Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 372/2022-52
Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Horáčkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 11.196,24 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 11.196,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně od 7.8.2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 11.196,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně od 7.8.2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky. V žalobě uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru číslo žalovaný smlouvu podepsal dne 4.11.2017. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 52.000 - Kč. Žalovaný svoje závazky ze smlouvy neplnil řádně, úvěr byl zesplatněn, následně žalobce uplatnil svou pohledávku u soudu, Okresním soudem v Náchodě, konkrétně platebním rozkazem ze dne 10.1.2020, č.j. 55 C 41/2019-47 byl žalobci žalovaný nárok přiznán. Touto žalobou se žalobce domáhá doplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy – smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z tzv. nové jistiny úvěru ve výši 53.215,51 Kč, jde o období od 12.11.2019 do 21.7.2022, tedy období, které již není zahrnuto ve výše uvedeném rozhodnutí. Výše smluvní pokuty odpovídá limitům v bodu 6.10 smlouvy a v § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
Zjištěné skutečnosti
3. Mezi účastníky, žalobcem jako poskytovatelem úvěru, žalovaným jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o úvěru, žalobce na jejím základě poskytl žalovanému částku 52.000 - Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný podle smlouvy zaplatit, činila 155.022 - Kč. Celková výše měsíční splátky činila 3.691 - Kč, počet splátek 42, splatné do 22. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 115,73 % ročně. Návrh na uzavření smlouvy žalovaný podepsal dne 4.11.2017.
4. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce provedl hodnocení klienta. V rámci tohoto hodnocení žalobce vycházel z toho, že žalovaný má příjmy ve výši 15.000 - Kč ze zaměstnání, k dispozici měl doklady, které tuto skutečnost dokládají. Jiné příjmy žalovaný neměl. Při hodnocení výdajů vycházel žalobce z toho, že žalovaný má následující výdaje: životní minimum ve výši 3.410 - Kč, splátky u jiných věřitelů ve výši 3.400 - Kč, již existující splátky úvěru u žalobce ve výši 984 - Kč, výdaje na bydlení 1.400 - Kč. Dále žalobce počítal s rezervou ve výši 1.000 - Kč na měsíc. Jako forma bydlení je uvedeno bydlení vlastní. Žalobce takto dovozoval, že žalovaný disponuje volnými zdroji ve výši 4.806 - Kč měsíčně.
5. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě bylo zjištěno, že platebním rozkazem tohoto soudu ze dne 10.1.2020, č.j. 55 C 41/2019-47 bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 68.618,76 Kč + příslušenství (úrok 79,4 % ročně a úrok z prodlení 9,75 % ročně). Platební rozkaz nabyl právní moci dne 15.2.2020.
6. Žalovaný před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.
7. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.
Právní posouzení
8. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (aplikován zákon účinný v době uzavření smlouvy). Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 potom poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobce jakožto věřitel skutečně dostál požadavkům zákona a prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě zjištěných skutečností pak soud dospěl k závěru, že žalovaný tuto úvěruschopnost prověřil zcela nedostatečně. Sankcí za porušení takového ustanovení zákona je pak neplatnost uzavřené smlouvy.
10. Konkrétně v daném případě žalobce vycházel z měsíčního čistého příjmu žalovaného ve výši 15.000 - Kč. Jiné příjmy žalovaný neměl. Výdaje pak nejsou ověřeny dostatečně – žalobce fakticky pracuje s následujícími výdaji, a to životním minimem na žalovaného ve výši 3.410 - Kč, výdaji na bydlení ve výši 1.400 - Kč, dále započítává do výdajů již existující splátky dluhů ve výši 4.384 - Kč. Životní minimu – částka 3.410 - Kč v době uzavření smlouvy – v žádném případě nepředstavuje náklady dospělého člověka, je to iluzorní částka. Náklady na bydlení jsou rovněž v nerealistické výši, na tom nic nemění deklarovaná skutečnost, že má jít o bydlení ve vlastním bytě či domě. Žalobce dále nepočítá s dalšími pravidelnými výdaji, které musí mít každý člověk – výdaje na oblečení, hygienu, dopravu, na záliby apod. Tyto částky přitom nejsou zahrnuty v životním minimu Skutečné měsíční náklady žalovaného jsou nepochybně výrazně vyšší, je otázkou, zda jsou vůbec uhraditelné z příjmu žalovaného – to zvláště v situaci, kdy po započtení splátky dluhu z uzavírané smlouvy o úvěru činí celkové dluhové zatížení žalovaného 8.075 - Kč měsíčně, tedy více jak 50 % jeho příjmů. Úvěr za těchto okolností vůbec neměl být poskytnut. Žalobce tak porušil příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru - § 86 odst. 1. Nelze přitom akceptovat obranu žalobce spočívající v argumentu, že je třeba vycházet především z toho, co žadatel o úvěr uvede sám v žádosti. Žalobce jako profesionál v oblasti poskytování úvěrů se rozhodně nemůže spoléhat pouze na to, co žadatel o úvěr uvede v žádosti, musí takové informace kriticky zhodnotit, a pokud jde o údaje evidentně nereálné, jako tomu je v posuzovaném případě, pak z těchto údajů nevycházet. Zjištění výdajů žadatele nemusí být nikterak náročné, většinou si stačí vyžádat např. tři měsíční výpisy z účtu zpětně. A konečně má-li poskytovatel úvěru pochybnosti o správnosti a pravdivosti údajů poskytovaných žadatelem o úvěr, vždy má možnost úvěr raději neposkytnout.
11. Sankcí za porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je podle § 87 odst. 1 cit. zákona neplatnost smlouvy. Soud má za to, že se jedná o neplatnost absolutní. Nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1.1.2014 pak prohlašuje za neplatné to právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1). O tento případ jde v souzené věci. Smyslem a účelem ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona je postihnout neplatností takovou smlouvu, kterou věřitel uzavřel s dlužníkem, aniž by dostatečně prověřil schopnost dlužníka úvěr splatit. Zákon tak reagoval na poznatky z praxe, kdy řada, zejména nebankovních poskytovatelů úvěrů, poskytovala úvěry i osobám, u nichž bylo zřejmé již v době poskytnutí úvěru, že nejsou schopny úvěr splatit. Takovéto neodpovědné jednání potom vedlo ke vzniku široké skupiny osob, která se ocitla v dluhové pasti. Přestože ověření úvěruschopnosti dlužníka lze ze strany věřitele považovat za samozřejmé a zcela logické jednání a přestože povinnost věřitele takto jednat lze dovodit z obecných principů soukromého práva, zákon výslovně tuto povinnost zakotvil a výslovně také zakotvil důsledky nesplnění takové povinnosti, tj. neplatnost smlouvy. Účel a smysl zákona je tak jasný. Soud proto kvůli nedostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou. S ohledem na ust. § 588 občanského zákoníku pak soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu, neboť nedostatečné a pouze formální posouzení úvěruschopnosti žalovaného odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejde totiž pouze o zájem žalovaného jako dlužníka (a samotného žalobce jako věřitele), ale též o zájem veřejný. V České republice existuje nadměrný počet osob, které jsou v dluhové pasti, mají nespočet exekucí, případně jsou v insolvenci. Počet těchto osob je takový, že sociální a ekonomické důsledky spojené s předlužením mají negativní dopad na celou společnost (sociální vyloučení, přesun ekonomické aktivity takových osob do šedé zońy, voličské preference takových vykořeněných osob a s tím spojené politické důsledky, zvýšená kriminalita apod.). Jednou z příčin tohoto stavu, a to příčinou významnou, je praxe, kdy zejména nebankovní poskytovatelé úvěrů často poskytují úvěr osobám, které nejsou schopny úvěr za sjednaných podmínek splatit. Tímto neuváženým jednáním se významně navyšuje počet osob, které nejsou schopné splácet své závazky a dostávají se potom do neřešitelných situací. Je v zájmu celé společnosti tomuto negativnímu jevu bránit a jednou z cest, jak toho dosáhnout, je právě donutit poskytovatele úvěrů, aby řádně posuzovali úvěruschopnost svých klientů a poskytli úvěr pouze tomu, u koho je reálný předpoklad, že úvěr splatí. V případě, že poskytovatel úvěru tuto povinnost poruší, je namístě uplatnit sankci v podobě neplatnosti takového právního jednání. Odkázat v tomto směru lze i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zejm. na body 18 až 20 odůvodnění nálezu. Zde Ústavní soud mj. deklaruje, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze a neposkytl úvěr s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen. Souzená věc je přesně takovým případem.
12. Soud tedy považuje smlouvu o úvěru za absolutně neplatné právní jednání. Za tohoto stavu tak žalobce nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť smlouva je neplatná, smluvní pokuta tak nemá žádný podklad. Nárok proto byl zamítnut.
13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalovaný měl ve věci plný úspěch, měl by nárok na náhradu nákladů řízení, ty mu však nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení v potřebném počtu stejnopisů prostřednictvím Okresního soudu v Chrudimi ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.