Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 236/2023-27
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 122.930,19 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 68.690,04 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 9.7.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Pro částku 54.240,15 Kč, pro úrok ve výši 19.778,56 Kč, pro úrok ve výši 15% ročně z částky 119.998,30 Kč od 13.6.2023 do zaplacení, pro úrok z prodlení ve výši 4.078,43 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 122.930,19 Kč od 13.6.2023 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 68.690,04 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 9.7.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Pro částku 54.240,15 Kč, pro úrok ve výši 19.778,56 Kč, pro úrok ve výši 15% ročně z částky 119.998,30 Kč od 13.6.2023 do zaplacení, pro úrok z prodlení ve výši 4.078,43 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 122.930,19 Kč od 13.6.2023 do zaplacení se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 122.930,19 Kč s úrokem ve výši 19.778,56 Kč a ve výši 15% ročně z částky 119.998,30 Kč od 13.6.2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 4.078,43 Kč a ve výši 15% ročně z částky 122.930,19 Kč od 13.6.2023 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaný uzavřel s žalobcem dne 15.3.2020 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru. Podpisem úvěrové smlouvy se její nedílnou součástí staly úvěrové podmínky (uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný stvrdil, že se s úvěrovými podmínkami seznámil, jejich ustanovení jsou mu srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi). Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci kreditního skóre posoudili příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Sjednaný úvěrový rámec činila částka 120.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách (ve výši 4,00% z aktuální dlužné částky). V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 323.835,73 Kč a uhradil celkem částku 255.145,71 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobce využil své oprávnění zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 9.3.2023. Žalovaný byl vyzván k zaplacení celého úvěru dopisem ze dne 9.3.2023. Žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu v rámci předžalobní výzvy k plnění. I přes výzvy žalobce žalovaný neuhradila po zesplatnění úvěru na svůj dluh žádnou částku. Žalobce eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 122.930,19 Kč skládající se z neuhrazené jistiny ve výši 119.998,30 Kč, poplatků ve výši 195 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1.006,89 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč, smluvní pokuty ve výši 1.000 Kč a příslušenství pohledávky.
V podání ze dne 30.10.2023 žalobce uvedl, že žalobce zjišťuje kreditní skóre, které zajišťuje oddělení úvěrových rizik. Posuzuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku, dále přezkoumává klientské informace o proměnných jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Vyvstává-li pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Prostřednictvím výpočtu MLS (měsíční splátka) žalobce ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele skutečně umožňují splácet částku odpovídající splátce úvěru. MLS je vypočítávána vždy jak na žadatele, tak na domácnost žadatele. Úvěrovou kartu vč. rozpisu výpočtu MLS žalobce předkládá. Žalobce kontroluje klienta v externích registrech (SOLUS a NRKI, CEE, ISIR). V registru NRKI – pozitivní vyhodnocení, CEE a ISIR – v registru nenalezen. Žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný hradil na smlouvu po dobu více než dvou let (od 4/2020 – 9/2022) a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř.). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z úvěrové karty vyplněné žalobcem soud zjistil, že u žalovaného je uvedeno: rozvedený, druh bydlení – družstevní byt, počet dětí 0. Zdroj příjmu – důchodce, výše příjmu 15.022 Kč, příjem ostatních členů domácnosti – 0 Kč a měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti 4.000 Kč. Žalovaný byl ověřován v registru MVCR, CEE, KAMALI, ISIR (nenalezen), NRKI, SOLUS. U MLS klienta žalobce počítal s životním minimem dospělých členů domácnosti – 3.410 Kč. U MLS domácnosti žalobce počítal s minimálními výdaji na bydlení – 1.249 Kč, buffer domácnosti - 499 Kč, životní minimum členů domácnosti - 3410 Kč.
Z kreditní karty anonymizováno jméno ze dne 15.3.2020 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným. Žalovaný získal bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 60.000 Kč. Strany si dohodly roční úrokovou sazbu ve výši 26,28%, RPSN 32,36% a výši měsíční splátky 4% z dlužné částky. Žalovaný, kromě svých osobních údajů, ve smlouvě uvedl druh bydlení – družstevní byt, zdroj příjmů důchodce, čistý měsíční příjem 15.022 Kč, počet vyživovaných dětí 0.
Z interního přehledu plateb žalobce soud zjistil, jakým způsobem žalovaný úvěr čerpal a splácel. Žalovaný celkem vyčerpal částku 323.835,75 Kč a ve splátkách uhradil celkem částku 255.145,71 Kč.
V dopise ze dne 9.3.2023 žalobce vyzval žalovaného v důsledku jejího prodlení ke splacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy. Vyzval jej k zaplacení dlužné částky ve výši 134.878,25 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy.
Předžalobní výzvou k plnění ze dne 30.3.2023 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k uhrazení částky 137.018,64 Kč do 7 dnů.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Na základě výše uvedených důkazů má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobcem smlouvu o revolvingovém úvěru. Na základě smlouvy vyčerpal celkem částku 323.835,75 Kč. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách řádně a včas neplnil a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 9.3.2023 od poskytnutý úvěr zesplatnil. Úvěr se tak stal splatný ke dni 9.3.2023. Žalovaný zaplatil celkem částku 255.145,71 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení žalovaného. Soud má za to, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyl žalobce důsledný. Dle tvrzení žalobce vycházel z měsíčního příjmu žalovaného 15.022 Kč (žalobce neuvedl zda a jakým způsobem byl příjem žalovaného ověřen). Žalobce nahlédl do registrů MVCR, CEE, KAMALI, ISIR, NRKI, SOLUS, kde nezjistil žádné skutečnosti, které by vznášely pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce se nezajímal o skutečné výdaje žalovaného (pracoval pouze se statistickými údaji – výše životního minima a minimální výdaje na bydlení) Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného a ani ze smlouvy o úvěru nevyplývá, že by žalovaný své výdaje uváděl ani, že by je dokládal. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na využívání částek životního minima (který o skutečných výdajích žalovaného nevypovídá), aniž by je porovnal se skutečnými výdaji žalovaného. Žalobce tak zcela rezignoval na povinnost ověřit skutečné výdaje žalovaného, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů, a proto při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, kdy se nezajímal o výdaje žalovaného. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).
Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno z tvrzení žalobce a interního přehledu, že žalobce poskytl žalovanému částku 323.835,75 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a dalších poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 323.835,75 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce a výpisu čerpání a splátek vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 255.145,71 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, tedy částku ve výši 68.690,04 Kč a pro zbývající požadovanou částku a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 7.7.2023. Nárok se stal splatným 8.7.2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 9.7.2023. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 9.7.2023 v souladu s ustanovením nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 161.662,28 Kč (částku 122.930,19 Kč + úrok 19.778,56 Kč + 7.347,80 Kč – úrok 15% ročně z částky 119.998,30 Kč od 13.6.2023 do 8.11.2023 + úrok z prodlení 4.078,43 Kč + 7.527,30 Kč - úrok z prodlení 15% ročně z částky 122.930,19 Kč od 13.6.2023 do 8.11.2023). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 72.162,14 Kč (částka 68.690,04 Kč + 3.472,10 Kč – úrok z prodlení ve výši 15% ročně z 68.690,04 Kč od 9.7.2023 do 8.11.2023). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 44,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 55,5%. Poměr úspěchu tedy činí 11% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.