Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (7)No categories available
27 C 87/2023-34
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 51 217,78 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 144,88 Kč s 11,75% úrokem ročně z částky 29 559,19 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, s 11,75% zákonným úrokem z prodlení p.a. z částky 31 359,19 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a s 11,75% zákonným úrokem z prodlení p.a. z částky 6 855,11 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 10,24% úrok ročně z částky 29 559,19 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, částku 13 003,48 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 513,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 148,55 Kč, 11,75% zákonný úrok z prodlení p.a. z částky 13 003,48 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a 14,5% úrok p.a. z částky 18 358,59 Kč od 24. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 8 529,48 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 144,88 Kč s 11,75% úrokem ročně z částky 29 559,19 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, s 11,75% zákonným úrokem z prodlení p.a. z částky 31 359,19 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a s 11,75% zákonným úrokem z prodlení p.a. z částky 6 855,11 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 10,24% úrok ročně z částky 29 559,19 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, částku 13 003,48 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 513,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 148,55 Kč, 11,75% zákonný úrok z prodlení p.a. z částky 13 003,48 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a 14,5% úrok p.a. z částky 18 358,59 Kč od 24. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 8 529,48 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 5. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 51 217,78 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 2. 6. 2008 Smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto běžnému účtu s limitem 15 000 Kč. Ve Smlouvě a v Dispozicích ke Smlouvě se žalovaný zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých číslo dnů čerpání Flexikreditu a že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50% poskytnutého úvěrového limitu a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaný zavázal neocitnout se v prodlení se splněním jakéhokoliv svého závazku vzniklého ze Smlouvy. Žalovaný porušil závazky ze Smlouvy zejména tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Banka proto využila svého práva ze Smlouvy a Podmínek a zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 29 559,19 Kč převedla dne 1. 2. 2022 na nově otevřený úvěrový účet č. bankovní účet. Po převedení debetního zůstatku ve výši 29 559,19 Kč na zvláštní úvěrový účet Banka žalovanému umožnila jeho splácení ve splátkách. Žalovaný byl dle ujednání ve Smlouvě ve spojení s Podmínkami povinen hradit z převedeného debetního zůstatku úrok a platit poplatky za vedení úvěrového účtu ve výši dle Sazebníku Banky. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas splácena. Banka proto využila svého práva a v souladu se Smlouvou a Podmínkami celou dlužnou částku dopisem ze dne 6. 6. 2022 zesplatnila ke dni 6. 6. 2022 a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 29 559,19 Kč Ani poté žalovaný dluh neuhradil. Dlužná částka na úvěrovém účtu byla ke dni postoupení vyčíslena na 32 749,11 Kč. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 29 559,19 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 389,92 Kč. Dále předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 10. 4. 2019 smlouvu o úvěru – Expres půjčka, na základě níž poskytla žalovanému částku 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úroky a oplatky ve sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, proto banka úvěr ke dni 23. 3. 2022 zesplatnila. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení, tj. k 21. 11. 2022, celkem 22 061,27 Kč. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 18 358,59 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 1 148,55 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 054,13 Kč. Pohledávka byla ke dni 21. 11. 2022 postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o bankovních produktech a službách, dispozic, všeobecných obchodních podmínek, oznámení o zesplatnění, úrokového lístku, sazebníku, výpisu z úvěrového účtu, Smlouvy o úvěru, Produktových podmínek, Výpisu z úvěrového účtu, Výpisu z účtu žalovaného, Oznámení o zesplatnění úvěru, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, vyjádření na čl. 22-23 spisu, vysvětlení na čl. 24, formuláře na čl. 25, platební historie na čl. 27-28.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 2. 6. 2008 Smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto běžnému účtu s limitem 15 000 Kč. Ve Smlouvě a v Dispozicích ke Smlouvě se žalovaný zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180- dnů čerpání Flexikreditu a že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50% poskytnutého úvěrového limitu a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaný zavázal neocitnout se v prodlení se splněním jakéhokoliv svého závazku vzniklého ze Smlouvy. Dle dispozic ze dne 1.11. 2017 došlo k navýšení limitu na 15 000 Kč a úroky činí 21,99 % p.a. Z výpisu z účtu soud zjistil, že ke dni 6. 6. 2022 činil dluh na úvěrovém účtu částku 29 559,19 Kč. Dopisem ze dne 8. 6. 2022 má soud za prokázáno, že tímto dopisem banka úvěr zesplatila ke dni 6. 6. 2022, a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 31 359,19 Kč (jistina 29 559,19 Kč a dále kapitalizované úroky) do 20. 6. 2022. Ze smlouvy o úvěru – Expres půjčka bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 10. 4. 2019 mezi bankou právnická osoba a žalovaným. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou částku spolu se smluvenými úroky 14,5 % v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 500,99 Kč vždy k 18. dni v měsíci počínaje dnem 18. 5. 2019. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že na účet žalovaného byla bankou dne 10. 4. 2019 zaslána částka 24 000 Kč. Dopisem ze dne 25. 3. 2022 má soud za prokázáno, že tímto dopisem banka úvěr zesplatila ke dni 23. 3. 2022, a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu 21 055,72 Kč do 8. 4. 2022. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaná uhradila ke dni rozhodnutí soudu na tento úvěr celkem částku 17 144,89 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena s účinností ke dni 21. 11. 2022 mezi právnická osoba jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o běžném účtu a k ní uzavřené smlouvě o tzv. kontokorentním úvěru Flexikredit umožnila žalovanému čerpat peněžní prostředky až do limitu 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Žalovaný se zavázal splácet vyčerpané prostředky se smluvním úrokem ve splátkách sjednaných ve smlouvě a nepřekročit povolený limit. Jelikož tato úvěrová smlouva byla uzavřena již v r. 2008 a tedy před účinností zákona č. 145/2010 Sb. , banka ještě nebyla povinna zkoumat úvěryschopnost žalovaného. Žalovaný však své smluvní povinnosti porušil a překročil povolený limit, proto bance vzniklo v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami právo úvěr zesplatnit, což učinila dopisem ze dne 8.6. 2022 s účinky k 6. 6. 2022. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení dlužné částky 31 359,19 Kč. Jelikož je žalovaný v prodlení, vzniklo žalobkyni i právo na zaplacení smluvního i zákonného úroku z prodlení. Vzhledem k § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. soud přiznal smluvní úrok od 7.6.2022 jen ve výši zákonného úroku z prodlení, tedy ve výši 11,75 %, a co do rozdílu mezi požadovaným smluvním úrokem a přiznaným úrokem, tedy co do 10,24% úroku ročně z částky 29 559,19 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, žalobu v II. výroku rozsudku zamítnul. Kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení činí do 23. 11. 2022 částku 1 389,92 Kč. Jelikož žalovaný ani k tomuto dni dluh neuhradil, přiznal soud smluvní úrok od 7. 6. 2022 a zákonný úrok z prodlení z dlužené částky od 24. 11. 2022 do zaplacení dluhu.
7. Žalobkyně dále prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 10. 4. 2019 poskytla žalovanému částku 24 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že tuto smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně nepředložila žádné doklady od žalovaného prokazující jeho příjmy a výdaje. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně si nevyžádala pracovní smlouvu ani výplatní pásky, popř. jiné doklady k prokázání příjmů žalovaného. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala úvěryschopnost žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
8. Soud proto u úvěrové smlouvy ze dne 10. 4. 2019 zavázal žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 6 855,11 Kč (rozdíl mezi jistinou 24 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 17 144,89 Kč). Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 6 855,11 Kč jak částečně kapitalizované za období od 24. 3. 2022 do 23. 11. 2022 ve výši 540,66 Kč, tak ode dne 24. 11. 2022 do zaplacení. Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 13 003,48 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 513,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 148,55 Kč, 11,75% zákonný úrok z prodlení p.a. z částky 13 003,48 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a 14,5% úrok p.a. z částky 18 358,59 Kč od 24. 3. 2022 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku , ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří včetně přiznaného příslušenství 68 % původně žalované částky s příslušenstvím, neúspěch 32 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 36 % Náklady řízení v celkové výši 23 693 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 2 561 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 5 úkonů právní pomoci po 3 180 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby, doplnění žaloby a účast u jednání), 5 režijních paušály po 300 Kč dle § 13 téže vyhlášky, 1/8 náhrady za ztrátu času za 2 půlhodiny po 100 Kč za cestu z Havířova do Karviné a zpět dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, 1/8 náhrady cestovních výdajů v původní celkové výši 315,72 Kč za cestu automobilem z Havířova do Karviné a zpět a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/8 výše uvedených nákladů z důvodu, že se žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnila ještě dalších sedmi jednání. 36 % z 23 693 Kč činí 8 529,48 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).