Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 C 90/2023-26

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 17 668 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 374 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 374 Kč od 19. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 294 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 294 Kč od 19. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 374 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 374 Kč od 19. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 294 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 294 Kč od 19. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 17 668 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne datum. K uzavření smlouvy přitom došlo prostřednictvím internetových stránek žalobkyně webová adresa v chráněném internetovém prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla. Žalovaný jako zájemce o uzavření smlouvy vyplnil požadované údaje, po jejich vyplnění proběhl automatizovaný schvalovací proces, kdy na telefonní číslo žalovaného byl zaslán podpisový SMS kód. V okamžiku, kdy žalovaný zadal tento kód na webové stránce webová adresa, byla uzavřena smlouva a následně byla odeslána na e-mailovou adresu žalovaného, která byla uvedena v žádosti a je zároveň součástí smlouvy, a to email. Následně pro ověření identity žalovaného by tento musel zaplatit částku 1 Kč na bankovní účet žalobkyně. Pokud je bankovní účet veden na jméno, které se shoduje se jménem žadatele o úvěr, je následně na daný účet schválená výše úvěru převedena. Na základě této smlouvy tak byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 13 000 Kč, žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 429 Kč. Úvěr byl sjednán na dobu 24 měsíců dle splátkového kalendáře. V daném konkrétním případě tak byla částka 13 000 Kč zaslána žalovanému na jeho účet č. bankovní účet dne datum. Strany si dále sjednaly poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč za odložení splatnosti úvěru o měsíc a v rámci druhé až osmé splátky se hradí úrok pevnou částkou ve výši 637 Kč. Žalovaný přitom své povinnosti řádně neplnil, i přes dvakrát prodlouženou splatnost, když uhradil toliko 8 626 Kč a dostal se do prodlení. Žalovaná částka 17 668 Kč přitom sestává z neuhrazené jistiny ve výši 11 372 Kč, z poplatku za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroků ve výši 2 548 Kč, smluvních pokut ve výši 2892 Kč a z účelně vynaložených nákladů v celkové výši 460 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při uzavírání smlouvy o úvěru hodnotila schopnost žalovaného úvěr splácet, když zkoumala, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI; dále zjišťovala, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, zda tyto hradí a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně taktéž podrobila žalovaného důslednému kreditnímu skóre, posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále jen „“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne datum náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a tou označenou jako formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne datum (úvěrová smlouva), sazebníkem žalobkyně platným od datum, inkasní bilancí žalobkyně, opisem výpisu proplacení smlouvy ze dne datum, občanským průkazem žalovaného, potvrzením o provedení ověření bonity klienta ze dne datum, úvěrovou zprávou, výzvou před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne datum, výzvou ke splácení celé půjčky ze dne datum a předžalobní upomínkou ze dne datum včetně poštovního podacího archu. Z předložených listinných důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že v rámci dohody uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi žalobkyní a žalovaným datované dnem datum, se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 13 000 Kč a následně také na podkladě této dohody skutečně tyto finanční prostředky poskytla převodem na jeho bankovní účet č. bankovní účet a žalovaný se naopak zavázal takto poskytnutou částku žalobkyni vrátit a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 429 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, a to formou 24 měsíčních splátek počínaje dnem datum a konče datum. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, dále jej podrobila důslednému kreditnímu skóre, kdy posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Žalobkyně uvedla u příjmů žalovaného částku 15 000 Kč měsíčně a příjmy partnera 45 000 Kč a u výdajů klienta uvedla částku 6 831 Kč (životní minimum a splátky úvěrů) a výdajů domácnosti částku 17 440 Kč skládající ze životního minima, minimálních výdajů na bydlení a splátek úvěrů, aniž by do toho zahrnula částku tvrzenou žalovaným ve výši 35 000 Kč, ostatní výdaje nezkoumala. Žalovaný uhradil částku 8 626 Kč, zbývající část neuhradil, a to i přes opakované výzvy žalobkyně a dostal se tak do prodlení. Dopisem ze dne datum byl žalovaný vyzván k zaplacení celého úvěru ve výši 16 146 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalobkyně dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum, vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky ve výši 17 668 Kč do 30 dnů ode dne sepsání výzvy.

5. Podle a 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. ).

9. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala z registrů NRKI, BRKI, SOLUS a dále z Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále měla vycházet z jeho příjmových a výdajových poměrů, aniž by vůbec tvrdila, zda tyto měla jakkoli prověřeny, soudu, i přes jeho výzvu, žádné takové doklady nepředložila, pouze doplnila, že v rámci postupu v poskytování úvěru naplňuje žalobkyně svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre a popsala interní proces posuzování spotřebitele. Příjmy žalovaného uvedla ve výši 15 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace či označení (předložení) důkazu, shodně i u příjmů partnera ve výši 45 000 Kč a u výdajů se zabývala toliko měsíčními výdaji stanovenými životním minimem dospělého člena domácnosti a splátkami interních a externích splátek a údaj získaný od žalovaného o měsíčních výdajích domácnosti (který byl mnohem vyšší než výdaje odhadované žalobkyní) škrtla a žádným způsobem s ním nepracovala. Z předloženého ověření bonity klienta ani z jiných listin nelze dospěl k závěru, že žalovaný má dostatečný příjem ke splácení poskytnutého úvěru. Pokud by žalobkyně zkoumala pečlivěy, které předložila soudu, dospěla by ke stejnému závěru jako soud, a to, že žalovaný není schopný splátce jakýkoli úvěr, když nejsou známy jeho příjmy ani výdaje. Za této situace má soud za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí, když si neověřila reálnou schopnost splácet úvěr ze strany žalovaného a ani nepřihlédla k důkazům, které měla k dispozici. Soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 7. 7. 2021 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne datum žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný dosud uhradil 8 626, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 4 374 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne datum, který mu byl doručován datum prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. -109), tj. datum rozhodnutí a třicetidenní lhůta od sepsání dopisu k vrácení poskytnutého úvěru uplynula datum. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 4 374 Kč dne datum a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 11,75 % ročně od datum do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. věta před středníkem , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 4 374 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 13 294 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.