Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 120/2023-24
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 15 465,84 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 000 Kč od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 008,91 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 008,91 Kč od datum do datum ve výši 15 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 1 008,91 Kč od datum do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v výši 598,74 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 477,83 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a částku 1 456,93 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 008,91 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 008,91 Kč od [datum] do [datum] ve výši 15 % ročně, zákonný úrok z prodlení z částky 1 008,91 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v výši 598,74 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 477,83 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a částku 1 456,93 Kč, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 15 465,84 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně. právnická osoba s žalovanou dne datum uzavřela smlouvu o úvěru číslo jejíž nedílnou součástí byl také předpis splátek, na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s částkou 12 888 Kč, a to v měsíčních splátkách po 1 992 Kč, čemuž žalovaná nedostála a zaplatila pouze 2 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně úvěr nezesplatnila a proto splatnost nastala nejpozději ke dni datum (poslední předepsaná splátka) a ode dne anonymizována dvě slova rok se žalovaná dostala do prodlení, čímž předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo požadovat smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, která byla ve smlouvě sjednána za každý započatý den prodlení. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno písemně. Po postoupení pohledávky žalovaná ničeho neuhradila. Před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedla údaje o své osobě, přičemž tyto byla povinna uvést pravdivě a správně, což stvrdila svým podpisem. Vzhledem k výši příjmů a výši úvěru, původní věřitel vyhodnotil žalovanou jako způsobilou ke splácení úvěru, protože jí měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků, i s připočtením sjednávané splátky, 9 700 Kč, kterými mohla volně disponovat. K tomu žalobkyně předložila kromě žádosti i výplatní pásky a výplatní doklad ČSSZ. Žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaná dlužnou částku nezaplatil.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovanou poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne anonymizována dvě slova rok. Žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako smlouva o úvěru číslo ze dne datum poskytla společnost právnická osoba žalované v hotovosti při podpisu dohody částku 15 000 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala jmenované společnosti vrátit částku celkem 27 888 Kč. Uvedenou částku se žalovaná zavázala zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Před uzavřením dohody předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet na základě žalovanou vyplněné žádosti, ve které uvedla, že pobírá vdovský důchod ve výši 21 905 Kč měsíčně, a že má výdaje na bydlení a energie 4 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady dává částku 6 750 Kč, splácí jiný úvěr splátkou 1 328 Kč a jsou jí prováděny srážky ze mzdy ve výši 58 Kč. Za účelem ověření příjmů a výdajů měla předchůdkyně žalobkyně k dispozici výplatní pásky za měsíce prosinec rok a leden rok, ze kterých však nevyplývá čistá mzda žalované, ale pouze to, že jí je exekučně strhávána částka 2 200 Kč a dále jí jde na spoření/pojištění částka 10 566 Kč (anonymizováno) a 12 393Kč (anonymizováno), a dále složenky dokládající výplatu vdovského a sirotčího důchodu, jakož i výplaty invalidního důchodu pro jinou osobu. Žalovaná neplnila své závazky řádně a uhradila pouze 2 000 Kč.
4. právnická osoba následně dne datum prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalované dopisem ze dne datum, ve kterém ji zároveň vyzvala k úhradě dluhu do 10 dnů po obdržení dopisu, a to na účet žalobkyně. Zásilka byla dána k přepravě dne datum. Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky z uvedené dohody, a to dopisem, který podle připojeného poštovního podacího archu dala do přepravy dne datum.
5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy..
8. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne datum smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
10. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
11. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, když zejména u výdajů se spokojila pouze s jejími prohlášeními v žádosti o zápůjčku, aniž by si tyto údaje ve všech směrech ověřila. Pokud se týká příjmů, lze uvést, že v tomto směru měla předchůdkyně žalobkyně příjmy podloženy třemi výplatními složenkami a výplatními páskami (které však bezprostředně nepředcházely uzavření smlouvy), což se s ohledem na nízký příjem z důchodu jeví jako nedostatečné. I pokud by soud ověření příjmů považoval za dostačující, tak tvrzené výdaje předchůdkyně žalobkyně vůbec neověřila. Výdaje ve výši 6750 Kč (částka rovnající se životnímu minimu na dvě osoby) pak nejsou podloženy vůbec ničím, přičemž soud má za to, že životní minimum nelze takto paušálně užívat u každého zájemce o úvěr, ale je třeba výdaje osob zjišťovat individuálně. Posouzení úvěruschopnosti žalované proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
12. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč a žalovaná jí vrátila pouze 2 000 Kč, pročež jí stále dluží částku 13 000 Kč, která představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 13 000 Kč a zavázal žalovanou k jejímu zaplacení.
13. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaná byla poprvé vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne datum, kterým předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a vyzvala žalovanou k vrácení dlužné částky na účet žalobkyně do 10 dnů od doručení dopisu. Toto oznámení bylo dáno k poštovní přepravě dne datum. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. dne datum. Od té doby běžela žalované lhůta k úhradě dlužné částky. Za lhůtu přiměřenou ve smyslu ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. soud považoval lhůtu 10 dnů, tedy do datum. Ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 13 000 Kč, a to ode dne datum. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v zákonem stanovené výši, resp. ve výši jak požadovala žalobkyně, když soud je jejím návrhem vázán a nemůže přisoudit více. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
14. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla částečný úspěch žalovaná, a to už jen s ohledem na kapitalizované příslušenství, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, která by tak měls právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.