno, že příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce. Žalobce však na výzvu nereagoval.
4. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 1. 11. 2022 smlouvu o úvěru za použití prostředků komunikace na dálku (webové stránky webová adresa), ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr v celkové výši 12.100. Žalovaný se ve smlouvě zavázal čerpaný úvěr splatit do 1. 12. 2022 spolu s poplatkem ze sjednání úvěru ve výši 3.270 Kč Celkem tak měl žalovaný při řádném průběhu smluvního vztahu zaplatit 15.370 Kč v jedné splátce. V čl. 6 VOP a čl. 3 Sazebníku byla sjednáno oprávnění žalobce požadovat v případě prodlení žalovaného úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu. Částka 12.100 Kč byla žalobcem poukázána na žalovaným označený účet dne 1. 11. 2022 Tyto skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 1. 11. 2022, Všeobecných obchodních podmínek žalobce, Sazebníku žalobce, přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a autorizace ověření totožnosti.
5. K tvrzením o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobce doložil listinu nazvanou„ Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba“ a„ Identifikované příjmy“. K ověření došlo pro potřeby posuzované úvěrové smlouvy. K osobě žalovaného bylo uvedeno, že výše čistého příjmu uvedeného spotřebitelem je 6.000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu 195.861 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů uvedených spotřebitelem 2.000 Kč rezerva pro výdaje 500 Kč, vypočítané minimální výdaje 2.395 Kč a disponibilní příjem 3.500 Kč. V listině nazvané„ Identifikované příjmy“ bylo uvedeno, že příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce. Případné další příjmy byly spotřebitelem doloženy jiným způsobem. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu je 195.861 Kč.
6. Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Dle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
Dle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce neprokázal, že řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalobce nedoložil, jak ověřil jím tvrzený ověřený čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 195.861 Kč, když současně žalovaný sám měl uvést svůj čistý měsíční příjem ve výši 6.000 Kč. Žalobce ani na výzvu soudu tento zjevný rozpor neosvětlil a nepředložil žádné důkazy. Dle soudu tak nelze než dovodit, že údaj o příjmech žalovaného nebyl náležitě zjištěn a ověřen. Žalobce tak nepostupoval s odbornou péčí a řádně nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, když neověřoval ani nezjišťoval konkrétní údaje o aktuálních příjmech žalovaného. Takový postup dle judikatury nemůže obstát. V tomto směru lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, v němž se uvádí:„ Nejvyšší soud se k otázce výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba v . jméno příjmení a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“
8. Soud je povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. To jednoznačně vyplývá z aktuálního znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (znění účinné od 29. 5. 2022). Protože žalobce řádně neprověřil úvěruschopnost žalovaného, je smlouva ze dne 1. 11. 2022 dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat plnění sjednaných ve smlouvě. Žalobce vyplatil žalovanému celkem částku 12.100 Kč, na kterou žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný byl v řízení nečinný, netvrdil ani neprokázal, že žalobci poskytl jakékoli plnění. Na základě neplatné smlouvy došlo k plnění bez právního důvodu, na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Výše bezdůvodného obohacení je dána vyplacenou a nevrácenou částkou, tj. 12.100 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).
9. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se pak projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí:„ Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
10. V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky nebyl přiznán, protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.
11. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný pouze částečně. Soud proto při rozhodování o nákladech řízení porovnal míru úspěchu a neúspěchu žalobce v tomto řízení. Porovná-li se původně vymáhaná částka 16.722,52 Kč s částkou, která byla žalobci přiznána 12.100Kč), nelze než dovodit, že žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 72%, neúspěšný v rozsahu 28 % z hodnoty předmětu sporu. Žalobce tak má právo na 44 % oprávněně účtovaných nákladů řízení. Při plném úspěchu ve věci by měl žalobce právo na zaplacený soudní poplatek 800 Kč a na náklady zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, konkrétně podle ust. § 14b vyhlášky. Dle tohoto ustanovení činí odměna za úkon právní služby 300 Kč a paušální částka jako náhrada výdajů za každý úkon právní služby 100 Kč Tyto částky přísluší za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby). Na nákladech zastoupení by tak žalobci náleželo 1.200 Kč. Soud žalobci přiznal 44 % z uvedených částek, tj. na soudním poplatku 352 Kč a na nákladech zastoupení 528 Kč. K této částce pak náleží ještě DPH v základní sazbě 21 %, protože zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Daň činí 110,88 Kč. Celkově bylo na nákladech řízení přiznáno 990,88 Kč Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
12. Při rozhodování o nákladech řízení soud dovodil, že v daném případě jsou splněny podmínky pro aplikaci ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobce vymáhá dluhy ze smluv o spotřebitelském úvěru opakovaně; skutkové vymezení uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno shodným způsobem; žaloby se liší pouze v označení žalovaných, v označení úvěrových smluv a jejich podmínek, v uvedení údajů o skončení smluvního vztahu a ve vyčíslení samotných dlužných částek. Rovněž právní odůvodnění uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno shodně. Soud z uvedeného dovozuje, že postup při uplatňování nároků žalobce soudní cestou je do značné míry automatizovaný a alespoň ve fázi, která předchází případné procesní obraně žalovaného, nevyžaduje individuální posouzení každého jednotlivého případu ani odborné právní znalosti.
13. Lhůtu k plnění nákladů řízení stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení dvojmo ke zdejšímu soudu. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Hradci Králové.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.