Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 252/2023-54
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 57 323,83 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 670 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 42 653,83 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 323,83 Kč od 23. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 574 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 670 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 42 653,83 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 323,83 Kč od 23. 9. 2023 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 574 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 23. 9. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 57 323,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 323,83 Kč od 23. 9. 2023 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.
2. Žalobkyně tvrdila, že dne 18. 8. 2021 uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 60 000 Kč, který byl žalované vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran. Úroky úvěru měly být žalobkyni hrazeny v měsíčních splátkách ve výši 2 959 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 11. 2022. Žalobkyně tedy žalovanou vyzvala několika písemnými upomínkami k úhradě dlužné splátky. Na upomínky žalovaná nereagovala, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalobkyně touto žalobou požaduje úhradu zbývající dlužné částky 57 323,83 Kč, představující zesplatněnou jistinu, dále zákonný úrok z prodlení a náhradu nákladů soudního řízení.
3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaná na dluh uhradila celkem 14 splátek po 2 959 Kč, tj. 36 330 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy posuzovala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů, a dále na základě výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, výpisu z živnostenského rejstříku a výpisu z registru příjmení (bez negativního záznamu).
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.
5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.
6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
7. Z listiny nazvané„ Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ bylo zjištěno, že úvěruschopnost žalované byla zjišťována z údajů získaných od žalované, a to průměrného příjmu za poslední tři měsíce (17 032 Kč) a nákladů na bydlení (3 000 Kč), žalobkyně dovodila finanční zůstatek 8 237 Kč.
8. Z výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, výpisu z živnostenského rejstříku a výpisu z registru příjmení bylo zjištěno, že žalovaná byla před uzavřením předmětné smlouvy lustrována v těchto registrech, přičemž lustrací nebyla zjištěna žádná informace, která by vedla k závěru, že žalovaná není schopna poskytnutý úvěr splácet.
9. Z výpisu z bankovního účtu žalované č. bankovní účet za měsíc květen 2021 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil 6 041,74 Kč, konečný zůstatek 245,78 Kč.
10. Z výpisu z bankovního účtu žalované č. bankovní účet za měsíc červen 2021 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil 245,78 Kč, konečný zůstatek 45,81 Kč.
11. Z výpisu z bankovního účtu žalované č. bankovní účet za měsíc červenec 2021 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil 45,81 Kč, konečný zůstatek 45,83 Kč.
12. Z daňového přiznání za rok 2020 vyplývá, že dílčí základ daně činil 81 754 Kč.
13. Smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 18. 8. 2021 číslo bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr v celkové výši 60 000 Kč, a to tak, že částka 19 703 Kč bude vyplacena na účet žalované č. bankovní účet, částka 31 297 Kč bude vyplacena ve prospěch žalobkyně za účelem úplné úhrady předchozího závazku žalované vůči žalobkyni (tento závazek vyplývá ze smlouvy číslo ze dne 11. 8. 2021) a částka 9 000 Kč bude započtena na náklady žalobkyně. Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 49 %. Žalovaná se zavázala žalobkyni splatit celý úvěr a současně také úrok v celkové výši 126 840 Kč, celková dlužná částka tedy činila 186 840 Kč. Žalovaná měla tuto částku uhradit v 72 splátkách po 2 595 Kč. Žalobkyně sdělila, že žalovaná celkem uhradila 14 splátek pop 2 595 Kč, tj. 36 330 Kč (č. l. 37 spisu).
14. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 18. 8. 2023.
15. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
16. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
17. Žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě měl být žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Z této částky však byly žalované poskytnuty pouze peněžní prostředky v celkové výši 51 000 Kč, z nichž částka 19 703 Kč byla uhrazena na bankovní účet žalované, a částka 31 297 Kč byla použita na úhradu předchozího závazku žalované vůči žalobkyni. Zbývající částka ve výši 9 000 Kč byla započtena na úhradu nákladů žalobkyně, není tedy součástí prostředků poskytnutých žalované. Žalovaná se zavázala uhradit zapůjčenou částku spolu s uvedenými náklady a úrokem ve sjednaných splátkách. Žalovaná celkem žalobkyni uhradila částku 36 330 Kč. Žalobkyně prokázala, že před uzavřením smlouvy zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalované, lustrací žalované ve výše uvedených registrech
a databázích, a dále na základě výpisů z bankovního účtu za tři měsíce předcházející uzavření smlouvy a daňového přiznání za rok 2020. Žalobkyně však neprokázala, že jakýmkoli způsobem aktivně zjišťovala či ověřovala výdaje žalované.
18. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy
o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
20. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí
i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
23. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
24. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do
28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
25. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též
z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti
o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele
a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
26. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud shledal, že žalobkyně sice prokázala, že provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, evidenci exekucí a dalších registrech a že do určité míry zkoumala příjmy žalované, avšak na druhou stranu nevěnovala dostatečnou pozornost výdajové stránce, neověřovala totiž ani výši výdajů, ani jejich skladbu, dále neprokázala, že by jakkoli zkoumala osobní, rodinnou a sociální situaci žalované, např. způsob bydlení, počet spolužijících osob, které se případně podílejí na nákladech na bydlení, počet vyživovaných osob apod. Dále soud shledal, že žalobkyně si sice od žalované vyžádala výpisy z jejího bankovního účtu za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy a daňové přiznání žalované za předchozí rok, ale z těchto dokumentů vyvodila nesprávný závěr o úvěruschopnosti žalované. Soud naopak dospěl k závěru, že z těchto dokumentů je evidentní, že žalovaná neměla dostatečné finanční prostředky, aby byla schopna hradit další úvěr, zejména s ohledem na to, že konečný zůstatek na účtu za všechny tři měsíce byl vždy v řádu desetikorun, maximálně nižších stovek korun, a splátky úvěru byly sjednány ve výši 2 595 Kč. Za takové situace nebylo možno dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované platit splátky úvěru ve smyslu § 86 zákona
o spotřebitelském úvěru.
27. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 51 000 Kč, neboť to je částka, o kterou se žalovaná obohatila, neboť tato částka byla zčásti použita na úhradu předchozích závazků žalované vůči žalobkyni a zčásti byla vyplacena na účet žalované. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná na úvěr dosud uhradila pouze 36 330 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní
a netvrdila, že by snad uhradila vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva
o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani náklady apod. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, částku 14 670 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z. a ve zbývající části žalobu zamítl.
28. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům:„ … Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440) . ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
29. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
30. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
31. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
32. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 2 867 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 2 293 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 574 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.