Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 26/2022-41

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 74 168,50 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 41 250 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení jistiny ve výši 2 458,63 Kč, poplatku ve výši 30 459,87 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 710,93 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 315,73 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do 13. 7. 2021 a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 2 458,63 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 41 250 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení jistiny ve výši 2 458,63 Kč, poplatku ve výši 30 459,87 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 710,93 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7 315,73 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do 13. 7. 2021 a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 2 458,63 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 74 168,50 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřela dne 13. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytla žalovanému 45 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 45 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 35 959 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 11 028 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 017 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 9 914 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem zákaznické karty. Všechny doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, abyy, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tytoy byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 3 749 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 43 708,63 Kč na jistině a 30 459,87 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 315,73 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 710,93 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 29 % z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Z důvodu překážky věci rozsouzené bylo řízení ohledně zaplacení jistiny ve výši 41 250 Kč zastaveno usnesením č. j. -36 ze dne 13. 4. 2022.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne 13. 11. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 45 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 11 028 Kč, poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 017 Kč a poplatkem vedení zákaznického účtu a za komfortní splácení ve výši 9 914 Kč (celkem 35 959 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč (poslední splátka 4 493 Kč). Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že v hotovosti obdržel celou částku zápůjčky. Součástí smlouvy o zápůjčce byly i smluvní podmínky. Z tabulky umoření plyne, že žalovaný uhradil dne 11. 3. 2019 pouze částku 3 749 Kč.

4. Žalobkyně dále doložila zákaznickou kartu podepsanou žalovaným ze dne 13. 11. 2018. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem 40 692 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že bydlí v nájmu, je svobodný, bez vyživovacích povinností. Žalovaný také uvedl, že má zápůjčku ještě u jiné společnosti, na kterou splácí 2 800 Kč měsíčně; odhadované měsíční výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 3 000 Kč.

5. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila smlouvu o nájmu bytu ze dne 1. 5. 2018, z níž plyne, že žalovaný si pronajal rodinný dům na dobu neurčitou od 1. 5. 2018. Žalovaný byl povinen platit pronajímateli 1 000 Kč měsíčně na nájemném a 100 Kč měsíčně jako zálohy za plnění a služby spojené s užíváním domu. Z potvrzení o přechodném bydlišti vyplynulo, že žalovaný měl v České republice nahlášen přechodný pobyt na adrese adresa žalovaného. Dle pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2017 byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou u právnická osoba – právnická osoba V článku 5 je uvedeno, že výši mzdy stanoví zaměstnavatel samostatným mzdovým výměrem.

6. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 6. 1. 2021, který byl odeslán 25. 1. 2021, jak plyne z podacího archu.

7. Předžalobní výzvou ze dne 28. 6. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 13. 7. 2021. Výzva byla odeslána dne 28. 6. 2021, což žalobkyně doložila podacím lístkem.

8. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalovaný byl uznán vinným přečinem podvodu podle , 2 , a to rozsudkem název soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2021. Spáchaný skutek spočíval v tom, že dne 13. 11. 2018 v obec uzavřel se společností právnická osoba smlouvu o zápůjčce číslo předmětem které bylo poskytnutí hotovostní neúčelové zápůjčky peněz ze strany právnická osoba ve výši 45 000 Kč, kteroužto částku žalovaný v hotovosti téhož dne převzal, přičemž jednal od počátku s úmyslem sjednanou zápůjčku peněž řádně a včas poškozené společnosti nevrátit a zapůjčené peníze si pro svoji potřebu ponechat, čímž společnosti právnická osoba způsobil škodu ve výši nejméně 45 000 Kč. Současně byl žalovaný tímto rozsudkem zavázán zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 41 250 Kč, což představuje dlužnou jistinu ve výši 45 000 Kč poníženou o úhradu ve výši 3 749,85 Kč.

9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje , (dále jen „“):„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“

10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně číslo , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

17. Pokud jde o příjmy žalovaného, ty měly být údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výpisů z účtu. Žalobkyně sice doložila pracovní smlouvu žalovaného, nicméně z té nelze zjistit výši jeho mzdy, jelikož ta byla stanovena samostatným mzdovým výměrem. Tento mzdový výměr však žalobkyně již nedoložila. Stran výdajové stránky žalovaného žalobkyně předložila pouze nájemní smlouvu, žádné další dokumenty, které by umožňovaly učinit si úsudek o běžných výdajích žalovaného, ať už ohledně nákladů na samotné žití, či splácení jiných závazků žalobkyně soudu neposkytla. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv dostála své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného ze zaměstnání a jeho pravidelné výdaje. Příjmové poměry žalovaného zůstaly z pohledu soudu zcela neověřeny, jelikož vyplynuly pouze ze zákaznické karty, žádnéy (např. mzdový výměr nebo výpisy z účtu) k nim nebyly předloženy a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Stejná situace nastala i co se týká výdajových poměrů žalovaného. Zdejší soud se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, abyy, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Povinnost uchovávat dokumenty osvědčující řádné splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele vyplývá přímo ze zákona o spotřebitelském úvěru, konkrétně z :„ (1) Poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.“ Explicitně je tato povinnost zdůrazněna v navazujícím odst. 2 písm. b) téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména b) dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle “.

18. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta (jako v projednávané věci), nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinými slovy, pro posuzování, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, je nepodstatná skutečnost, že žalovaný byl nakonec shledán vinným přečinem úvěrového podvodu.

19. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

22. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu je tudíž nutno považovat za absolutně neplatnou, a to jak z důvodu protiprávního podvodného jednání žalovaného, tak z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 45 000 Kč, a to z titulu škody způsobené zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ( ). Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

24. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 45 000 Kč žalovaný uhradil celkem 3 749,85 Kč, po zaokrouhlení soud vycházel z uhrazené částky 3 750 Kč, a žalovanému tak zbývalo uhradit na jistinu ještě 41 250 Kč. Tento nárok byl již žalobkyni pravomocně přiznán trestním rozsudkem název soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, a nemohl tudíž být nadále předmětem tohoto civilního řízení, které bylo z tohoto důvodu usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 4. 2022, č. j. -36, zastaveno v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení jistiny ve výši 41 250 Kč. Předmětem tohoto řízení nadále zůstala žalobkyní požadovaná jistina ve zbývající výši 2 458,63 Kč (rozdíl mezi původně požadovanou výší jistiny 43 708,63 Kč a výší jistiny 41 250 Kč, pro kterou bylo toto řízení již zastaveno), poplatek ve výši 30 459,87 Kč, kapitalizované úroky ve výši 7 710,93 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 315,73 Kč (tento úrok z prodlení byl žalobkyní kapitalizován za období od 11. 4. 2019 do 18. 12. 2020), úrok ve výši 29 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.

25. Čas plnění u nároků vzniklých z titulu náhrady škody se řídí a věřitel tedy může plnění požadovat ihned a dlužník je povinen splnit„ bez zbytečného odkladu“. Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky, jejíž odeslání dne 28. 6. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Ve výzvě byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 13. 7. 2021, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 7. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Žalobkyni tak byl přiznán zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 41 250 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení.

26. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve zbývající výši 2 458,63 Kč byla již uhrazena, na poplatek ve výši 30 459,87 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 7 710,93 Kč ani na úrok ve výši 29 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o zápůjčce byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 14. 7. 2021, tudíž na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 315,73 Kč za období od 11. 4. 2019 do 18. 12. 2020 a na zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 43 708,63 Kč od 19. 12. 2020 do 13. 7. 2021 žalobkyni taktéž nárok nevznikl. Jelikož žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení v sazbě 9,75 % ročně, tedy ve vyšší výši, než jaká byla právními předpisy stanovena k prvnímu dni prodlení žalovaného (ke dni 14. 7. 2021 platila výše zákonného úroku z prodlení 8,5 % ročně), soud ode dne prodlení žalovaného zamítl tento rozdíl v úrokové sazbě a také zamítl požadované úroky z prodlení z částky 2 458,63 Kč, což je rozdíl mezi požadovanou jistinou (43 708,63 Kč) a skutečně neuhrazenou jistinou (41 250 Kč).

27. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ve spojení s 142 odst. 2 a zohlednil jednak to, že řízení bylo z části z důvodu překážky věci rozsouzené zastaveno a dále to, že v řízení o zbylé části nároků byl převážně úspěšný žalovaný. Právo na náhradu (poměrné části) nákladů řízení by tak měl žalovaný, nicméně tomu žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.