Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
23 C 68/2020-53
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Džuberovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 97 977 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 75 714 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 77 714 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 11. 2019 do 30. 4. 2020 ve výši 3 324,43 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 76 714 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 1 299,88 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 75 714 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 7. 2020 do zaplacení, částky ve výši 22 263,78 Kč, úroku ve výši 54,53 % p. a. z částky 66 415,43 Kč od 28. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 11. 2019 dosáhne částky 243 835 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 75 714 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 77 714 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 11. 2019 do 30. 4. 2020 ve výši 3 324,43 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 76 714 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 1 299,88 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 75 714 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 7. 2020 do zaplacení, částky ve výši 22 263,78 Kč, úroku ve výši 54,53 % p. a. z částky 66 415,43 Kč od 28. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 11. 2019 dosáhne částky 243 835 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 97 977 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 1. 12. 2017, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 8. 12. 2017 finanční prostředky ve výši 90 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši 70,45 % ročně, a to v celkem 42 splátkách ve výši 4 838 Kč. Žalovaný následně neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 11. 2019. Dlužná částka sestává z nové jistiny úvěru ve výši 73 217,49 Kč (složené ze zbývající původní dlužné jistiny ve výši 66 415,43 Kč a dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 802,06 Kč, při zohlednění částečného plnění po zesplatnění), smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 9., 21. a 22. splátky po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč (za prodlení u 3., 8., 9., 21. a 22. splátky o délce 15 dnů), smluvní pokuty ve výši 22 263,78 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z částky 75 217,49 Kč od 28. 11. 2019 do 30. 4. 2020, z částky 74 217,49 Kč od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 4 527,42 Kč a z částky 73 217,49 Kč od 1. 7. 2020 do 21. 9. 2020) a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 54,53 % ročně z původní dlužné jistiny úvěru ve výši 66 415,43 Kč ode dne 28. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 243 835 Kč. Nominální roční úroková sazba 54,53 % ročně dle žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru 70,45 % ročně. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 77 714 Kč od 28. 11. 2019 do 30. 4. 2020, z částky 76 714 Kč od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 a z částky 75 714 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 7. 1. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.
3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav.
4. Žalobkyně, jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru, která je dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti, které jí udělila Česká národní banka, podepsala s žalovaným dne 1. 12. 2017 návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 90 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit v 42 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 838 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 70,45 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 203 196 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a informace ohledně zprostředkovatele úvěru.
5. Dopisem ze dne 11. 12. 2017 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil.
6. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 24 000 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 14 974 Kč, kdy částka 3 410 Kč připadala na životní minimum, 9 864 Kč na splátky vůči žalobkyni, 1 500 Kč na bydlení a 200 Kč na dopravu a záliby. Volné zdroje žalovaného tak tvořily částku 8 026 Kč. Žalovaný uvedl, že žije u rodičů, dále je ve formuláři uvedeno, že inkaso bylo dodáno. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný také předložil žalobkyni pracovní smlouvu, mzdový výměr, výplatní pásky za září a říjen 2017 a historii transakcí na účtu týkající se mzdy.
7. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky dne 8. 12. 2017 na jím označený účet. Dle karty klienta žalovaný uhradil celkem 98 760 Kč, přičemž 96 760 Kč před zesplatněním a 2 000 Kč po zesplatnění úvěru.
8. Výzvami ze dne 23. 10. 2018 a 23. 10. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 26. 11. 2019 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k zaplacení částky 77 714 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 9. 2020 byl žalovaný vyzván opětovně k úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána následujícího dne.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 1. 12. 2017 smlouvu o úvěru číslo na základě které žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč.
15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.
16. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009 ). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23 . Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
18. Uzavření smlouvy předcházela lustrace žalovaného v databázi SOLUS, v němž není žádný záznam. Žalovaný dále vyplnil listin u ohledně hodnocení bonity klienta. Co se týče této listin y, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.
19. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v kartě hodnocení klienta uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání 24 000 Kč, k čemuž si žalobkyně správně vyžádala pracovní smlouvu žalovaného, dále výplatní pásky za měsíce září a říjen 2017 a historii transakcí žalovaného, z níž plyne, že žalovanému byla mzda ve výši 24 026 Kč a 24 162 Kč skutečně poukázána na jeho účet. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně řádně prověřovány. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila, jakým způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného a ani jaké podklady žalovaný pro účely posouzení jeho úvěruschopnosti předložil ohledně výdajů na další splátky ve výši 9 864 Kč ani ohledně částky vynakládané na bydlení u rodičů. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí společně s rodiči, kdy za„ bydlení (nájemné, inkaso)“ hradí 1 500 Kč. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit, kupříkladu požadovat po žalovaném doložení prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a že uváděnou částkou skutečně hradí na bydlení. Ačkoliv v kartě hodnocení klienta je uvedeno, že žalovaný doložil inkaso, žádná taková listin listina nebyla soudu předložena. Stejně tak žalobkyně nepředložila výstup z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), který vyhodnocuje rizikovost smlouvy, ačkoliv soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně rizikovost smlouvy v jiných případech vyhodnocuje. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 410 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o skutečných a konkrétních pravidelných výdajích žalovaného. Z doložených bankovních výpisů plyne, že žalovanému byla poukázána na jeho účet mzda, nelze z nich vsak zjistit nic konkrétního o dalších pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného, vynakládaných zejména na ubytování, stravování a případně na úhradu dalších závazků žalovaného a ani nic o hodnotě majetku žalovaného. Žalobkyni přitom bylo již známo, že jí žalovaný hradil na jiných splátkách částku 9 864 Kč, což je s ohledem na výši příjmu žalovaného a očekávatelné výše splátky z titulu posuzované smlouvy (celkem 14 702 Kč) významná částka.
20. Z uvedeného tak nelze podle soudu než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala a neověřovala výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně tudíž nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 42 měsíců splátky ve výši po 4 838 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
21. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy, soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 , nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
22. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 90 000 Kč a žalovaný z této částky vrátil celkem 98 760 Kč. Žalovaný vrátil žalobkyni více, nežli bylo jeho povinností a žalobkyni tak ničeho nadále nedluží. Žalobkyně požadovala po žalovaném úhradu úroků z prodlení za dobu od 28. 11. 2019, tedy od doby, kdy žalovaný nebyl v prodlení. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou přitom splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. Soud se zřetelem k výše uvedenému žalobu jako celek zamítl.
23. Soud ve věci neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz stran vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, z něhož plyne, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena efektivní či nominální úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech stejná. Soud konstatuje, že s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo ve věci podstatné zkoumat charakter nominální a efektivní úrokové sazby. Vedle toho by z tohoto vyjádření nebylo možné učinit žádná skutková zjištění, neboť v samotné úvěrové smlouvě byla výše úroku určena zcela jednoznačně jako pevná a po celou dobu trvání smlouvy neměnné sazba. Ve vztahu ke spotřebiteli považuje soud polemiku ohledně nominální úrokové sazby a výpočtu efektivní úrokové míry podle složitých vzorců znalce za zcela irelevantní a pro spotřebitele nadto za nesrozumitelnou a matoucí.
24. K návrhu, aby byl ve věci vydán rozsudek pro zmeškání, jehož se žalobkyně domáhala na jednání soudu, soud konstatuje, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v § 153b o. s. ř. o. s. ř. , a to primárně s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy žalobkyně ani na jednání soudu neosvědčila, že smlouva byla platně sjednána. Jak je stanoveno v § 153b odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Smír je přitom v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná nebo se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází.
25. Právo na náhradu nákladů řízení by mělo s ohledem na § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. náležet žalovanému, který byl v řízení plně úspěšný. V řízení však nebylo prokázáno, že by mu nějaké náklady vznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.