Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 C 66/2020-85

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Džuberovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 41 203 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 205 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 205 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 2. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 18 263 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 263 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 2. 2020 do 28. 5. 2020, zákonným úrokem z prodlení z částky 18 263 Kč ve výši 10 % ročně od 29. 5. 2020 do zaplacení, částky ve výši 6 735,13 Kč, úroku ve výši 95,91 % p. a. z částky 29 723,50 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 2. 2020 dosáhne částky 141 638 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 205 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 205 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 2. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 18 263 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 263 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 2. 2020 do 28. 5. 2020, zákonným úrokem z prodlení z částky 18 263 Kč ve výši 10 % ročně od 29. 5. 2020 do zaplacení, částky ve výši 6 735,13 Kč, úroku ve výši 95,91 % p. a. z částky 29 723,50 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 2. 2020 dosáhne částky 141 638 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 203 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 23. 7. 2019, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 24. 7. 2019 finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši 151,6 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 2 459 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 2. 2020. Dlužná částka sestává z nové jistiny úvěru ve výši 32 870,55 Kč (původní dlužná jistina úvěru ve výši 34 870,55 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 5 147,05 Kč, při zohlednění dodatečného plnění po zesplatnění úvěru), smluvní pokuty ve výši 998 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 5. a 6. splátky po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč (za prodlení u 1., 5. a 6. splátky o délce 15 dnů), smluvní pokuty ve výši 6 735,13 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z částky 34 870,55 Kč od 22. 2. 2020 do 28. 5.2020 a z částky 32 870,55 Kč od 29. 5. 2020 do 7. 9. 2020) a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,91 % ročně z částky odpovídající původní dlužné jistině ve výši 29 723,50 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 141 638 Kč. Nominální roční úroková sazba 95,91 % ročně podle žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru 151,6 % ročně. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 468,00 Kč od 22. 2. 2020 do 28. 5.2020 a z částky 34 468,00 Kč od 29. 5. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 7. 1. 2021 se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v  soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav.

4. Žalobkyně, jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru, která je dle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti, které jí udělila Česká národní banka, podepsala s žalovaným dne 23. 7. 2019 návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 459 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 151,6 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 118 032 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a informace ohledně zprostředkovatele úvěru.

5. Dopisem ze dne 25. 7. 2019 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil.

6. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 22 000 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 5 410 Kč, kdy částka 3 410 Kč připadala na životní minimum a 2 000 Kč na bydlení. Volné zdroje žalovaného tak představují částku 15 590 Kč. Žalovaný uvedl, že žije v družstevním bytě. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) získal žalovaný CBS skóre 14, což dle vysvětlivek znamená, že klient je v registru nový nebo má rozpracované žádosti. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný také předložil žalobkyni pracovní smlouvu, dohody o srážkách ze mzdy, výplatní pásky za květen a červen 2019 a historii transakcí na účtu týkající se mzdy. Údaje o žalovaném žalobkyně ověřila z občanského průkazu žalovaného.

7. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky dne 24. 7. 2019 na účet označený žalovaným. Dle karty klienta žalovaný uhradil 13 795 Kč, z toho 11 500 Kč před a 2 295 Kč po zesplatnění úvěru.

8. Výzvami ze dne 17. 1. 2020 a 17. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 20. 2. 2020 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 36 468 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 19. 8. 2020 byl žalovaný vyzván opětovně k úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána následujícího dne.

9. Podle , (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 23. 7. 2019 smlouvu o úvěru číslo na základě které žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč.

15. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.

16. Byť z věty druhé vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. ). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě Soudní dvůr v něm vyložil, že a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky . Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

18. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v němž není žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), kde není o žalovaném žádný záznam. Žalovaný vyplnil rovněž u ohledně hodnocení bonity klienta. Co se týče této y, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.

19. Pokud jde o příjmy žalovaného, v kartě hodnocení klienta uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání 22 000 Kč, k čemuž si žalobkyně správně vyžádala pracovní smlouvu žalovaného, dále výplatní pásky a historii transakcí, z níž plyne, že žalovanému byla mzda poukázána na jeho účet. Z výpisu z účtu přitom plyne, že reálně vyplacená mzda byla o něco nižší, než uváděl žalovaný. Vyjma července 2019, kdy žalovaný obdržel mzdu 27 019 Kč, tato činila zhruba 18 500 – 19 500 Kč měsíčně. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Žalobkyně ani přes výzvu soudu, a to ani v rámci doplnění žaloby, nedoložila podklady, na základě kterých hodnotila jednotlivé výdaje žalovaného. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí v družstevním bytě, za který vynakládá 2 000 Kč měsíčně. Tato částka se musí každému průměrně uvažujícímu jedinci jevit jako nereálná, přičemž žalobkyně soudu neprokázala, že by výši těchto nákladů na bydlení jakkoliv prověřovala, kupříkladu že by požadovala po žalovaném rozpis výdajů spojených s užíváním družstevního bydlení. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 410 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o jeho skutečných a konkrétních pravidelných výdajích. Žalovaný dále uvedl, že jiné výdaje, a to ani na cestování, stravu či záliby nemá. Soud ovšem považuje za vysoce nepravděpodobné, aby žalovaný neměl vyjma bydlení žádné další výdaje. Žalobkyně si nicméně nevyžádala jiné y, kupříkladu bankovní výpis žalovaného, z něhož by bylo možné toto tvrzení ověřit a zjistit cokoliv konkrétnějšího o dalších pravidelných a očekávatelných výdajích žalovaného. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného.

20. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 48 měsíců splátky ve výši po 2 459 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou, jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. ). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.

22. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný z této částky uhradil 13 795 Kč. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží částku 16 205 Kč.

23. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle o. z. ve spojení s , avšak pouze z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Soud podotýká, že vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení dle výzvy ze dne 20. 2. 2020. Žalobou se však žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení až od data 22. 2. 2020, soud jí proto přiznal nárok na zaplacení úroku z prodlení od požadovaného data až do zaplacení.

24. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 18 263 Kč (zahrnující v sobě rovněž úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů v souvislosti s uplatněním pohledávky v částce 600 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 263 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 2. 2020 do 28. 5. 2020 a z částky 18 263 Kč od 29. 5. 2020 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 6 735,13 Kč, úroku ve výši 95,91 % ročně z částky 29 723,5 Kč od 22. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 22. 2. 2020 dosáhne částky 141 638 Kč, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.

25. Soud ve věci neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz stran vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, z něhož plyne, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena efektivní či nominální úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech stejná. Soud konstatuje, že s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo ve věci podstatné zkoumat charakter nominální a efektivní úrokové sazby. Vedle toho by z tohoto vyjádření nebylo možné učinit žádná skutková zjištění, neboť v samotné úvěrové smlouvě byla výše úroku určena zcela jednoznačně jako pevná a po celou dobu trvání smlouvy neměnné sazba. Ve vztahu ke spotřebiteli považuje soud polemiku ohledně nominální úrokové sazby a výpočtu efektivní úrokové míry podle složitých vzorců znalce za zcela irelevantní a pro spotřebitele nadto za nesrozumitelnou a matoucí.

26. K návrhu, aby byl ve věci vydán rozsudek pro zmeškání, jehož se žalobkyně domáhala na jednání soudu, soud konstatuje, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v  , a to primárně s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy žalobkyně ani na jednání soudu neosvědčila, že smlouva byla platně sjednána. Jak je stanoveno v  , rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Dle soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Smír je přitom v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná nebo se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.