Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (8)No categories available
19 C 66/2022-46
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem JUDr. Rudolfem Prokopem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 102 566 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 365 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 365 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 48 201,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 88 537 Kč od 28. 6. 2022 do 1. 12. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 34 172 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 64,72 % ročně z částky 75 100,53 Kč od 28. 6. 2022 do 19. 7. 2022 ve výši 2 855,60 Kč a úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 75 100,53 Kč od 20. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 6. 2022 dosáhne částky 238 240 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 365 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 365 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 48 201,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 88 537 Kč od 28. 6. 2022 do 1. 12. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 34 172 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 64,72 % ročně z částky 75 100,53 Kč od 28. 6. 2022 do 19. 7. 2022 ve výši 2 855,60 Kč a úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 75 100,53 Kč od 20. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 6. 2022 dosáhne částky 238 240 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 87 139,06 Kč na jistině, smluvní pokutu 998 Kč, náhradu nákladů souvisejících s prodlením žalovaného 400 Kč, smluvní pokutu 14 029,54 Kč a úrok z částky 75 100,53 Kč ve výši 64,72 % p. a. od 28. 6. 2022 do zaplacení, a to z titulu úvěrové smlouvy číslo podle které byla žalovanému dne datum poskytnuta částka 78 000 Kč, jíž se zavázal splatit v 42 měsíčních splátkách po 4 727 Kč zahrnujících úrok 64,72 % p. a. Žalobkyně předem posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z toho, že osoby u ní žádající úvěr jsou svéprávné a mají povinnost uvádět v žádosti pravdivé údaje, pročež případné uvedení nepravdivých údajů může být dáno toliko k jejich tíži. Nadto má žalobkyně pouze omezenou možnost ověřovat veškeré údaje uvedené klientem. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, přičemž do data zesplatnění úvěru uhradil pouze pět splátek po 4 727 Kč (tedy celkem 23 635 Kč). V souvislosti s prodlením s úhradou splátek delším 30 dnů vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty 2 × 499 Kč, kdy tato se stala splatnou 10 dnů po vzniku práva na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo dále žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 × 200 Kč. V důsledku tohoto prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, neboť se u sedmé splátky splatné dne 20. 4. 2022 dostal do prodlení s úhradou o délce 65 dnů. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 87 139,06 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu poskytnuta k tomu lhůta alespoň 30 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatil novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne 28. 6. 2022, až do jejího úplného zaplacení. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru 64,72 % p. a. běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalovaný ničeho nezaplatil, ač byl vyzván předžalobní upomínkou.
2. Soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá tvrzení o tom, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného a současně, aby tato svá tvrzení doložila listinnými důkazy. Žalobkyně uvedla, že řádně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 28 173 Kč a měsíční náklady 7 244 Kč. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích název a název a rovněž bylo zjištěno, že žalovaný není evidován v insolvenčním rejstříku, nemá u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a nemá neplatný doklad totožnosti. Formulářem hodnocení klienta žalobkyně zjistila, že žalovaný má volné zdroje ke splácení 19 929 Kč. K výdajové stránce žalovaného odkázala na částku životního minima, která byla stanovena na 3 860 Kč, tudíž pokud není uvedena vyšší částka, vychází žalobkyně z ní. Žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, který ve svém prohlášení uvedl, že všechny jí poskytnuté údaje jsou úplné a pravdivé. Ohledně uvedených výdajů na bydlení ve výši 3 384 Kč žalobkyně sdělila, že vycházela z toho, že každý je povinen v právním styku jednat poctivě. Žalobkyně uzavírá, že příjmy žalovaného převyšovaly tvrzené výdaje a nelze tedy shledat nemožnost splácet. Není v silách žalobkyně prověřovat výdaje žalovaného. Žalobkyně proto považuje zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující.
3. Žalovaný zůstal nečinný a ve věci se nevyjádřil.
4. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 31. 8. 2023, na které se dostavila pouze žalobkyně. Žalovaný se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání, neboť z doložených listin neměl za prokázané zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, což je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, jak bude rozvedeno dále.
5. Soud z provedených důkazů učinil tato skutková zjištění:
6. Žalovaný dne datum požádal žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků v částce 78 000 Kč, a to proti závazku žalovaného prostředky vrátit spolu s úrokem 64,72 % p. a. v celkem 42 měsíčních splátkách po 4 727 Kč, splatných podle splátkového kalendáře vždy nejpozději k 20. dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci poskytnutí peněžních prostředků. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky po dobu 30 dnů byla ujednána povinnost žalovaného zaplatit za každou takovou splátku pokutu 499 Kč splatnou 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k její úhradě (čl. 6 smlouvy). Dále bylo ujednáno právo žalobkyně požadovat po žalovaném náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou splátky po dobu 15 dnů ve výši 200 Kč za každou ze splátek v prodlení, kdy tato náhrada se stává splatnou 10 dnů ode dne vzniku práva na její uhrazení (čl. 6 smlouvy). Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů bylo ujednáno zesplatnění poskytnutých prostředků k 65. dni prodlení s úhradou splátky, a to jistiny včetně doposud přirostlých úroků, smluvních pokut a náhrad (souhrnně„ nová jistina úvěru“) s tím, že žalobkyně byla povinna žalovaného před zesplatněním vyzvat k plnění a poskytnout mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů (čl. 6 a 6.4 smlouvy). Pro případ prodlení s úhradou nové jistiny úvěru ke dni zesplatnění byl žalovaný povinen hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění až do úplného zaplacení (čl. 6 smlouvy). Ohledně komerčního úroku bylo ujednáno, že ten běží i po zesplatnění úvěru, a to z původní nesplacené jistiny zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby úplné úhrady. Žalovanému byl poskytnut předsmluvní formulář vztahující se k poskytnutí peněžních prostředků formou úvěru ve smyslu jeho žádosti. Žalobkyně si s žalovaným ujednala možnost uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prokázáno návrhem na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvou o úvěru číslo předsmluvním formulářem ze dne datum, dodatkem č. 1 k návrhu smlouvy a informacemi k podpisu na dálku).
7. Žalovaný v hodnocení klienta uvedl, že jeho příjmy činí čistá mzda ve výši 28 173 Kč měsíčně, celkové výdaje pak 7 244 Kč měsíčně (3 860 Kč životní minimum, 3 384 Kč náklady bydlení), tudíž jeho volné zdroje činí 19 929 Kč měsíčně. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, má maturitu a bydlí u rodičů. Žalovaný sdělil, že je zaměstnán u právnická osoba anonymizováno s datem výplaty mzdy 18. dne v měsíci. Žalovaný na formuláři prohlásil, že jím uvedené údaje jsou úplné a pravdivé (prokázáno hodnocením klienta ze dne datum a prohlášením klienta ze dne datum).
8. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázi název se skóre 310 (prokázáno výpisem z nebankovního registru klientských informací) a název, kde byl žalovaný bez negativního hodnocení (prokázáno výpisem záznamů z registru název). Žalobkyně si rovněž ověřila totožnost žalovaného (prokázáno kopií dokladu totožnosti).
9. Na účet č. bankovní účet vedený na jméno žalovaného u banka anonymizováno byla dne 8. 7. 2021 připsána částka 25 191,01 Kč, přičemž zůstatek na účtu před přijetím této transakce byl 2 981,74 Kč. Dne 5. 8. 2021 byla na tento účet připsána částka 31 959,94 Kč, přičemž zůstatek na účtu před přijetím této transakce byl - 251,08 Kč (prokázáno výpisy z účtu).
10. Nabídka na uzavření smlouvy byla ze strany žalobkyně akceptována dne 24. 9. 2021. Již dne datum byla na účet č. bankovní účet zaslána částka 78 000 Kč (prokázáno oznámením o schválení úvěru ze dne 24. 9. 2021, včetně dodejky, a dokladem o vyplacení úvěru).
11. Žalovanému byl vystaven splátkový kalendář, dle kterého měl žalovaný hradit splátky ve výši 4 727 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje dne 20. 10. 2021 Poslední splátka měla být uhrazena dne 20. 3. 2025. Dne 18. 3. 2022 žalovaný požádal o odklad splátky, přičemž ze strany žalobkyně mu bylo vyhověno a žalovanému byl vystaven upravený splátkový kalendář (prokázáno splátkovým kalendářem ze dne 24. 9. 2021, žádostí o odklad splátky ze dne 18. 3. 2022, dopisem ze dne 18. 3. 2022 a upraveným splátkovým kalendářem ze dne 18. 3. 2022).
12. Žalobkyně žalovanému oznámila, že je v prodlení s úhradou splátek splatných dne 20. 4. 2022, 20. 5. 2022 a 20. 6. 2022, vyzvala jej k úhradě těchto splátek a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru (prokázáno výzvami k zaplacení ze dne 23. 5. 2022 a 20. 6. 2022).
13. Dopisem ze dne 26. 6. 2022 sdělila žalobkyně žalovanému, že tímto dnem došlo v souladu s uzavřenou smlouvou k okamžitému zesplatnění všech závazků ze smlouvy s tím, že celková dlužná částka k danému dni činí 88 537 Kč, z toho 75 100,53 Kč na původní jistině, 12 038,53 Kč na úroku za poskytnutí úvěru ke dni zesplatnění úvěru, 998 Kč za neuhrazené smluvní pokuty a 400 Kč za náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (prokázáno oznámením ze dne 26. 6. 2022).
14. Žalovaný byl výzvou ze dne 16. 11. 2022, odeslanou téhož dne, vyzván před podáním žaloby k úhradě částky v celkové výši ve výši 88 537 Kč s příslušenstvím ve lhůtě 15 dnů od data odeslání výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne 16. 11. 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 16. 11. 2022, včetně podacího archu).
15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
16. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Dle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
18. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
19. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
23. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je v zákoně o spotřebitelském úvěru uložena žalobkyni pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být ve smyslu daného ustanovení poskytnut pouze v případech, kdy nejsou na základě posouzení úvěruschopnosti dány důvodné pochybnosti o tom, že je spotřebitel schopen hradit sjednané splátky. Tím žalobkyně coby akreditovaný poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit i práva a zájmy spotřebitele. Na tuto svou povinnost však žalobkyně v posuzované věci zjevně rezignovala.
24. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, v němž Nejvyšší soud uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
25. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pak byla v daném případě, vedle špatného skóre v databázi název, na místě zejména vzhledem k nereálným údajům uvedeným ve formuláři, a to bez ohledu na to, zda žalovaný prohlásil, že tyto jsou pravdivé a úplné. Prohlášením žalovaného na příslušném formuláři nezbavilo žalobkyni povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného a neodůvodňuje možnost vycházet toliko z žalovaným uvedených a nijak nepodložených údajů, nadto zjevně neodpovídajících realitě, pročež se žalobkyně nemůže odvolávat na to, že vychází z premisy, že své klienty považuje za svéprávné osoby a že případné uvedení nepravdivých údajů ze strany žalovaného jí nelze klást k tíži, a tak se fakticky odvolávat jen na„ nepoctivost“ žalovaného. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat). Nicméně výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. Žalovaný ve formuláři uvedl, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí 3 384 Kč. Již pouhým laickým pohledem je fakticky nemožné s takto nízkou částkou pokrýt běžné náklady na bydlení. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa) lze doložit poměrně snadno. Jde tedy o údaje zjevně smyšlené. Žalovaný sice uvedl, že bydlí u rodičů, avšak tato skutečnost nezbavila žalobkyni výdaje na bydlení žalovaného prověřovat. Žalobkyně proto měla požadovat vysvětlení tohoto tvrzení a doložení příslušných listin. Žalobkyně dále vyšla z toho, že žalovaný má příjem ve výši 28 173 Kč a po odečtení výdajů volné zdroje ve výši 19 929 Kč. Výši příjmů si žalobkyně ověřila ze výpisů z účtu žalovaného, dle nichž byla ve dnech 8. 7. 2021 a 5. 8. 2021 na účet žalovaného připsána mzda. Ze stejných výpisů z účtu ovšem vyplývá, že zůstatek žalovaného na účtu před připsáním mzdy činil jeden měsíc částku 2 981,74 Kč a druhý měsíc dokonce zápornou částku - 251,08 Kč, tedy částky podstatně nižší, než tvrzených 19 929 Kč. Reálný měsíční zůstatek (finanční rezervu) a všechny měsíční výdaje žalovaného mohla žalobkyně snadno zjistit vyžádáním úplných výpisů z tohoto účtu. Ty však ze strany žalobkyně požadovány nebyly. Žalobkyně tak zcela rezignovala na své povinnosti a řádně nevyhodnotila údaje poskytnuté žalovaným s ohledem na údaje vyplývající z předložených listin, zejména z výpisů z účtu.
26. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, navíc u osoby, která je podle registru název pro poskytnutí úvěru jasně riziková. Soud si je vědom toho, že výklad zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, kdy nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně jasně účelové, ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
27. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 588 o. z. přihlíží z úřední povinnosti.
28. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci spisová značka anonymizováno číslo, právnická osoba právnická osoba anonymizováno, v bodě 34. uvedl, že„ (…) účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že„ (…) články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.
29. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ústavní nález, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.
30. Soud dodává, že poskytovatelům úvěrů byla povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitelů před uzavřením smlouvy uložena již v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, a jako důsledek nesplnění této povinnosti byla judikaturou vyvozena absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka). Právní úprava účinná do 30. 11. 2016 stála na zásadě ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tato zásada byla přenesena i do právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 přijaté zákonem o spotřebitelském úvěru, přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v nové právní úpravě ochranu spotřebitele posílit. Posouzení neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako relativní by tomuto záměru odporovalo, neboť by to ochranu spotřebitele naopak zjevně oslabovalo. Pokud tak za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. bylo na neplatnost spotřebitelských smluv ustáleně nahlíženo jako na neplatnost absolutní, nelze ji napříště ve smyslu právě uvedeném posuzovat jako pouhou neplatnost relativní. Takový výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by pomíjel jeho účel a smysl.
31. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného došlo. Žalovaný tak s ohledem na shora uvedené má povinnost žalobkyni vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru ve výši 78 000 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze ve výši rozdílu mezi částkou 78 000 Kč a 23 635 Kč (kterou žalovaný na splátkách již žalobkyni uhradil), tj. co do výše 54 365 Kč. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného (§ 1958 odst. 2 o. z.), neboť mezi účastníky nebylo ujednáno, kdy žalovaný jakožto dlužník má dluh (náhradu z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému) plnit. V tomto případě je výzva dle § 1958 odst. 2 o. z. představována předžalobní výzvou ze dne 16. 11. 2022, dle které splatnost nastala dne 1. 12. 2022 (žalobkyně žalovaného požádala o zaplacení do 15 dnů od data odeslání výzvy, k čemuž došlo dne 16. 11. 2022). Počínaje dnem 2. 12. 2022 se tak žalovaný dostal do prodlení a je žalobkyni povinen uhradit kromě jistiny rovněž úroky z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
32. Jelikož žalovaný povinnost uhradit žalobkyni částku 54 365 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky plynoucím od 2. 12. 2022 nesplnil dobrovolně, uložil mu ji soud ve výroku I. tohoto rozsudku. O třídenní lhůtě ke splnění této povinnosti bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbývajícím rozsahu vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru zamítl.
33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměr jejich úspěchu ve věci je rovnocenný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.