Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
19 C 42/2023-43
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem JUDr. Rudolfem Prokopem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
jednající v České republice prostřednictvím
právnická osoba, IČO
sídlem adresa
zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 40 244,72 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 205,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 205,09 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 12 039,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 320,21 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 911,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 205,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 205,09 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 12 039,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 320,21 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 911,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě návrhu na uzavření smlouvy ze dne datum revolvingový úvěr. Součásti smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný ke dni 31. 1. 2022 postupně z úvěrového rámce vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 47 277,09 Kč. Poskytnutý úvěr měl žalovaný splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhleně na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Roční úroková sazba činila 23,76 %. V souladu s úvěrovou smlouvou byl žalovaný povinen hradit rovněž pojištění ve výši 7,99 % z měsíční splátky úvěru. Splátky měly být hrazeny souhrnnou platbou k 17. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, pročež žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami požaduje smluvní pokutu za prodlení ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení více než 30 dnů ve výši 707,50 Kč. Žalobkyně žalovaného dne 17. 8. 2022 vyzvala k úhradě dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů, avšak žalovaný tak neučinil. V souladu s úvěrovými podmínkami tak byl žalovanému dne 26. 9. 2022 zaslán dopis s oznámením o odstoupení od smlouvy, k čemuž došlo dne 31. 10. 2022. Dluh žalovaného ve výši 44 716,72 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. Tato dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 37 471,20 Kč, úroku ve výši 4 719,42 Kč, pojistného ve výši 1 118,60 Kč, náhrady nákladů za vymáhací proces (odeslání upomínky) ve výši 700 Kč a smluvní pokuty z prodlení 707,50 Kč. Žalovaný po odstoupení od smlouvy uhradil pouze částku 4 472 Kč, která byla započtena na jistinu. Zbytek dlužné částky žalovaný neuhradil, ačkoli byl vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 12. 2022.
2. Žalovaný zůstal nečinný a ve věci se nevyjádřil.
3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 31. 8. 2023, na které se dostavila pouze žalobkyně. Žalovaný se bez omluvy k nařízenému jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání, neboť z doložených listin neměl za prokázané zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, což je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, jak bude rozvedeno dále.
4. Soud z provedených důkazů učinil tato skutková zjištění: Z žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne datum, specifických podmínek a sazebníku pro úvěry soud zjistil, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč, resp. s maximálním úvěrovým rámcem 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhleně na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Splátky měly být hrazeny k 17. dni v kalendářním měsíci. Revolvingový úvěr byl žalovanému poskytnut s roční úrokovou sazbou 23,76 %, přičemž měsíční poplatek za jeho vedení činí 50 Kč. Ve smlouvě byla rovněž ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení a náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč. Dále bylo ve smlouvě sjednáno pojištění s výší měsíční úhrady 7,99 % z měsíční splátky úvěru. Z výpisu z úvěrového účtu, dokladu o financování, deníku financování a výpisu čerpání z úvěrové karty MUZO soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 47 277,09 Kč a ke dni 16. 9. 2022 uhradil celkem 14 600 Kč. Z poslední možnosti mimosoudního vyrovnání ze dne 18. 8. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 12 907 Kč. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 26. 9. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že vzhledem k prodlení žalovaného se splácením úvěru odstupuje od smlouvy s tím, že ke dni 31. 10. 2022 se úvěr stává splatný v celém rozsahu, a proto jej žalobkyně zároveň vyzvala k úhradě částky 44 717 Kč. Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne 1. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 40 244,72 Kč, když po odstoupení od smlouvy uhradil 4 472 Kč. Žalovaný byl také upozorněn na možnost soudního vymáhání dluhu.
5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud však nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně sice tvrdila, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. nahlédnutím do relevantních databází, a tedy svou povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru splnila, avšak splnění povinnosti nijak nedokládala a příslušné dokumenty soudu nepředložila. Tvrzení žalobkyně o řádném prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet proto nelze považovat za prokázaná.
13. V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, v němž Nejvyšší soud uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Neobstojí tedy tvrzení žalobkyně, která uvádí, že neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného uvedených v žádosti o úvěr. Žalobkyně se neměla spokojit s pouhým tvrzením, měla si k ověření těchto tvrzení vyžádat příslušné listiny a především si kopie těchto listin měla uchovat.
14. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně pak má v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to neplatnost absolutní, k níž soud podle § 588 o. z. přihlíží z úřední povinnosti.
15. Soud pro úplnost konstatuje, že podle shora citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění, je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní. Tato zákonná úprava však zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a dané ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat v souladu s unijním právem. Soudní dvůr Evropské unie k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci spisová značka anonymizováno číslo, právnická osoba právnická osoba anonymizováno, v bodě 34. uvedl, že„ (…) účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti.“ V bodě 46. pak soudní dvůr uzavřel, že„ (…) články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Důsledkem nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy podle Soudního dvora Evropské unie absolutní neplatnost smlouvy.
16. Uvedené je v souladu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ústavní nález, podle kterého by obecné soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Podle Ústavního soudu pak uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.
17. Soud dodává, že poskytovatelům úvěrů byla povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitelů před uzavřením smlouvy uložena již v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, a jako důsledek nesplnění této povinnosti byla judikaturou vyvozena absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka). Právní úprava účinná do 30. 11. 2016 stála na zásadě ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tato zásada byla přenesena i do právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 přijaté zákonem o spotřebitelském úvěru, přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v nové právní úpravě ochranu spotřebitele posílit. Posouzení neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako relativní by tomuto záměru odporovalo, neboť by to ochranu spotřebitele naopak zjevně oslabovalo. Pokud tak za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. bylo na neplatnost spotřebitelských smluv ustáleně nahlíženo jako na neplatnost absolutní, nelze ji napříště ve smyslu právě uvedeném posuzovat jako pouhou neplatnost relativní. Takový výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by pomíjel jeho účel a smysl.
18. Na základě shora uvedeného soud posoudil stranami uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy včetně všech jejích součástí je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z., neboť k čerpání finančních prostředků ze strany žalovaného došlo. Žalovaný tak s ohledem na shora uvedené má povinnost žalobkyni vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru ve výši 47 277,09 Kč. Žalobě tak lze vyhovět pouze ve výši rozdílu mezi částkou 47 277,09 Kč a 19 072 Kč (kterou žalovaný na splátkách již žalobkyni uhradil), tj. co do výše 28 205,09 Kč. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu ochuzeného (§ 1958 odst. 2 o. z.), neboť mezi účastníky nebylo ujednáno, kdy žalovaný jakožto dlužník má dluh (náhradu z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaného) plnit. V tomto případě je výzva dle § 1958 odst. 2 o. z. představována odstoupením od úvěrové smlouvy ze dne 26. 9. 2022, dle které splatnost nastala dne 31. 10. 2022. Počínaje dnem 1. 11. 2022 se tak žalovaný dostal do prodlení a je žalobkyni povinen uhradit kromě jistiny rovněž úroky z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
19. Jelikož žalovaný povinnost uhradit žalobkyni částku 28 205,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky plynoucím od 1. 11. 2022 nesplnil dobrovolně, uložil mu ji soud ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbývajícím rozsahu vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal částečně úspěšné žalobkyni poměrnou výši náhrady nákladů řízení. Náklady žalobkyně činí částku 7 278,40 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 422 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 40 244,72 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby) a z částky 2 740 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (účast na jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 840 Kč ve výši 1 016,40 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná ze 70 %. Ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. jí proto soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem (70 % – 30 %), tj. v rozsahu 40 % odpovídající částce 2 911,36 Kč O povinnosti žalovaného zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř.
21. O třídenní lhůtě ke splnění obou povinností bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.