Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 254/2023-25
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 29 497 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 19 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 497 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 322 Kč od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 322 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 736,96 Kč, k rukám zástupce žalobkyně a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 19 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 497 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 322 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 322 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 736,96 Kč, k rukám zástupce žalobkyně a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 29 497 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 322 Kč od datum do zaplacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 4 322 Kč a vše splatit do datum. Žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky webová adresa, kde žalovaný vyplnil formulář„ žádost o poskytnutí zápůjčky“, kterou zadal své osobní údaje. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy o zápůjčce a seznámil se s Všeobecnými obchodními podmínkami. Smlouva o zápůjčce byla podepsána elektronicky, a to příjmení. Žalovaný smluvní závazky neuhradil řádně a včas, když na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně žalovaného opakovaně upomínala k zaplacení dluhu. Žalovaná částka ve výši 29 497 Kč sestává z částky 23 322 představující nesplacenou jistinu a poplatek a ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 19 000 Kč od datum do dne vyhotovení žaloby, tj. do datum, ve výši 6 175 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě pohledávky před podáním žaloby dopisem odeslaným dne datum.
2. Podáním ze dne datum žalobkyně soudu na výzvu k doplnění svých sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, kdy předpokládá, že soud rozhodne o neplatnosti smlouvy o úvěru a pro tento případ žalobkyně navrhla, aby soud rozhodl o tom, že žalovaný je povinen vrátit to, co podle smlouvy o zápůjčce dostal s úroky z prodlení.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a ve věci zůstal zcela pasivní.
4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
5. Soud na základě provedených důkazů učinil následující skutková zjištění: Žalobkyně prostřednictvím webové stránky dne datum vygenerovala smlouvu o zápůjčce, v níž je na místě podpisu žalovaného uvedeno jméno, datum, čas a příjmení kód číslo, který měl být zaslán na telefonní číslo žalovaného. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 19 000 Kč a žalovaný se zavázal zapůjčené peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 322 Kč. Účastníci si smlouvou dále sjednali pro případ prodlení žalovaného v článku 2.3 smlouvy povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den z prodlení. Nedílnou součástí smlouvy byly také všeobecné obchodní podmínky /viz. Smlouva na č. l. 8-9 spisu, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR/. Žalovaný dne datum provedl identifikační platbu na účet žalobkyně a žalobkyně dne datum převedla bezhotovostním bankovním převodem ze svého účtu č. bankovní účet částku celkem ve výši 19 000 Kč na bankovní účet č. bankovní účet jehož majitelem je žalovaný /viz výpisy plateb na č. l. 10 spisu/. Žalovaný na svůj dluh nehradil žalobkyni ničeho. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne datum, v níž vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 3 dnů /viz upomínky na č. l. 11 spisu, opakované výzvy k úhradě na č. l. 12-13 spisu, výzva k úhradě před podáním žaloby na č. l. 14 spisu vč. podacího lístku na č. l. 15 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.
11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Soud na základě hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech ve vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že žaloba je z části důvodná. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně chtěla s žalovaným uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na základě níž přenechala žalobkyně žalovanému jistinu ve výši 19 000 Kč, a žalovanému měla vzniknout povinnost půjčené peněžní prostředky spolu se sjednaným poplatkem vrátit. Protože šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, soud se předně zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála, když netvrdila, že schopnost žalovaného úvěr splácet jakkoliv ověřovala.
18. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.
19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na webová adresa). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
20. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou
a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
22. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97 nebo rozsudek ze dne
17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019-118).
23. Jelikož soud uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena platně, došlo na straně žalovaného na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení, a proto je povinen toto obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. žalobkyni vydat. Žalovaný je tak povinen vrátit vyplacené finanční prostředky ve výši 19 000 Kč, o které se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se prokazatelně dostala do dispozice žalovaného, byla předžalobní výzva odeslaná dne
datum prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, když lze mít za to, že do dispozice žalovaného se dostala třetí pracovní den po odeslání, tedy dne datum (§ 573 o. z.). Podle obsahu předžalobní výzvy měl žalovaný dluh uhradit do tří dnů od doručení, splatnost dluhu dle této výzvy tak nastala dne datum (dle textu této výzvy). Ode dne následujícího tedy náleží žalobkyni též nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. v zákonné výši 15 % ročně (výrok I. tohoto rozsudku).
24. Ve zbylé části však soud shledal žalobu nedůvodnou a v tomto rozsahu ji proto zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).
25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 29 497 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka
19 000 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu (36%) od úspěchu (64%), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 28 %. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 736,96 Kč, přičemž tato částka představuje 28 % z jejich celkové výše
2 632 Kč, kdy tato sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 180 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 497 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu podaných žalobkyní v databázi soudu ISAS.
26. Lhůta k plnění dle výroku I. a III. tohoto rozsudku byla určena podle 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.