Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 81/2023-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se, co do částky 1 861,29 Kč a co do kapitalizovaného úroku ve výši 138,71 Kč, zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 900 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 244,76 Kč za období od 31. 12. 2019 do 8. 8. 2022 a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 900 Kč od 9. 8. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 238,71 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 720,48 Kč za období od 19. 11. 2021 do 8. 8. 2022, kapitalizovaný úrok ve výši 7 853,11 Kč za období od 19. 11. 2021 do 8. 8. 2022, úrok ve výši 19,31 % ročně z částky 13 138,71 Kč od 9. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 238,71 Kč od 9. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se, co do částky 1 861,29 Kč a co do kapitalizovaného úroku ve výši 138,71 Kč, zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 900 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 1 244,76 Kč za období od 31. 12. 2019 do 8. 8. 2022 a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 900 Kč od 9. 8. 2022 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 238,71 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 720,48 Kč za období od 19. 11. 2021 do 8. 8. 2022, kapitalizovaný úrok ve výši 7 853,11 Kč za období od 19. 11. 2021 do 8. 8. 2022, úrok ve výši 19,31 % ročně z částky 13 138,71 Kč od 9. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 238,71 Kč od 9. 8. 2022 do zaplacení, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo rok, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 3 000 Kč s úrokovou sazbou 19,31 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč a pojistného ve výši 360 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 456 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na datum. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 8 100 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne datum, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 22 010 Kč (jako součtu jistiny ve výši 15 000 Kč a poplatků ve výši 7 010 Kč navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje). Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované (výplatní pásky, pracovní a nájemní smlouva). Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne datum. Žalovaná dlužnou částku v plné výši neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby, když uhradila toliko 2 000 Kč.
2. Podáním doručeným soudu dne datum a dne datum vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 1 861,29 Kč na jistinu a 138,71 Kč na kapitalizovaný úrok, neboť žalovaná ve dnech datum, datum, datum a datum, tedy až po podání žaloby, provedla úhradu vždy ve výši 500 Kč, celkem 2 000 Kč, která byla zaúčtována na částečnou úhradu jistiny a částečně na kapitalizovaný úrok. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení částky 2 000 Kč zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalované s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne datum náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne datum vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalované ze dne datum, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne datum vč. podacího lístku ze dne datum, předžalobní upomínkou ze dne datum vč. podacího lístku ze dne datum. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne datum smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 3 000 Kč, úrok ve výši 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč a pojistné ve výši 360 Kč (celkem navýšené o 12 360 Kč) v 60 týdenních splátkách po 456 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná na hlavní pracovní poměr s čistou měsíční mzdou 1 3000 Kč, další příjmy 15 000 Kč bez bližší specifikace. Celkové výdaje měly činit v lednu rok částku 15 200 Kč měsíčně, která sestává z částek 8 500 Kč za bydlení, ostatní výdaje 5 000 Kč, úvěrů ve výši 1 700 Kč. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 12 800 Kč. S tím, že žalovaná bydlí v nájemním bytě a žije ve společné domácnosti s partnerem. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, pracovní smlouvu a složenky – příjmy. Dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena datum a odeslána datum.
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, anonymizována dvě slova příjmení, anonymizováno: anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova ustanovení pr. předpisu Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
10. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalované, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze její pracovní smlouvu, a složenky - příjmy, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, a vzhledem k tomu, že měla žít ve společné domácnosti s partnerem, zda je tento výdělečně činný a jaká je výše jeho příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalované. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalované (13 000 Kč) s odhadovanými měsíčními výdaji (15 200 Kč) je nutno konstatovat, že žalovaná by nebyla schopna jakýkoli úvěr splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne datum žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 8 100 Kč a dále částku 2 000 Kč po podání žaloby, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 4 900 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne datum, který jí byl doručován datum prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. datum rozhodnutí a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula datum. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 4 900 Kč dne datum a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 9,75 % ročně od datum do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Jelikož žalobkyně svůj nárok částečně kapitalizovala do datum, proto soud přiznaný nárok žalobkyně za období od datum do datum kapitalizoval na částku 1 244,76 Kč (představující zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 900 Kč). S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
12. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 4 900 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, resp. částka 6 761,29 Kč s příslušenstvím (zaviněné žalovanou zaplacením po podání žaloby), zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 8 238,71 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.