Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
70 C 557/2020-87
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem údaje o zástupci
pro zaplacení 54 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 794,70 Kč a úroku ve výši 22,56 % ročně z částky 54 000 Kč od 19. 1. 2018 do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 54 000 Kč od 19. 1. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 072,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna uhradit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady státu ve výši 46,30 % těchto nákladů, jejichž konkrétní výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 794,70 Kč a úroku ve výši 22,56 % ročně z částky 54 000 Kč od 19. 1. 2018 do zaplacení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 54 000 Kč od 19. 1. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 072,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. IV. Žalobkyně je povinna uhradit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady státu ve výši 46,30 % těchto nákladů, jejichž konkrétní výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 54 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba (dále jen„ banka“), uzavřela se žalovanou stranou dne 17. 6. 2016 na její žádost smlouvu o úvěru ke kreditní kartě číslo na základě které, byla žalované straně vydána kreditní karta a poskytnut úvěr až do výše úvěrového rámce 54 000 Kč, přičemž vyčerpaná část úvěru byla dle smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou 22,56 % ročně a povinná minimální splátka 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet (dále jen„ obchodní podmínky“), Všeobecné obchodní podmínky banky a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby (dále jen„ Ceník“).
2. Žalovaný prostřednictvím ustanoveného opatrovníka vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů založených ve spise a dále uvedl námitky k dostatečnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, v důsledku čehož navrhl posouzení nároku žalobkyně pouze jako bezdůvodného obohacení v rozsahu zesplatněné jistiny s příslušenstvím a částečné zamítnutí žaloby v rozsahu zbývajících nároků. Žalovaný namítá zejména skutečnost, že žalobkyně poskytla úvěr osobě, u níž neměla objektivní přehled jak o jejích příjmech, tak výdajích, lustrací v interních systémech žalovaný prošel bez negativních informací, ovšem jeho rodné číslo jako identifikační údaj nebylo vůbec nalezeno.
3. Žalobkyně vyjádřila též souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů s tím, že považuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného za dostatečné, její právní předchůdkyně vycházela při posouzení příjmů dlužníka z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty číslo výdajová stránka byla odhadnuta na základě interního ekonomického modelu pracujícím se statistickými daty ČSÚ a neexistence dalších spotřebitelských závazků ověřena lustrací v interních i externích databázích.
4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Banka uzavřela se žalovanou stranou dne 17. 6. 2016 smlouvu o vydání kreditní karty číslo která je smlouvou o úvěru. Nedílnou součástí smlouvy o vydání kreditní smlouvy byly též obchodní podmínky, všeobecné obchodní podmínky banky a Ceník. Obsahem této smlouvy byl závazek banky poskytnout žalované straně úvěrový rámec až do 54 000 Kč, který mohla žalovaná strana čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěry byla na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 22,56 % ročně. Žalovaná strana se ve smlouvě zavázala splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků (viz Ceník část 5.3 Kreditní karty, bod 4. Splácení karty). Dle bodu X. 4 obchodních podmínek byla žalovaná strana povinna hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty, přičemž výše a druh všech poplatků byl stanoven Ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. Dle bodu X. 5 obchodních podmínek byly úroky, poplatky a vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky. Dle ust. čl. XVI. 2. (ii) obchodních podmínek byla banka v případě porušení smlouvy ze strany držitele karty oprávněna prohlásit veškeré pohledávky za držitelem karty za okamžitě splatné. Z předložených měsíčních výpisů z účtu pak vyplynulo, že žalovaná strana stanovené minimální měsíční splátky řádně nesplácela. Žalobkyně z tohoto důvodu přistoupila k okamžitému zesplatnění celé pohledávky a tuto skutečnost žalovanému oznámila dopisem ze dne 26. 7. 2017. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce rovněž zaslala žalované straně písemnou předžalobní upomínku ze dne 19. 4. 2018, kterou ji vyzvala k úhradě dlužné částky, když za tímto účelem jí poskytla náhradní lhůtu. Žalované straně byla dále zasláno oznámení o postoupení pohledávky dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 1. 2018, uzavřené mezi žalobkyní a právnická osoba a.s., která předmětnou pohledávku nabyla od banky dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2018. Z listiny (Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta) ze dne 17. 6. 2016 soud zjistil, že žalobkyně provedla k tomuto dni standardní ověření úvěruschopnosti. Pokud jde o příjem žalovaného, banka vycházela z příjmu deklarovaného žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 27 000 Kč a výdaje byly stanoveny dle interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Lustrací v interních systémech banky i CCB s negativním výsledkem si žalobkyně potvrdila absenci dalších poskytnutých úvěrů v době úvěrové žádosti. Z listiny CBL soud zjistil, že k dotazu banky ze dne 17. 6. 2016 plyne, že subjekt nebyl nalezen v interním blacklistu, ale zároveň dotaz neproběhl, protože některý z registrů vrátil chybu z důvodu neplatného rodného čísla prověřovaného subjetku.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. 15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
9. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Úvěr by byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel (§ 419 o. z.) a právní předchůdkyně žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť je podnikatelka (§ 420 o. z.) poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
10. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C - 679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).
11. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Žalobkyně v rámci svého vyjádření ze dne 23. 11. 2022 tvrdila, že při posuzování vycházela z potvrzení zaměstnavatele žalovaného o výši jeho příjmu, čímž splnila podmínku objektivizace dlužníkem poskytnutých informací. V této souvislosti odkázala na listinu„ Návrh na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty anonymizováno číslo“. Tato listina však soudu předložena nebyla. Taktéž prověření výdajové stránky žalovaného nebylo provedeno za využití objektivních informací, ale pouze odhadnuto na základě statistických údajů. Pochybnosti lze mít též o prověření dalších spotřebitelských závazků žalovaného, když žalovaný neprocházel lustrací v systémech úvěrových registrů z důvodu neplatnosti rodného čísla.
12. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož spotřebitelský úvěr žalovaného v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o poplatcích, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině a splatnosti.
13. Žalobkyně nicméně žalovanému bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 54 000 Kč, které představují bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) na straně žalovaného, které je žalovaný povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému ve výroku II. tohoto rozsudku uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 54 000 Kč.
14. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky.
15. Ve zbývajícím rozsahu byl nárok žalobkyně výrokem I. rozsudku zamítnut.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z převážné části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 601,71 Kč, přičemž tato částka představuje 7,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,7 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46,3 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 160 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 54 000 Kč sestávající z částky 3 260 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a z částky 3 260 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 720 Kč ve výši 1 411,20 Kč.
17. Protože byla žalobkyně se svým nárokem v rozsahu 46,30 % neúspěšná, uložil jí soud ve výroku IV. tohoto rozsudku v tomto rozsahu v souladu s § 148 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“) uhradit státu náklady řízení. Vzhledem k tomu, že náklady státu v tomto sporu jsou tvořeny odměnou opatrovníka žalovaného, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, bude konkrétní výše nákladů státu specifikována v samostatném usnesení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.