Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 90/2023-93

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 35.338,01 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20.850 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 14.488,01 Kč s úrokem 8,25 % p. a. z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20.850 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 14.488,01 Kč s úrokem 8,25 % p. a. z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 23. 6. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 35.338,01 Kč s úrokem 8,25 % ročně z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně finanční prostředky ve výši 37.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté plnění vrátit a zároveň zaplatit úrok, sjednaný ve výši 13,9 % ročně, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 650 Kč. Žalovaná porušila smluvní podmínky tím, že dojednané splátky neplnila řádně a včas. Jelikož došlo k prodlení s úhradou tří splátek, případně jedné splátky v době delší než tři měsíce, využila žalobkyně svého práva a prohlásila úvěr za splatný, o čemž následně žalovanou informovala oznámením ze dne 25. 9. 2021. Následně také žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu ze dne 24. 5. 2022. Žalovaná částka představuje jistinu ve výši 33.203,20 Kč, úrok z prodlení ve výši 34,81 Kč a poplatky ve výši 2.100 Kč, kdy je dále také nárokováno příslušenství tvořené smluvním úrokem v sazbě 8,25 % ročně a zákonným úrokem z prodlení, kdy oboje úročení počíná běžet dnem 26. 9. 2021 a základ tvoří jistina ve výši 33.203,20 Kč.

2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno mj. na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle Soud pak podle , příp. , považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti ( ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne datum soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě smlouvy byl žalované poskytnut neúčelový hotovostní úvěr v částce 37.000 Kč. Žalovaná se pak zavázala poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 13,90 % p. a. splácet v 96 měsíčních splátkách ve výši 650 Kč počínaje měsícem červenec 2019. Dále bylo mezi mj. stranami dohodnuto, že pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky po dobu 3 měsíce nebo do prodlení se splacením více než 2 splátek, může banka prohlásit celý úvěr za splatný; v tom případě klient zaplatí jednorázově všechny dluhy z úvěru, a to za podmínek podle písemné výzvy.

5. Z výpisu z úvěrového účtu („ podklady pro soudní jednání“) bylo zjištěno, že žalovaná dosud uhradila žalobkyni z titulu posuzované úvěrové smlouvy celkem částku 16.150 Kč, která byla žalobkyní započtena částečně na jistinu úvěru a ve zbytku na úroky, náklady spojené s prodlením či poplatky.

6. Poskytnutí úvěru žalované v částce 37.000 Kč bylo doloženo výpisem z účtu žalované za červen 2019. K převodu částky na účet došlo dne 4. 6. 2019.

7. Výzvami ze dne 24. 8. 2021 a 19. 7. 2021 žalobkyně žalovanou vyzývala k úhradě dlužných částek ve stanovených lhůtách a oznámením ze dne 25. 9. 2021 žalobkyně žalované oznámila zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou pohledávky (ke dni 25. 9. 2021 v částce 35.339 Kč). Z předžalobní výzvy ze dne 24. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky do 8. 6. 2022.

8. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle , (dále jen„ o. z.“) a dále podle , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 3. 7. 2023. Podle žalobkyně uvedla žalovaná v žádosti příjmy 17.000 Kč, výdaje 0 Kč a splátky 0 Kč. Banka pak ověřila mj., že žalovaná nebyla v insolvenčním řízení, předchozí splátkovou morálku žalované a údaje z interní evidence. Životní výdaje banka stanovila na základě údajů žalované v kombinaci s interními informacemi banky a využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10.920 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná měla poskytnuté úvěry se splátkami celkem cca 5.000 Kč. Příjem žalované tak byl dostačující na pokrytí splátek i životních výdajů (žalované zbylo po odečtení splátek cca 11.000 Kč na pokrytí životních nákladů).

12. K uvedeným tvrzním pak žalobkyně doložila výpisy z účtu žalované za období od listopadu 2018 do dubna 2019. Z nich bylo zjištěno, že zůstatky na účtech žalované činily v rozmezí od - 3.284,55 Kč do 21.366,81 Kč, přijatém platby na účet v měsíci od 29.472 Kč do 71.420,60 Kč a odchozí platby v rozmezí od 47, 180,59 Kč do 53.957,53 Kč. Pokud jde o strukturu příjmů a výdajů, z výpisů jsou patrné kromě běžných pohybů na účtu pravidelné příjmy žalované ze zaměstnání (především cca 15.000 – 24.000 Kč od Základní a mateřské školy a cca 10.000 – 13.500 Kč od právnická osoba anonymizována dvě slova), dále např. 3 pravidelné inkasní srážky Základní a mateřské škole (což by mohlo nasvědčovat na úhrady za nezletilé děti žalované) a splátky různých úvěrů či kontokorentů, čerpaných i ve vyšších částkách (např. 40.548 Kč dne 13. 3. 2019). Z výpisů se soudu nepodařilo dohledat, že by obsahoval pravidelné platby na úhradu nákladů na bydlení žalované. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.

13. Na základě těchto zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nelze považovat za dostatečný. Žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s neúplnými údaji o finančních schopnostech a možnostech žalované, kdy zejm. nezjišťovala a neověřovala, jaké jsou pravidelné výdaje žalované (které vždy významně ovlivňují celkovou platební bilanci domácnosti) a to především na bydlení ani celkové poměry domácnosti. Je třeba konstatovat, že i podle tvrzení žalobkyně žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč (což nepochybně neodpovídalo realitě) a žalobkyně proto zjevně vycházela jen ze statistických modelů či normativních nákladů, aniž by potřebné údaje a doklady vyžádala od žalované. Stejně tak nebylo zjišťováno, zda a s kým žalovaná žije ve společné domácnosti, a především zda má vyživovací povinnost k nezletilým dětem, a jak to ovlivňuje celkovou platební bilanci domácnosti. Přitom i z výpisů z účtu, které měla žalobkyně k dispozici je mj. patrné, že žalovaná měla pravděpodobně tři vyživovací povinnosti. S přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem se pak jeví závěr žalobkyně o výdajích žalované ve výši cca 11.000 Kč jako velmi nepravděpodobný či nereálný, neboť jak obvyklé pravidelné osobní výdaje vícečlenné domácnosti, tak náklady na bydlení (zvláště v závislosti na formě bydlení) mohou být podstatně vyšší. Bylo pak na místě žalovanou uváděné údaje přinejmenším doplnit a doložit příslušnými doklady. Takto však v daném případě žalobkyně nepostupovala (přitom není podstatné, jaké byly skutečné poměry žalované, nýbrž právě to, že žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost klienta). Navíc zde nelze přehlédnout, že žalovaná opakovaně čerpala kontokorent a byly jí poskytnuty další úvěry (přitom v žádosti je v rozporu se skutečným stavem neuvedla), což může nasvědčovat (bez ohledu na důvody) i na určitou finanční nedostatečnost žalované. O to měla být činnost žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalované důslednější.

14. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

15. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory, jako zejm. nadměrné sázení žalovanou, braní jiných úvěrů či probíhající oddlužení.

16. Již na tomto základě proto soud uzavřel, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila s informacemi od žalované, které zejména pokud jde o výdaje a celkovou finanční situaci domácnosti žalované dále nezjišťovala (nedoplňovala) a neověřovala, a žalované přesto úvěr poskytla.

17. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.

18. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání apod. (a irelevantní je proto, zda a na jaké pohledávky z úvěrové smlouvy žalobkyně žalovanou provedené platby započetla).

19. V posuzované věci byla žalované poskytnuta částka úvěru 37.000 Kč, z níž podle obsahu spisu uhradila celkem částku 16.150 Kč (žalovaná v průběhu řízení neprokázala úhradu jiných částek). Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 20.850 Kč a ve zbytku předmětu řízení byla žaloba zamítnuta.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. -262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

22. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.

23. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

24. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

25. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla). Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná zůstala v průběhu řízení pasivní a soud tak neměl podklady pro jiné rozhodnutí (plnění ve splátkách či v delší lhůtě), stanovil proto k zaplacení přiznané částky podle ustanovení obecnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , , když ve věci úspěšnější žalované (příslušenství zamítnuté částky bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku) podle obsahu spisu náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.