Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 7/2023-45
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. Renátou Pešlovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 222 254,53 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 222 254,53 Kč s úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 97 154,06 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 97 154,06 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení,
z částky 3 519,13 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení z částky 37 455,95 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení, z částky 499 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení a z částky 50 000 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné do 15 dnů od právní moci rozsudku nedoplatek soudního poplatku za řízení před soudem 1. stupně ve výši 2 222 Kč, a to v kolcích nebo na bankovní účet č. 3703-220791/0710, variabilní symbol.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky 222 254,53 Kč s úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 97 154,06 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 97 154,06 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení, z částky 3 519,13 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení z částky 37 455,95 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení, z částky 499 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení a z částky 50 000 Kč za dobu od 29. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné do 15 dnů od právní moci rozsudku nedoplatek soudního poplatku za řízení před soudem 1. stupně ve výši 2 222 Kč, a to v kolcích nebo na bankovní účet č. 3703-220791/0710, [variabilní symbol].</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2022 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 222 254,53 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 16. 7. 2018 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, se sídlem adresa, s žalovaným smlouvou o půjčce číslo dle smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému vyplacením na jeho účet částku 100 000 Kč. Žalovaný své závazky ze smlouvy nehradil řádně a včas, dluh žalovaného se skládá z neuhrazené jistiny poskytnuté zápůjčky, dlužného obchodního úroku, smluvní pokuty, úroku z prodlení a poplatku za upomínku. Celkem na pohledávky dle smlouvy žalovaný uhradil 111 463,68 Kč. Pohledávky za žalovaným pak banka na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne 23. 1. 2020 postoupila na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením ze dne 30. 1. 2020. Předžalobní výzvou ze dne 21. 7. 2022 byl opětovně žalovaný byl vyzván k zaplacení celého úvěru včetně příslušenství, avšak bezvýsledně.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalovaný se jednání nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Předvolání bylo žalovanému doručeno více než deset dnů před jednáním, náhradní formou dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.
4. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.
5. Žalovaný jako klient uzavřel dne 13. 1. 2016 s právnická osoba, IČO, sídlem adresa, jako bankou, rámcovou smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb právnická osoba, na základě této smlouvy mu byl bankou zřízen účet a elektronické bankovnictví (zjištěno z uvedené smlouvy). Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce číslo ve spojení s akceptací návrhu ze dne 16. 7. 2018 soud zjistil, že prostřednictvím elektronického bankovnictví uzavřel dne 16. 7. 2018 žalovaný s právnická osoba smlouvu o půjčce číslo ve které se právnická osoba zavázala poskytnout žalovanému částku 100 000 Kč s roční zápůjční sazbou ve výši 10,90%, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve 120 měsíčních splátkách (čl. 4 ve spojení s čl. 2 smlouvy), ve výši 1 372 Kč. Poplatek ve výši 449 Kč, za odeslání upomínky o prodlení klientovi, je sjednán v čl. 6 2. písm. g) smlouvy. Předmět smlouvy je ve smlouvě uvozen tak, že smlouva představuje smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. Občanského zákoníku a nezajištěný neúčelový splátkový spotřebitelský úvěr. Součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, Produktové obchodní podmínky právnická osoba pro půjčky. Povinnost k zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení žalovaného s úhradou zesplatněného dluhu je stanovena v čl. 7 produktových obchodních podmínek právnická osoba pro půjčky. Z výpisu z účtu č. bankovní účet soud zjistil, že majitelem účtu je žalovaný a na účet byla dne 16. 7. 2018 připsána částka 100 000 Kč, s popisem„ čerpání půjčky“ a variabilním symbolem číslo, což soud vyhodnotil tak, že se jedná o poskytnutí finančních prostředků dle smlouvy o půjčce ze dne 16. 7. 2018. Žalovaný byl dopisem ze dne 16. 5. 2019 odeslaným dne 17. 5. 2018, jak bylo zjištěno z předmětného dopisu a podacího archu České pošty a.s., vyzván právnická osoba k jednorázovému splacení celého závazku ze smlouvy o půjčce reg. číslo do deseti dnů od data vyhotovení výzvy.
6. Soud dospěl k závěru, že právnická osoba posuzovala před uzavření smlouvy úvěru schopnost žalovaného tak, že vyšla z informací od žalovaného (důkaz: protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného), které žalovaný zadal do formuláře banky, a ověřila výši jeho příjmu z příchozích plateb na účet žalovaného za měsíc květen a červen roku 2018 (důkaz: výpis z účtu za měsíc červen 2018 a květen 2018). Z výpisu z účtu je patrno, že žalovanému byla v měsíci červnu 2018 vyplacena mzda ve výši 15 069 Kč a ošetřovné ve výši 4 167 Kč, v měsíci květnu mzda ve výši 23 649 Kč. Dále že na účet žalovaného byla v obou měsících připsána od úřadu práce částka 7 600 Kč jako rodičovský příspěvek. Konečný zůstatek na účtu ke dni 31. 5. 20218 činil 39,99 Kč, a ke dni 30. 6. 2018 – částka (záporný zůstatek). Z formuláře o majetkových a osobních poměrech soud zjistil, že žalovaný uvedl tyto údaje o svých majetkových a osobních poměrech: bydlí v pronajatém bytě/domě, má družku, je zaměstnaný se mzdou 24 000 Kč, výdaje činní 1000 Kč na měsíční splátky úvěrů, výdaje na živobytí 8 000 Kč, další výdaje 0 Kč. Dle tohoto formuláře a protokolu o ověření úvěruschopnosti banka při posouzení úvěruschopnosti vyšla z příjmu žalovaného ve výši 20 177 Kč, celkové započtené splátkové zatížení činilo 1 884 Kč, započtené výdaje na domácnost 3 897 Kč, započtené životní náklady 3 410 Kč, započtené výdaje na vyživované děti 1 225 Kč.
7. Z protokolu o provedené lustraci žalovaného v registrech evidující závazky dlužníků bylo zjištěno, že banka měla při posuzování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici tyto informace: celkový počet kontraktů 9, splátkové operace - odmítnutá 1, odvolané 2, kreditní karty odmítnuté 3, odvolaná 1, žalovaný měl nesplacený závazek ve výši 235 210 Kč s měsíční splátkou 1 094 Kč, s datem ukončení 30. 4. 2020, žalovaný žádal o úvěr ve výši 100 000 Kč dne 5. 2. 2018 – žádost odvolána, ve výši 760 000 Kč dne 27. 11. 2017 – žádost odvolána, ve výši 100 000 Kč dne 10. 10. 2017 – žádost odmítnuta, ve výši 20 000 Kč dne 13. 6. 2018 – žádost odmítnuta, ve výši 150 000 Kč dne 22. 3. 2018 – žádost odmítnuta, ve výši 340 000Kč dne 13. 12. 2017 žádost odvolána, ve výši 340 00 Kč dne 5. 12. 2017 – žádost odmítnuta, ve výši 150 000 Kč dne 19. 10. 2017 - žádost odmítnuta.
8. Z rozpisu splátek a jejich úhrad soud zjistil, že žalovaný ke dni 16. 5. 2019 uhradil právnická osoba z titulu smlouvy o půjčce číslo celkem částku 111 463,68 Kč. Tuto skutečnost má soud z uvedeného důkazu za dostatečně prokázanou, a proto pro nadbytečnost nehodnotí výpisy z účtu žalovaného za období od srpna 2018, které měly rovněž měly prokazovat uvedené tvrzení žalobkyně.
9. právnická osoba oznámila dopisem ze dne 30. 1. 2020 žalovanému, že pohledávky ze smlouvy o půjčce vedeném na běžném účtu číslo byly smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 23. 1. 2020 postoupeny na nového věřitele právnická osoba s.r.o., IČO, ulice a číslo, obec a má povinnost hradit dluh tomuto novému věřiteli.
10. Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 21. 7. 2022 k uhrazení dluhu před podáním žaloby.
11. S ohledem na níže uvedené právní posouzení soud nehodnotil listinný důkaz výpis poplatků, neboť z něj neučinil žádné právně relevantní skutkové zjištění.
12. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána z titulu postoupení pohledávky, když žalovaný byl po oznámení postoupení původní věřitelkou – právnická osoba ve smyslu ust. §1882 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), povinen uhradit dluh právní nástupkyni původní věřitelky – žalobkyni. Soud dále dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 16. 7. 2018 uzavřena smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na právní předchůdkyni žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.
13. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Obsah odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti, nutný pro naplnění účelu zákona – ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), tak, že se jedná vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž poskytovatel spotřebitelského úvěru plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
15. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem žalovaného, nicméně zcela rezignovala na ověření tvrzení ohledně výdajů žalovaného, respektive na jejich řádné zjištění. Požadavek na prokázání právního titulu bydlení a s ním spojeného objektivního určení skutečných výdajů na bydlení (např. nájemní smlouvou, když v dané věci platby za bydlení nebyly zjevné z předloženého výpisu z účtu) není požadavkem nepřiměřeným, jdoucím nad rámec řádného výkonu odborné péče, ani požadavkem obtížně splnitelným. Povinnost poskytovatele úvěru ověřit tvrzenou výši výdajů alespoň na bydlení, neboť výdaje na bydlení jsou nutnou součástí životních nákladů a v zásadní výši v poměru k ostatním životním nákladům, nelze obcházet vytvořením modelu ze statistických dat a normativních nákladů na bydlení, a nahradit skutečné výdaje částkou dle určení poskytovatele úvěru. Soud tedy má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala, jaké náklady žalovanému vznikají v souvislosti s náklady na obstarání základních životních potřeb. Navíc bylo z předložených výpisů z účtu zřejmé, že družka žalovaného je ekonomicky neaktivní, neboť pobírá rodičovský příspěvek a tedy pečuje o dítě do 4 let věku a tedy z příjmu žalovaného jsou jistě částečně uspokojovány i základní životní potřeby jeho družky. Z výpisu z účtu bylo dále zřejmé, že žalovaný utratí více než činní jeho příjmy, a banka měla též informace, že žalovaný v období několika měsíců předcházející poskytnutí zápůjčky opakovaně žádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru a jeho žádostem nebylo vyhověno. Všechna tato objektivní zjištění, měla vést poskytovatele úvěru k vyšší míře obezřetnosti, resp. měla být v rámci posouzení úvěruschopnosti vyhodnocena. To však právní předchůdkyně žalobkyně neučinila, jen provedla součet výdajů navíc v nikoli skutečné výši, ale ve výši jí určené neodpovídající skutečných nákladům na pokrytí základních životních potřeb, tyto odečetla od zjištěného příjmu žalovaného a uzavřela, že výše jeho příjmu je pro splácení úvěru dostačující. Navíc paradoxně právní předchůdkyně žalobkyně vyšla, co se týče výdajů žalovaného na živobytí, z nižší částky, než uvedl sám žalovaný jako výši svých výdajů. Taktéž výše úvěru je faktorem, který zakládá odůvodněný požadavek na přísnější prověření příjmové a výdajové stránky žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny, a současně bylo jejich zjištění a ověření v souladu s výkonem odborné péče na místě. Právní předchůdkyně žalobkyně tak při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřených údajů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy ze dne 16. 7. 2018 stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR- Finance s.r.o. v. GK., ve věci C -679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
1. Je – li smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, měla by žalobkyně nárok toliko na vrácení neuhrazené poskytnuté jistiny. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaný dříve než byl právní předchůdkyní žalobkyně dopisem ze dne 16. 5. 2019 vyzván k zaplacení zesplatněného dluhu ze smlouvy, uhradil více, než činila poskytnutá jistina. Žaloba proto byla v celém rozsahu zamítnuta.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
17. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 2 222 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 8 891 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 11 113 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Karviné. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.