Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 232/2023-17
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupené: anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokátka,
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky částka s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky částka a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky částka od datum do datum.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka k rukám právní zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizováno, advokátky sídlem adresa, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá ohledně částky [částka] a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum]. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátky sídlem [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne datum domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku částka s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru a na základě této smlouvy poskytl žalovanému bezúročně částku částka. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a poplatek, nesplatil však tyto částky řádně a včas, a to přes výzvy k úhradě. Žalobce proto žádal vrátit částku úvěru částka, zaplatit smluvní pokutu dohodnutou ve smlouvě, a to částkou částka, a dále zákonné úroky s prodlení od datum do zaplacení z dlužné jistiny částka. Přes předžalobní upomínku žalovaný dosud ničeho neuhradil.
2. Na základě provedeného dokazování listinami, předloženými žalobcem, soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s žalobcem jako úvěrujícím uzavřel dne datum smlouvu o úvěru, a to distančně, po ověření totožnosti žalovaného zasláním skenu občanského průkazu, a téhož dne žalobce žalovanému zaslal částku úvěru částka na účet. Ve smlouvě dohodli vrácení úvěru nejpozději dne datum. Žalovaný úvěr částka čerpal v den uzavření smlouvy bankovním převodem, avšak nevrátil jej, a to přes upomínání žalobcem. Pro případ prodlení má dle smlouvy žalobce nárok na smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné jistiny, tu žádá částkou částka za období od datum (den po splatnosti úvěru) do datum (den podání žaloby). Žalovaný žalobci před poskytnutím úvěru zaslal přehled o zůstatku na svém účtu za měsíc říjen 2022, ze kterého plyne příchozí suma částka a odchozí suma částka, a dále přehled pohybů na účtu žalovaného za období od října 2021 do listopadu 2022, ze kterého plyne disponibilní zůstatek na účtu ve výši částka. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému ještě předžalobní výzvu k plnění, avšak opět bezvýsledně.
3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, zákona č. 89/2012 Sb. , a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § číslo smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § číslo odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR číslo s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11 ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku částka dne datum na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídl jako důkaz pouze smlouvu, sken dokladu totožnosti žalovaného, žádost o poskytnutí úvěru, přehled účtu žalovaného za měsíc říjen 2022 a přehled pohybů na účtu žalovaného za období od října 2021 do listopadu 2022; ze žádných důkazů žalobcem nabídnutých, které soud všechny provedl, však nevyplynulo, že by žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádně prověřoval s výsledkem, že žalovaný bude schopen úvěr s poplatkem splatit v souladu se smlouvou. Jedinou listino u, ze které vyplývá konkrétní verifikovaný údaj sloužící k ověření úvěruschopnosti žalovaného, byl v tomto případě přehled stavu účtu žalovaného za měsíc říjen 2022 a dále přehled pohybů na účtu žalovaného za období od října 2021 do listopadu 2022. Z těchto přehledů však vyplývá, že rozdíl v měsíčním pohybu na účtu – ač kladný, + částka, a stejně tak roční disponibilní zůstatek na účtu ve výši + částka – ani nedosahoval výše poskytnutého úvěru; přesto bylo ve smlouvě dohodnuto vrácení úvěru, tedy částka, již do měsíce (do datum). V žádosti o úvěr pak žalovaný uvedl, že jeho příjmy dosahují částky částka a náklady částka, z čehož po odečtení životního minima plyne čistý měsíční příjem žalovaného ve výši částka, což však neodpovídá pohybům na účtu žalovaného a jeho tvrzením ohledně příjmu a nákladech. Jiné příjmy než vykázané v daném přehledu či majetek žalovaného žalobce nezjistil, proto rozhodně nelze akceptovat závěr, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo řádné a především se správným závěrem. Jelikož však žalovaný částku částka skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník , podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1 , písm. a) a b) občanského soudního řádu , podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 ) o.s.ř. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1 , 2) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a).
10. Vzhledem k tomu, že se žalobce k soudu nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
11. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku částka, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud nevrátil žalobci žádnou částku, je povinen vydat žalobci celé poskytnuté částka. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, s tím, že prodlení nastalo až na základě doručení žaloby žalovanému (dle obsahu spisu dne datum), a to ode dne následujícího; teprve žalobu lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění.
12. Zbylé požadované částky – částka a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně od datum do datum - nemají oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl.
13. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 2 a rozhodl, že žalobci náleží 66 % nákladů řízení, protože jeho úspěch ve věci (částka s úrokem z prodlení od datum do zaplacení) představuje zhruba 83 % z předmětu řízení, zatímco neúspěch - částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od datum do datum – představuje cca 17 %, rozdíl úspěchu a neúspěchu tak činí 66 %. Z nákladů řízení v plné výši částka je 66% částka částka (po zaokrouhlení). Náklady řízení v plné výši soud stanovil podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 142a o.s.ř. a právo na tuto náhradu přiznal žalobci, který byl ve sporu plně úspěšný. Náklady řízení žalobce ve výši částka představuje v tomto případě zaplacený soudní poplatek ve výši částka, a náklady právního zastoupení částka. Při stanovení výše odměny za právní zastoupení soud vycházel z ustanovení vyhl.č. 177/1996 Sb. , ve znění účinném od 1.7.2014. Podle části páté, § 14b činí v této věci odměna částka za každý úkon právní služby, neboť se jedná o žalobu podanou po datum, a to na ustáleném vzoru, předmět řízení je částka do částka a žalobce má právo na náhradu nákladů řízení (dle bodu 1. do částka předmětu řízení jde o částka). Právní zástupce žalobce přitom po podání žaloby včetně neposkytl další úkon právní služby. Jedná se tak o částku 3x částka – částka za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) , d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby). Dále soud přiznal režijní paušály za tři úkony právní služby zde poskytnuté dle § 14b odst. 5 písm. a) , tedy 3x částka – částka, a konečně DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 21% dle § 137 odst. 3 o.s.ř. , tedy částka.
14. Tento rozsudek je zkráceně odůvodněn podle § 157 odst. 4 o.s.ř. , podle něhož soud v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).