Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 321/2022-52
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 15 300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 26.936,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 26.936,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že její právní předchůdkyně - společnost právnická osoba, IČO dne datum poskytla žalovanému bez právního důvodu v hotovosti částku 20.000 Kč, a to na základě neplatné smlouvy o úvěru. Ke dni datum byla část závodu společnosti právnická osoba, IČO, zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů převedena na společnost právnická osoba, IČO. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávky za žalovaným postoupena společnosti právnická osoba, která pohledávku dále na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila žalobkyni. Tvrdila, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn a byla mu též zaslána předžalobní výzva. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 15.300 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, s tím, že částka 4.700 Kč mu již byla přiznána rozsudkem zdejšího soudu č.j. 10 C 15/2021-28 ze dne 6. 4. 2021. Tvrdila, že žalovaný žádné splátky úvěru neuhradil a do prodlení se zaplacením částky 15.300 Kč se dostal dne datum a od tohoto data proto žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze stejnopisu notářského zápisu ze dne datum, sp. zn. NZ číslo soud zjistil, že část závodu společnost právnická osoba byla převedena na společnost právnická osoba IČO).
4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi společnosti právnická osoba a společnosti právnická osoba bylo dohodnuto postoupení pohledávky za žalovaným s odkazem na smlouvu o úvěru číslo 2017 číslo.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že mezi společností právnická osoba a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávky za žalovaným s odkazem na smlouvu o úvěru číslo 2017 číslo.
6. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum soud zjistil, že žalovanému bylo téhož dne prostřednictvím držitele poštovní licence zasláno společně oznámení o postoupení pohledávky.
7. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že se žalovaný před uzavřením smlouvy seznámil s podmínkami čerpání úvěru ve výši 20 000 Kč. Z listiny nazvané Credit scoring a Finanční analýza soud zjistil, že úvěrující vzal při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v úvahu údaje poskytnuté žalovaným, který uvedl jako druh bydlení nájemní smlouvou/u rodičů, rodinný stav ostatní, druh příjmu„ PP na dobu neurčitou“, výši měsíčních příjmů žalovaného 17.068 Kč a měsíční výdaje 12 200 Kč, počet výdělečně činných osob v domácnosti 1. Žalovaný učinil čestné prohlášení, že měsíčně přispívá 4 000 Kč na nájem a 2 700 Kč na energie. Na základě těchto údajů dospěl úvěrující k závěru, že žalovanému je možné poskytnout úvěr s maximální výší měsíční splátky 3 868 Kč. Úvěrující si dále opatřil informativní výpis z katastru nemovitostí k nemovitosti, ve které žalovaný uváděl své bydliště, a z tohoto výpisu soud zjistil, že žalovaný nemovitost nevlastnil. Součástí žádosti byla dále kopie Dohody o změně pracovní smlouvy, kterou se měnil pracovní poměr na dobu neurčitou. Dále byl přílohou žádosti o úvěr mzdový list žalovaného pro rok 2017, ze kterého vyplývala základní mzda žalovaného 12 200 Kč, čistý výdělek za měsíc leden ve výši 22 503 Kč, únor 23.373 Kč, březen 18.712 Kč, duben 14.944 Kč, květen 19 302 Kč, červen 22.935 Kč a červenec 13 197 Kč. Žalovaný u zaměstnavatele uplatňoval slevu na dani za jedno dítě. Z potvrzení o pracovní neschopnosti bylo úvěrujícímu známo, že žalovaný byl v období od datum v pracovní neschopnosti, která trvala minimálně do datum. Ze žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 17 068 Kč ze závislé činnosti (mzda). Ve výdajích uvedl položky 4 000 Kč bydlení, 2 700 Kč energie, 3 500 Kč stravování, výživné a ostatní výdaje 2 000 Kč.
8. Ze smlouvy o úvěru číslo 2017 číslo ze dne datum soud zjistil, že mezi společností právnická osoba, IČO číslo, jako úvěrujícím, a žalovaným, jako úvěrovaným, bylo dne datum písemně dohodnuto, že úvěrující poskytne žalovanému hotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný potvrdil svým podpisem na této listině, že částku 20.000 Kč v hotovosti převzal a zároveň se zavázal vrátit věřiteli poskytnuté prostředky spolu s poplatkem ve výši 14 600 Kč sestávajícím se z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, úroku ve výši 25,85 % ročně z poskytnuté jistiny, poplatku za správu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 3 800 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč.
9. Ze spisu zdejšího soudu čp. zn. 10 C 15/2021, zejména z návrhu na vydání platebního rozkazu, rozsudku zdejšího soudu č.j. 10 C 15/2021-28 ze dne 6. 4. 2021, rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 141/2021-70 ze dne 1. 9. 2021 a usnesení zdejšího soudu ze dne 12. 4. 2022 č.j. 10 C 15/2021-112 soud zjistil, že ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 15/2021 se žalobkyně žalobou podanou dne datum proti žalovanému domáhala zaplacení částky 30.136,50 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že dne datum její právní předchůdkyně - společnost právnická osoba, IČO, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru číslo 2017 číslo, na jejímž základě žalovanému poskytla v den uzavření smlouvy v hotovosti částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr ve 13 měsíčních pravidelných splátkách po 2 600 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne datum. Žalovaný svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplnil řádně a včas a ocitl se v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 18 500 Kč Vedle této částky žalobkyně požadovala částku 11.636,50 Kč, a to jako smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 18 500 Kč za období od datum do datum a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 18.200 Kč od datum do zaplacení. Žalobkyně v tomto řízení dále tvrdila, že pohledávka vyplývající ze smlouvy o úvěru byla nejprve notářským zápisem převedena z původní věřitelky na společnost právnická osoba, IČO, následně postoupena společnosti právnická osoba a následně postoupena žalobkyni. O tomto nároku rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2021, č. j. 10 C 15/2021-28, kterým žalobkyni přiznal právo na zaplacení částky 4 700 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení (výrok I.) a ve zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Soud prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru ze dne datum jako absolutně neplatnou z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 zákona číslo o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni proto dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru přiznal právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, a to po odečtení žalovaným již zaplacených částek v celkové výši 15 300 Kč, jejichž výši soud zjistil ze splátkového kalendáře. Soud I. stupně tedy žalobě vyhověl co do částky 4 700 Kč (20 000 Kč – 15 300 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po doručení předžalobní výzvy dne datum Krajský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudkem č.j. 26 Co 141/2021-70 ze dne 1. 9. 2021 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 15 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, potvrdil. Usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. 10 C 15/2021-112 zdejší soud řízení v části předmětu řízení, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 436,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 200 Kč ve výši 9 % ročně od datum do zaplacení zastavil, neboť žalobkyně podáním ze dne datum vzala předmětnou žalobu v rozsahu zamítavého výroku (výrok II. rozsudku zdejšího soudu č.j. 10 C 15/2021-28) zpět před tím, než rozhodnutí v této části nabylo právní moci, když žalovaný nesouhlas se zastavením řízení k výzvě sudu nevyslovil.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (1) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. (2).
14. Podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (1) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možnosti spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (2)
15. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. Podle § 1880 odst. 1 a 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. (2) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
17. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi úvěrujícím právnická osoba a žalovaným, byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda úvěrující řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Úvěrující smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
18. Soud na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že úvěrující při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když před uzavřením úvěru neučinila spolehlivá zjištění, že žalovaný bude schopen na poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč zaplatit částku 33.800 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Přitom již z údajů poskytnutých žalovaným, které jsou popsány v bodě 7. odůvodnění, úvěrující musela v tomto směru získat důvodné pochybnosti, když žalovaný byl od poloviny července 2017 uznán práce neschopným a jeho příjem tak neplynul ze mzdy, ale z nemocenských dávek, jejichž výši si úvěrující ani nezjistila. Přičemž ze mzdového listu bylo zároveň zřejmé, že žalovaný má vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti, kterou úvěrující ve finanční analýze vůbec nezohlednila. Skutečnost, že žalovaný nehradí žádné splátky úvěrující rovněž nijak (například výpisem z běžného účtu) neověřila. Žalobkyně nijak neprokázala, že by v úvěrující z dostupných registrech dlužníků nebo exekucí jakkoliv ověřil existenci a výši dluhů žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné negativní výstupy z příslušných databází dlužníků. Nebylo tedy pře uzavřením smlouvy o úvěru řádně zjištěno, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Výdaje žalovaného tak byly zjišťovány zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když úvěrující poskytl žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
19. Jestliže úvěrující přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Žalobkyně svoji aktivní legitimaci prokázala smlouvami o postoupení pohledávek, na základě kterých byla pohledávka úvěrujícím postoupena žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že právo žalobkyně na vrácení plnění poskytnutého ve výši 20.000 Kč bylo předmětem řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 15/2021, přičemž co do částky 4.700 Kč již bylo soudem pravomocně rozhodnuto, když žalovanému bylo uloženo její zaplacení s odůvodněním, že žalovaný v souvislosti s neplatnou smlouvou o úvěru již zaplatil částku 15 300 Kč. Tento závěr soudu pak korespondoval s tvrzením samotné žalobkyně, která v návrhu na vydání EPR uvedla, že žalovaný zůstal dlužen částku 18.500 Kč, což za situace, kdy se žalovaný zavázal úvěr uhradit ve 13 splátkách po 2.600 Kč částku 33.800 Kč, znamená, že na úvěr již částku 15.300 Kč skutečně uhradil. O požadavku žalobkyně na zaplacení částky 15.300 Kč však nebylo v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 15/2021 s ohledem na zpětvzetí žaloby pravomocně rozhodnuto. V tomto řízení v části práva na vrácení poskytnutého plnění ve výši 15.300 Kč nebyla dána překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159 odst. 4 o. s. ř. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovaný v souvislosti s neplatnou smlouvou o úvěru již uhradil částku 15.300 Kč, nezbylo soud než žalobu jako nedůvodnou zcela zamítnout.
20. Právo na náhradu nákladů řízení by podle ust § 142 odst. 1 o. s. ř. měl žalovaný, neboť byl ve věci zcela úspěšný, když žalobkyně podala nedůvodnou žalobu. Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.