Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 125/2023-31
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 16 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč, a to v 10 pravidelných měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 16 000 Kč od 4. 8. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč, a to v 10 pravidelných měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 16 000 Kč od 4. 8. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne 11. 4. 2023 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 16 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím od 4. 8. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, právnická osoba anonymizována dvě slova se sídlem adresa, IČO, dne datum prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru číslo na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, žalovaný následně využil svého práva na navýšení úvěru a načerpal úvěr v celkové výši 16 000 Kč, a to převodem na bankovní účet číslo bankovní účet, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s úvěrovým úrokem přirostlým k jistině úvěru nejpozději do 30. 6. 2022. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení tohoto dluhu s tím, že tato pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní upomínkou ze dne 16. 1. 2023.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, dokladu o převodu částky 8 000 Kč dne datum, a dne datum částky 2× 4 000 Kč (tj. celkem 8 000 Kč) na účet číslo bankovní účet, dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní dne datum, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.
5. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba a žalovaný v souladu s ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o zápůjčce, když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně.
6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu neuvedla nic konkrétního, tj. jaké bylo jeho příjmy a jaké byly jeho výdaje. Uvedla pouze, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného ověřovala lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v uvedených v databázích. Žalobkyně přitom nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a o tvrzených příjmech a výdajích.
10. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že její právní předchůdkyně řádně přezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, když neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých bylo při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházeno (konkrétní výše příjmů, konkrétní výše výdajů). Žalobkyně tedy netvrdila žádná ani základní fakta o finanční situaci žalovaného, ze kterých poskytovatelka úvěru vycházela při jejím poskytnutí žalovanému.
11. Žalobkyně tak proto nebyla schopna prokázat, resp. ani tvrdit, že bylo vyhověno zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona
o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a
na který v dalším, pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši celkem 16 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto poskytnutou částku vrátit. Dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit, neboť o jeho nynější situaci se ani soudu z důvodu pasivity žalovaného nepodařilo zjistit nic bližšího. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, tak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Současně pak žalobkyně prokázala převod této pohledávky z původní věřitelky na ni smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je nositelkou této pohledávky za žalovaným.
13. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se veškerými dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala neúspěch pouze nepatrný v části příslušenství pohledávky, přiznal náhradu nákladů řízení v celkové částce 2 252 Kč, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby v částce 800 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 252 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.