Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 17/2023-76
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 25 835 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky 15 % ročně od 6. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 5 601 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2022 do zaplacení, pohledávku ve výši 2 734,20 Kč, úrok ve výši 66,83 % p. a z částky 18 915,25 Kč od 6. 9. 2022 do 29. 9. 2022 ve výši 809,76 Kč, úrok ve výši 15 % p. a z částky 18 915,25 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 6. 9. 2022 dosáhne částky 65 836,00 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky 15 % ročně od 6. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 5 601 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 9. 2022 do zaplacení, pohledávku ve výši 2 734,20 Kč, úrok ve výši 66,83 % p. a z částky 18 915,25 Kč od 6. 9. 2022 do 29. 9. 2022 ve výši 809,76 Kč, úrok ve výši 15 % p. a z částky 18 915,25 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 6. 9. 2022 dosáhne částky 65 836,00 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 835 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 26. 4. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 19 000 Kč, přitom žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 66,83 % ročně uhradit v 48 měsíčních splátkách ve výši 1 143 Kč. Žalovaný za celou dobu uhradil pouze 1 500 Kč, a proto žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila. Po zesplatnění představuje dlužná částka žalovaného pohledávku ve výši 23 101 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 101 Kč od 6. 9. 2022 do zaplacení (23 101 Kč odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 18 915,25 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 2 788,35 Kč, smluvní pokutě dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč), dále pohledávku ve výši 2 734,2 Kč (smluvní pokuta) a úrok ve výši 66,83 % ročně z částky 18 915,25 Kč od 6. 9. 2022 do 29. 9. 2022 ve výši 809,76 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 18 915,25 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 6. 9. 2022 dosáhne částky 65 836 Kč. Žalobkyně rovněž uvedla, že zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to z dokladů, které jí předložil žalovaný a lustrací žalovaného v systémech SOLUS, NRKI a ISIR.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením předložila žalobkyně, a zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně se žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku podepsala smlouvu o úvěru číslo ze dne 26. 4. 2022 včetně dodatku č. 1 ze dne 26. 4. 2022, když žalovanému zaslala oznámení o schválení úvěru ze dne 27. 4. 2022 včetně splátkového kalendáře. Oznámení bylo uloženo na poště pro žalovaného dne 28. 4. 2022. Dokumenty byly podepsány žalovaným tak, že žalovaný po zobrazení dokumentů, které mu byly zaslány na e-mailovou adresu, zaslal na telefonní číslo žalobkyně SMS zprávu s kódem, který byl uveden jako variabilní symbol platby 1 Kč, kterou žalobkyně po schválení úvěru zaslala na bankovní účet žalovaného (elektronický podpis na dálku). Před podpisem smlouvy měl žalovaný k dispozici předsmluvní formulář. Částka ve výši 19 000 Kč byla žalovanému poukázána na účet dne 26. 4. 2022. Žalobkyně upozornila žalovaného dopisy ze dne 1. 8. 2022 a ze dne 1. 9. 2022, že může dojít k zesplatnění celého úvěru a následně tento úvěr zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován oznámením o zesplatnění a výzvou k okamžitému zaplacení ze dne 4. 9. 2022.
4. Z výpisu z nebankovních registru klientských informací NRKI soud zjistil, že skóre CBS žalovaného činilo 202, to znamená kategorie I., nízké skóre, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalovaný záznam neměl. Před podpisem na dálku žalovaný žalobkyni zaslal kopii občanského průkazu. Před podpisem smlouvy žalovaný vyplnil formulář, ve kterém uvedl, že je zaměstnaný, má pravidelný příjem 19 489 Kč měsíčně, za bydlení (nájemné, inkaso) hradí 2 603 Kč měsíčně, žalobkyně současně uvedla, že životní minimum v té době bylo 3 860 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný a žije ve vlastním bytě/domě.
5. Z karty klienta ke smlouvě číslo (číslo) soud zjistil, že na poskytnutou částku 19 000 Kč žalovaný uhradil dne 15. 6. 2022 částku 1 143 Kč a dne 15. 6. 2022 částku 357 Kč, tj. celkem 1 500 Kč. Z prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím komunikace na dálku podepsal základní informace o úvěru a další prohlášení, mimo jiné, že uvedl pravdivě informace.
6. Z výpisu transakcí z účtu žalovaného vedeného u právnická osoba soud zjistil, že dne 16. 12. 2021 přišla na účet žalovaného mzda od právnická osoba ve výši 23 558 Kč, dne 25. 1. 2022 přišla na účet žalovaného mzda od právnická osoba ve výši 17 036 Kč, dne 25. 2. 2022 ve výši 22 585 Kč a dne 25. 3. 2022 částka ve výši 18 846 Kč.
7. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 12. 2022, která byla stejného data odeslána, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky 23 101 Kč, smluvní pokuty a úroku z prodlení, a to do 15 dnů od data odeslání.
8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali 26. 4. 2022 smlouvu o úvěru číslo ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem dne 26. 4. 2022 žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč.
9. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.
10. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 ZSÚ je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
11. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
12. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v němž není žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), kde je záznam, že klient přestavuje vysoké riziko, kdy úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně je rovnou zamítán. Žalovaný vyplnil rovněž listinu ohledně hodnocení bonity klienta, předložil výpis některých transakcí z jeho účtu. Žalovaný uvedl, že má pravidelný příjem 19 489 Kč měsíčně, je zaměstnaný, za bydlení vydá 2 603 Kč měsíčně a životní minimum v té době činilo 3 860 Kč měsíčně. Přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je myšlenkový postup, který musí být přezkoumatelný a údaje poskytnuté spotřebitelem musí být ve smyslu shora citované judikatury doloženy objektivními podklady, kdy je potřeba zkoumat nejen příjmy spotřebitele, ale také jeho výdaje, tedy zda je skutečně schopen předmětný úvěr splácet a nelze se pouze bezmyšlenkovitě spoléhat na údaje, které jsou klientem uvedeny s odkazem na jeho poctivost.
13. Pokud jde o příjmy spotřebitele, bylo prokázáno, že žalovanému dne 16. 12. 2021 přišla na účet mzda od právnická osoba ve výši 23 558 Kč, dne 25. 1. 2022 přišla na účet žalovaného mzda od právnická osoba ve výši 17 036 Kč, dne 25. 2. 2022 ve výši 22 585 Kč a dne 25. 3. 2022 ve výši 18 846 Kč. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli relevantně prověřovány. Je potřeba rovněž zdůraznit, že žalobkyně sama měla pochybnosti o bonitě klienta, když ho hodnotila jako rizikového klienta v kartě NRKI. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila, jakým konkrétním způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného, když ty nebyly nijak prokazovány. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním, kdy hradí 2 603 Kč měsíčně, což je částka poměrně nízká. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit, kupříkladu požadovat po žalovaném doložení dokladu SIPO. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 860 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o jeho konkrétních pravidelných výdajích, když žalovaný nadto se musel nějakým způsobem dopravovat do práce, někde a něčím se stravovat atd. Soud dále považuje rovněž za vysoce nepravděpodobné, aby žalovaný neměl vyjma bydlení a splátky u žalobkyně žádné další výdaje. Tyto skutečnosti podle soudu měly v žalobkyni vzbudit objektivní pochybnosti o správnosti výše výdajů žalovaného. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila, např. doložením úplného aktuálního bankovního výpisu žalovaného, z něhož by bylo možné relevantně ověřit tvrzení o výši jeho výdajů a zjistit cokoliv konkrétnějšího o jeho faktických dalších pravidelných a očekávatelných výdajích. Žalobkyně ovšem soudu žádné takové listiny nedoložila.
14. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 48 měsíců splátky ve výši 1 143 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána, a to s kladným výsledkem. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
15. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou jistinu. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 19 000 Kč a žalovaný na tuto částku uhradil 1 500 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na částku 17 500 Kč.
16. Žalobkyně požadovala dále zákonné úroky z prodlení od 30. 9. 2022 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z. § 87 odst. 1 ZSÚ stanovuje, že„ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení od 6. 9. 2022 do zaplacení. Datum splatnosti do 6. 9. 2022 jako dobu k plnění dluhu žalovaným soud považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky vzhledem k tomu, že žalovaný byl zcela pasivní, a to ačkoliv byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. Žalobkyni tak vznikl nárok i na úhradu úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., a to z částky 17 500 Kč od 6. 9. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku nároku žalobkyně soud žalobu zamítl, jelikož se jedná o nároky vyplývající z absolutně neplatné úvěrové smlouvy.
17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěch účastníků v řízení byl téměř totožný (po započtení kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku), soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.