Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 22/2023-83
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 181 044,28 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 75 029 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 75 029 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 132 626,87 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 28 099,49 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 149 914,79 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 432,49 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 83 582,79 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 75 029 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 75 029 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 132 626,87 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 28 099,49 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 149 914,79 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 432,49 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 83 582,79 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 181 044,28 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 9. 3. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na základě níž žalovanému umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 17. 3. 2022. Celkově žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 83 908 Kč a uhradil částku 76 441 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 28 099,49 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 18. 3. 2022 do 21. 6. 2022 ve výši 4 714,30 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny 28 099,49 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 1. 4. 2022 do 21. 6. 2022 ve výši 789,27 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z celkové dlužné částky 29 899,49 Kč za období od 22. 6. 2022 do zaplacení. Dále byla mezi účastníky dne 11. 4. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na základě níž žalobkyně žalovanému umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 17. 3. 2022. Celkově žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 358 342 Kč a uhradil částku 290 780 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 149 914,79 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 18. 3. 2022 do 21. 6. 2022 ve výši 21 897,29 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny 149 914,79 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 1. 4. 2022 do 21. 6. 2022 ve výši 3 984,82 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z celkové dlužné částky 151 144,79 Kč za období od 22. 6. 2022 do zaplacení. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím webových stránek, načež byl vyzván k vyplnění registračního formuláře, kam zadal své osobní údaje. Poté si zvolil přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření a provedl řádnou registraci v systému žalobkyně umožňující mu uzavírat smlouvy elektronicky. Podpis žalovaného na smlouvě byl pak nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalovanému na jím uvedené telefonní číslo na webových stránkách žalobkyně. Totožnost žalovaného byla při uzavírání smluv ověřena předložením dvou dokladů totožnosti a výpisu z účtu. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalovaného uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný byl v obou případech schopen po dobu nejméně dva a půl roku úvěry splácet, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 9. 3. 2019 smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním číslo. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 17 081 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně. Kdykoli v průběhu trvání smlouvy přitom mohlo být žalovanému nabídnuto zvýšení úvěrového rámce, jehož maximální hodnota mohla činit 500 000 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný souhlasil s převodem peněžních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru přímo ve prospěch osoby prodávající zboží uvedené v sekci Informace o zboží (tj. GSM Apple iPhone 7 Plus, 128GB, černá a další zboží, cena 17 081 Kč). Nedílnou součástí této smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti právnická osoba s kódem anonymizováno, Informace o pojištění, Informační dokumenty o pojistných produktech a pojistné podmínky uvedené v Rámcových pojistných smlouvách s kódy č. anonymizováno číslo a č. anonymizováno číslo – všechny tyto dokumenty žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem 11.6. Úvěrových podmínek, v němž bylo klientům žalobkyně umožněno zasílat písemná jednání elektronicky přes zabezpečené webové stránky žalobkyně prostřednictvím webových formulářů. Proces uzavírání smlouvy žalobkyně doložila listinou„ Dohledání informací o činnosti klienta“. Identitu žalovaného ověřila žalobkyně při uzavírání smlouvy z občanského a řidičského průkazu. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem 9.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat mu účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výši žalovanému písemně oznámí, a dále je oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč.
4. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 32 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě, má 1 dítě a příjem ostatních členů domácnosti činí 10 000 Kč měsíčně. Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v Úvěrové kartě klienta, v níž žalobkyně provedla také výpočet disponibilní částky domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného ve výši 32 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 10 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem ve výši 24 240 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 2 263 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 8 110 Kč, buffer domácnosti ve výši 905 Kč a výši splátky schváleného úvěru 1 580 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalovaného ve výši 4 902 Kč. Údaj měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem ve výši 15 000 Kč je v kolonce přeškrtnut. Žalobkyně doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru jiné závazky u dalších nebankovních poskytovatelů úvěrů, a to konkrétně s příznakem„ Existující“ dva osobní úvěry s celkovými měsíčními splátkami 18 926 Kč a celkovou zbývající částkou k uhrazení ve výši 1 272 855 Kč; ve stavu„ Ukončeno“ je evidováno sedm úvěrů. S příznakem„ Existující“ je u žalovaného evidován také kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, přičemž žalovaný dosud čerpal částku 34 566 Kč, a dále dva závazky z kreditních karet. Žalobkyně dále předložila první stranu z výpisu z účtu žalovaného za období 22. 1. 2019 do 21. 2. 2019, z něhož je patrno, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil - 34 910,36 Kč a konečný zůstatek byl vyčíslen na - 29 463,18 Kč.
5. Dopisem ze dne 17. 3. 2022, jehož odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy.
6. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkem 83 908 Kč a uhradil celkem 76 441 Kč.
7. Dále účastníci uzavřeli dne 11. 4. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru číslo. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 160 000 Kč s úrokovou sazbou 22,88 % ročně. Kdykoli v průběhu trvání smlouvy přitom mohlo být žalovanému nabídnuto zvýšení úvěrového rámce, jehož maximální hodnota mohla činit 500 000 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný současně požádal o čerpání úvěru ve výši 160 000 Kč na svůj bankovní účet č. bankovní účet. Nedílnou součástí této smlouvy byly úvěrové podmínky společnosti právnická osoba s kódem anonymizováno, Informace o pojištění, Informační dokumenty o pojistných produktech a pojistné podmínky uvedené v Rámcové pojistné smlouvě s kódem č. anonymizováno číslo – všechny tyto dokumenty žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem 9.6. Úvěrových podmínek, v němž bylo klientům žalobkyně umožněno zasílat písemná jednání elektronicky přes zabezpečené webové stránky žalobkyně prostřednictvím webových formulářů. Proces uzavírání smlouvy žalobkyně doložila listinou„ Dohledání informací o činnosti klienta“. Identitu žalovaného ověřila žalobkyně při uzavírání smlouvy z občanského a řidičského průkazu. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat mu účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výši žalovanému písemně oznámí, a dále je oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč.
8. Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 45 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě, má 1 dítě a příjem ostatních členů domácnosti činí 18 000 Kč měsíčně. Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v Úvěrové kartě klienta, v níž žalobkyně provedla také výpočet disponibilní částky domácnosti žalovaného s tím, že zohlednila příjem žalovaného ve výši 45 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 18 000 Kč, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem ve výši 25 813 Kč, splátky na jiný závazek u žalobkyně ve výši 684 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 2 263 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 8 110 Kč, buffer domácnosti ve výši 905 Kč a výši splátky schváleného úvěru 3 696 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalovaného ve výši 21 529 Kč. Údaj měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem ve výši 10 000 Kč je v kolonce přeškrtnut. Žalobkyně doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru jiné závazky u dalších nebankovních poskytovatelů úvěrů, a to konkrétně s příznakem„ Existující“ dva osobní úvěry s celkovými měsíčními splátkami 18 926 Kč a celkovou zbývající částkou k uhrazení ve výši 1 250 506 Kč; ve stavu„ Ukončeno“ je evidováno sedm úvěrů. S příznakem„ Existující“ je u žalovaného evidován také debet na běžném účtu s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, přičemž žalovaný dosud čerpal částku 48 528 Kč, a dále tři závazky z kreditních karet s celkovou částkou k zaplacení 164 976 Kč a konečně je zde evidována nová žádost ze dne 26. 3. 2019 o kreditní kartu s úvěrovým rámcem 20 000 Kč.
9. Ze záznamu telefonního hovoru žalobkyně se žalovaným ze dne 11. 4. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný telefonicky potvrdil měsíční výdaje domácnosti kolem 10 000 Kč. Ze záznamu telefonního hovoru žalobkyně se zaměstnavatelem žalovaného ze dne 11. 4. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou, není ve výpovědní době, ze mzdy mu nejsou prováděny exekuční srážky a v posledních třech měsících průměrná výše jeho příjmu činila cca 45 000 Kč.
10. Dopisem ze dne 17. 3. 2022, jehož odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy.
11. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkovou částku 358 342 Kč a uhradil celkovou částku 290 780 Kč
12. K úhradě dlužných částek byl vyzván předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2022, jejíž odeslání dne 13. 4. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem.
13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“):„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
14. Obě smlouvy měly být uzavřeny za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
15. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
16. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smluv způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
17. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ani z jedné ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
18. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
19. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
20. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
21. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
22. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
23. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
24. Co se týká příjmů žalovaného, ty byly před uzavřením druhé úvěrové smlouvy žalobkyní ověřeny telefonním hovorem se zaměstnavatelem žalovaného, který potvrdil žalovaným deklarovaný průměrný měsíční příjem ve výši 45 000 Kč. Ohledně zkoumání příjmu žalovaného před uzavřením první úvěrové smlouvy žalobkyně nedoložila jakýkoli doklad ani jiný důkaz a vycházela pouze z informace sdělené žalovaným. Žalobkyně kalkulovala i s příjmem ostatních členů domácnosti žalovaného v případě první smlouvy ve výši 10 000 Kč, v případě druhé smlouvy (uzavřené jen o měsíc později) ve výši 18 000 Kč, který však nebyl ani v jednom případě ničím doložen. Z výdajů žalovaného žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje) nijak neověřovala a vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit (tím spíše má-li vyživovací povinnost) a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Dále soud poukazuje na skutečnost, že z přehledu pohybů na účtu žalovaného za období od 22. 1. 2019 do 21. 2. 2019, je zřejmý záporný zůstatek na tomto účtu, a to jak zůstatek počáteční (- 34 910,36 Kč) tak konečný (- 29 463,18 Kč). Nelze pominout ani to, že žalovaný měl v době podání obou žádostí o úvěr řadu jiných závazků, a to úvěry se splátkami v celkové výši 18 926 Kč a souhrnnou částkou zbývající k doplacení ve výši 1 272 855 Kč před uzavřením první úvěrové smlouvy a ve výši 1 250 506 Kč před uzavřením smlouvy druhé. Dále měl sjednaný kontokorentní úvěr, který aktivně čerpal a využíval několik úvěrových kreditních karet. Uvedené skutečnosti vzbuzující pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, měly žalobkyni vést k důkladnému prověřování jeho finanční situace, zejména stran jeho výdajů, což však žalobkyně neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost žalovaného.
25. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
26. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
27. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen v obou případech vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu, v prvém případě ve výši 83 908 Kč, v druhém případě ve výši 358 342 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
28. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil v prvém případě částku 76 441 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 7 467 Kč, v druhém případě uhradil částku 290 780 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 67 562 Kč. Co do součtu těchto částek, tj. co do částky 75 029 Kč tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 17. 3. 2022, jejichž odeslání dne 17. 3. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 31. 3. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 4. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 467 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 67 562 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 20 632,49 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 4 714,30 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 28 099,49 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 432,49 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl. Dále soud žalobu zamítl co do části požadované jistiny ve výši 82 352,79 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 21 897,29 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 149 914,79 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 83 582,79 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení.
29. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.
Hodonín 7 listopadu
Mgr. Helena Podveská
samosoudkyně