Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 108/2023-38

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 48 210 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 608 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 192 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 55 607,62 Kč, úroku ve výši 25,77 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 24,60 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do 29. 4. 2022, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 386 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do 29. 4. 2022, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 808 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 608 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 192 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 55 607,62 Kč, úroku ve výši 25,77 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 24,60 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do 29. 4. 2022, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 386 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do 29. 4. 2022, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 808 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 838 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne 17. 12. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 20 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a dále poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 480 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 608 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 16 392 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 15 994 Kč na jistině, 4 569,82 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 274,18 Kč na poplatku za životní pojištění. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 096,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 979,98 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 25,77 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Dále právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne 15. 3. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 19 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 19 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok za poskytnutí úvěru za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 600 Kč a dále poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 480 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 578 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 7 808 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 19 000 Kč na jistině, 2 042,71 Kč na poplatku za administrativní činnost, 5 953,29 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek a 376 Kč na poplatku za životní pojištění. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 214,17 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 906,85 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 24,60 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou uvedeny v Zákaznické kartě. Všechny doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právní předchůdkyni žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, abyy, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tytoy byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po odborném vyhodnocení získaných informací byly se žalovaným uzavřeny předmětné smlouvy.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne 17. 12. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 4 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 4 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a poplatkem za pojištění Credit Life ve výši 480 Kč (celkem 36 480 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 608 Kč.

1. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 17. 12. 2018. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí úvěru OSVČ s čistým měsíčním příjmem 25 258 Kč, což mělo být ověřeno výpisem ze živnostenského rejstříku a daňovým přiznáním. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, žije s partnerkou a jiným rodinným příslušníkem, z toho je jedno nezaopatřené dítě. Měsíční výdaje žalovaného na bydlení byly vyčísleny částkou 6 500 Kč (což mělo být ověřeno fakturami za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO), osobní výdaje částkou 6 000 Kč a další výdaje (sociální/ zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních, atd.) pak částkou 4 500 Kč, nebyla uvedena žádná vyživovací povinnost, žádné spoření či pojištění ani žádná splátka úvěrů/zápůjček; celkem uváděné měsíční výdaje žalovaného činily 17 000 Kč a použitelný příjem (příjmy – výdaje) byl vypočten na částku 8 258 Kč.

1. Dále byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba dne 15. 3. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému částku 19 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 3 800 Kč, administrativním poplatkem ve výši 3 800 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 600 Kč a poplatkem za pojištění Credit Life (celkem 34 680 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 578 Kč.

1. Žalobkyně doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 15. 3. 2019. Dle zde uvedených údajů měl žalovaný v době poskytnutí úvěru dosahovat průměrného čistého měsíčního příjmu 54 673 Kč, což mělo být ověřeno daňovým přiznáním a fakturami. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, žije s partnerkou a jiným rodinným příslušníkem. Měsíční výdaje žalovaného na bydlení byly vyčísleny částkou 13 000 Kč (což mělo být ověřeno fakturami za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO), osobní výdaje částkou 17 000 Kč, další výdaje (sociální/ zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních, atd.) částkou 4 500 Kč a splátky úvěrů/zápůjček činily 2 500 Kč měsíčně. Nebyla zde uvedena žádná vyživovací povinnost ani spoření či pojištění; celkem uváděné měsíční výdaje žalovaného činily 40 800 Kč a použitelný příjem (příjmy – výdaje) byl vypočten na částku 13 873 Kč.

1. Výše uvedené pohledávky za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 3. 2. 2022, který byl odeslán 4. 2. 2022, jak plyne z podacího lístku.

1. Předžalobní výzvou ze dne 14. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 29. 4. 2022. Výzva byla odeslána dne 19. 4. 2022, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

1. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smluv o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

1. Pokud jde o příjmy žalovaného, v obou zákaznických kartách je uveden příjem žalovaného z titulu OSVČ; v zákaznické kartě ze dne 17. 12. 2018 byl uveden příjem 25 258 Kč, v zákaznické kartě z 15. 3. 2019 pak byl uveden příjem 54 673 Kč. K žádnému z těchto příjmů však žalobkyně nepředložila soudu doklady a příjmy žalovaného tak zůstaly v pouze rovině nepodložených tvrzení. Totéž platí stran výdajové stránky žalovaného, ani zde nebyly soudu doloženy žádnéy osvědčující, že by právní předchůdkyně žalobkyně jejich výši řádně ověřovala. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Zdejší soud se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, abyy, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce a tento závěr považuje zdejší soud za nesouladný s právní úpravou. Samotný zákon o spotřebitelském úvěru v  totiž poskytovateli ukládá, aby dokumenty, které za účelem plnění svých povinností pořizuje, též uchovával, výslovně přitom pod písm. b) zmiňuje dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti:„ (2) Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle “.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětné smlouvy tak je nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč a ve výši 19 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

1. Žalovaný na oba své dluhy již částečně plnil, konkrétně na první dluh ve výši 20 000 Kč uhradil 16 392 Kč a na druhý dluh ve výši 19 000 Kč uhradil 7 808 Kč; celkem tak zůstal žalobkyni dlužen částku 14 800 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

1. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 19. 4. 2022 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Ve výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta do 29. 4. 2022, jejímž uplynutím se staly závazky splatnými, a ode dne následujícího, tj. ode dne 30. 4. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 11. 2. 2020, resp. ve výši ke dni 9. 5. 2020, tj. v obou případech ve výši 10 % ročně, tedy v obou případech ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 30. 4. 2022, tj. 11,75 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby.

1. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť žalobkyní požadované jistiny ve zbývající výši 20 194 Kč ve skutečnosti již byly uhrazeny, na poplatky za administrativní činnost ve výši 2 042,71 Kč, poplatky za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 523,11 Kč, poplatky za životní pojištění ve výši 650,18 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 15 886,83 Kč, ani na úrok ve výši 25,77 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 24,60 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouvy o úvěru byly shledány absolutně neplatnými. Konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 30. 4. 2022, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení v celkové výši 6 310,79 Kč za období od 11. 2. 2020, resp. od 9. 5. 2020, do 7. 1. 2022 a na úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 994 Kč od 8. 1. 2022 do 29. 4. 2022, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 386 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 000 Kč od 8. 1. 2022 do 29. 4. 2022 a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 808 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

1. Podle by právo na náhradu nákladů řízení měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však dosud žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.