Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
50 C 139/2023-33
Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro 15 418,19 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. V části požadující zaplatit částku 2 989,26 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 11 989,26 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 103,83 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 307,89 Kč, částku 3 428,93 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.
III. Žalobkyni soud neukládá povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. V části požadující zaplatit částku 2 989,26 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z částky 11 989,26 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 103,83 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 307,89 Kč, částku 3 428,93 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalobkyni soud neukládá povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 15. 3. 2023, doplněnou ze dne 23. 8. 2023, domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 418,19 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela dne 31. 10. 2020 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit úvěr spolu se smluvním úrokem, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 12 888 Kč, prostřednictvím měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč nejpozději do 31. 12. 2021. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaný na úvěr uhradil 6 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 2022 na žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 11 989,26 Kč, smluvního úroku v kapitalizované výši 916,93 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 768,67 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 094,03 Kč, inkasního poplatku ve výši 2 119,11 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 428,93 Kč a zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 103,83 Kč. Žalobkyně dále požadovala uhradit úroky z prodlení z dlužné jistiny od 28. 10. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní.
3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek.
4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 31. 10. 2020 soud zjistil, že na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a poplatek za inkaso splátek ve výši 2 700 Kč prostřednictvím 14 měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla mezi stranami dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž bude žalovaný v prodlení.
6. Z karty zákazníka se podává, že žalovaný byl v době žádosti o úvěr zaměstnaný s příjmem 20 473 Kč měsíčně. Bydlel v nájmu, náklady na bydlení činily 4 360 Kč, osobní náklady 3 500 Kč a srážky ze mzdy, výživné 4 260 Kč.
7. Z pracovní smlouvy ze dne 19. 12. 2019 vyplývá, že žalovaný byl od 1. 1. 2020 zaměstnán jako provozní elektrikář na dobu neurčitou.
8. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že žalovaný za měsíc červenec 2020 pobíral čistou mzdu ve výši 17 396 Kč, ze mzdy byla provedena srážka exekuce ve výši 5 462 Kč, za měsíc srpen 2020 pobíral čistou mzdu ve výši 15 626 Kč, ze mzdy byla provedena srážka exekuce ve výši 4 611 Kč a za měsíc září 2020 pobíral čistou mzdu ve výši 14 316 Kč, ze mzdy byla provedena srážka exekuce ve výši 4 035 Kč.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 a jejích příloh, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 10. 11. 2022, jak je doloženo podacím archem ze dne 11. 11. 2022.
10. Z předložené předžalobní výzvy ze dne 1. 3. 2023 a předloženého podacího archu ze dne 3. 3. 2023 vyplývá, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky.
11. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014).
12. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
15. Dle § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
16. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
18. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
21. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
22. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
23. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
24. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v hotovosti ve výši 15 000 Kč. Žalovaný částku převzal a zavázal se ji uhradit spolu s poplatky za poskytnutí úvěru v celkové výši 12 888 Kč nejpozději do 31. 12. 2021. Žalovaný na úvěr uhradil 6 000 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek.
25. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C číslo zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
26. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
27. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.
28. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
29. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost smlouvy o úvěru namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla právní předchůdkyní žalobkyně řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Žalobkyně se v žalobě u posouzení úvěryschopnosti žalovaného omezila na sdělení, že při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr. Žalobkyně, ačkoliv byla soudem vyzvána nepředložila soudu žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila žádné doklady o výdajích žalovaného. Z předložených výplatních pásek žalovaného i ze soudní databáze bylo zjištěno, že proti žalovanému byly vedeny četné exekuce a výkony rozhodnutí pro dluhy, které vznikly žalovanému před uzavřením úvěrové smlouvy. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak dle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo provedeno, v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru ani s uvedenou judikaturou, s odbornou péčí.
30. Jelikož soud shledal smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, představuje částka 15 000 Kč (částka poskytnutá žalovanému) bezdůvodné obohacení, které je žalovaný dle § 2991 o.z. a § 2993 o.z. povinen vrátit žalobkyni. Dle sdělení žalobkyně žalovaný uhradil celkem 6 000 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni vrátit 9 000 Kč (viz výrok I). Soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z této částky ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by byl zřejmý okamžik vzniku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky.
31. Dle rozsudku NS ČR ze dne 20.4.2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). S ohledem na skutečnost, že žalovaný neuvedl žádná tvrzení, ze kterých by soud mohl stanovit míru možných splátek vymáhané pohledávky, určil dobu splatnosti od právní moci tohoto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 o.s.ř., jako třídenní. S ohledem na novou dobu splatnosti určenou soudem, se nemohl žalovaný dostat do prodlení, proto soud nepřiznal zákonný úrok z prodlení, za dobu předcházející.
32. Ve zbývající části, tedy co do částky 2 989,26 Kč, smluvní pokuty 3 428,93 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 103,83 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 307,89 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 989,26 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (viz výrok II).
33. O náhradě nákladů řízení (viz výrok III) soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že v převážné většině byla ve věci úspěšná žalovaná, neboť úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (viz např. usnesení NS ČR ze dne 28.3.2018, sp.zn. 33 Cdo 1357/2017 nebo usnesení NS ČR ze dne 3.12.2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Soud však nezjistil, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, proto soud neuložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení.
34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jelikož v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení jiné lhůty.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.