Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 106/2023-39
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 47 132,06 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 394,23 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 430 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 30 864,05 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 370,37 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 11 825,47 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 9 088,63 Kč, 15% úrok p.a. z částky 17 128,56 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, částku 9 838,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 128,99 Kč, 11,75% úrok z prodlení p.a. z částky 4 850,48 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 3 132,40 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 5 800,95 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, a 15 % úrok p.a. z částky 5 591,32 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 394,23 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 430 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 30 864,05 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 370,37 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 11 825,47 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 9 088,63 Kč, 15% úrok p.a. z částky 17 128,56 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, částku 9 838,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 128,99 Kč, 11,75% úrok z prodlení p.a. z částky 4 850,48 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 3 132,40 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 5 800,95 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, a 15 % úrok p.a. z částky 5 591,32 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 47 132,06 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 30. 7. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i poplatek a úroky v celkové výši 21 480 Kč, a to v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 30. 9. 2019. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 22. 5. 2020. Žalovaný uhradil pouze 15 520 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 30. 9. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 17 128,56 Kč, na úroku 1 126,91 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru 1 1126 kč, na úhradě za poskytnutí úvěru a za uzavření smlouvy 8 159,63 Kč, na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 547,47 Kč, na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 997,42 Kč, na smluvní pokutě ve výši 6 334,06 Kč, na úroku vyčísleném od 1. 10. 2019 do 19. 10. 2022 z dlužné jistiny ve výši 9 088,63 Kč a na zákonném úroku z prodlení vyčísleném od prodlení do 19. 10. 2022 ve výši 6 334,60 Kč. Dále její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 30. 5. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i poplatek a úroky v celkové výši 12 888 Kč, a to v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 30. 7. 2019. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 22. 5. 2020. Žalovaný uhradil pouze 18 050 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 30. 7. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 5 591,32 Kč, na úroku 209,63 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru 1 1126 kč, na úhradě za poskytnutí úvěru a za uzavření smlouvy 2 592,85 Kč, na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 491,73 Kč, na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 952,48 Kč, na úroku vyčísleném od 1. 10. 2019 do 19. 10. 2022 z dlužné jistiny ve výši 3 132,40 Kč a na zákonném úroku z prodlení vyčísleném od prodlení do 19. 10. 2022 ve výši 2.128,99 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Pohledávky byly ke dni 25. 11. 2020 postoupeny na žalobkyni.
2. Žalovaný k žalobě uvedl, že obě smlouvy uzavřel. Při uzavírání smluv chtěl obchodní zástupce věřitele vidět jen tři výplatní pásky a občanku, další informace, např. pracovní smlouvu či smlouvu o nájmu nebo inkaso, vidět nechtěl. Pokud jsou mu předestřeny jeho platby na předmětné dva úvěry, už si nepamatuje, zda případně uhradil více, a zda poslední platba na oba úvěry byla učiněna 22. 5. 2020.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, předpisu splátek, transakční historie, zákaznické karty, smlouvy o úvěru, předpisu splátek, transakční historie, zákaznické karty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 7. 2018 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úroky a poplatek ve výši 21 480 Kč, a to v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 30. 9. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je nájemník, je ženatý, má 1 dítě, ze zaměstnání má příjem 27 557 Kč, bydlení a energie činí 4 000 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 6 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou a výplatní pásky. Pracovní smlouva ani výplatní pásky však soudu předloženy nebyly. Z transakční historie vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 15 520 Kč. Ze smlouvy o úvěru číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 5. 2018 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úroky a poplatek ve výši 12 888 Kč, a to v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 30. 7. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je nájemník, je ženatý, má 1 dítě, ze zaměstnání má příjem 29 589 Kč, bydlení a energie činí 3 400 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady 5 600 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou a výplatní pásky. Pracovní smlouva ani výplatní pásky však soudu předloženy nebyly. Z transakční historie vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 18 050 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 21. 11. 2022 mezi společností právnická osoba jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalovanému částku 25 000 Kč a 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že obě smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smluv o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala u obou smluv pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného (žalovaný však uváděl, že předkládal pouze výplatní pásky), avšak soudu tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného u předmětných smluv nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že žádné nemá. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o zápůjčce je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 6 430 Kč. Tuto částku soud vypočetl tak, že žalovaný u staršího úvěru ve výši 15 000 Kč na něj uhradil 18 050 Kč a tedy přeplatil 3 050 Kč. Na druhý úvěr ve výši 25 000 Kč žalovaný uhradil 15 520 Kč a po započtení přeplatku z předchozího úvěru ve výši 3 050 Kč tak činí rozdíl 6 430 Kč, který soud přiznal žalobkyni jako bezdůvodné obohacení. Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 6 430 Kč jak částečně kapitalizované do 19. 10. 2022 ve výši 1 964,23 Kč, tak ode dne 20. 10. 2022 do zaplacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 30 864,05 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 370,37 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 11 825,47 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 9 088,63 Kč, 15% úrok p.a. z částky 17 128,56 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, částku 9 838,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 128,99 Kč, 11,75% úrok z prodlení p.a. z částky 4 850,48 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 3 132,40 Kč, 10% úrok z prodlení p.a. z částky 5 800,95 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, a 15 % úrok p.a. z částky 5 591,32 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož byl převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na poměrnou část nákladů řízení. Protože však žalovaný žádné náklady řízení neuplatnil, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).