Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 126/2023-85
Okresní soud Brno-venkov v Brně rozhodl soudkyní JUDr. Soňou Nedbalovou v právní věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokátem
se sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 47.399,91 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 24.100 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 23.299,91 Kč
- s úrokem z prodlení ve výši 2.368,67 Kč,
- s úrokem ve výši 5.954,68 Kč,
- s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 32.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení,
- s úrokem 20,74 % ročně z částky 32.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení,
- s úrokem z prodlení ve výši 1.926,91 Kč,
- s úrokem ve výši 5.766,73 Kč,
- s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 15.399,91 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení,
- s úrokem 24,69 % ročně z částky 15.399,91 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 24.100 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Zamítá se návrh v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 23.299,91 Kč - s úrokem z prodlení ve výši 2.368,67 Kč, - s úrokem ve výši 5.954,68 Kč, - s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 32.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, - s úrokem 20,74 % ročně z částky 32.000 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, - s úrokem z prodlení ve výši 1.926,91 Kč, - s úrokem ve výši 5.766,73 Kč, - s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 15.399,91 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, - s úrokem 24,69 % ročně z částky 15.399,91 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 47.399,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2.368,67 Kč, s úrokem ve výši 5.954,68 Kč, s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 32.000 Kč za dobu do 8. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem 20,74 % ročně z téže částky za tutéž dobu, s úrokem z prodlení ve výši 1.926,91 Kč, s úrokem 5.766,73 Kč, s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 15.399,91 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, a s úrokem 24,69 % ročně z téže částky za tutéž dobu. Tvrdí, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dne 8. 8. 2019 byla uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě níž žalovaný obdržel v hotovosti 32.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli navíc úrok 5.440 Kč, poplatek za administrativní činnost 6.400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 18.240 Kč. Celkovou částku měl žalovaný uhradit v 80 splátkách po 776 Kč týdně, když poslední splátka byla stanovena na 18. 2. 2021. Žalovaný celkem splatil pouze 11.700 Kč, což bylo započteno na úroky a poplatky. Žalobce z této smlouvy požaduje jistinu 32.000 Kč spolu s úrokem 20,74 % ročně za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení za tutéž dobu, dále kapitalizované úroky z prodlení 2.368,67 Kč, které byly vypočteny v sazbě 8,25 % ročně z téže jistiny za dobu od 19. 2. 2021 do 7. 1. 2022, a kapitalizovaný úrok 5.954,68 Kč, který byl vypočten v sazbě 20,74 % ročně z též jistiny za dobu od 19. 2. 2021 do 7. 1. 2022. Ohledně druhé úvěrové smlouvy žalobce tvrdí, že byla uzavřená mezi žalovaným a tímtéž původním věřitelem dne 17. 5. 2019 a žalovaný na základě ní obdržel v hotovosti 20.000 Kč. Zavázal se zaplatit původnímu věřiteli navíc úrok 4.000 Kč, administrativní poplatek 4.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 8.000 Kč. Tento úvěr měl žalovaný splatit 60 splátkami ve výši 600 Kč týdně, uhradil však pouze 16.200 Kč, což bylo započteno na jistinu, úroky a poplatky. Žalobce z této smlouvy požaduje jistinu 15.399,91 Kč, úrok 24,69 % ročně z této jistiny od 8. 1. 2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z téže listiny za tutéž dobu, kapitalizovaný úrok z prodlení 1.926,91 Kč, který byl vypočten z téže jistiny za dobu od 11. 7. 2020 do 7. 1. 2022, a kapitalizovaný úrok 5.766,73 Kč, který byl vypočten v sazbě 24,69 % ročně, z téže jistiny za dobu od 11. 7. 2020 do 7. 1. 2022. Původní věřitel v obou případech ověřil schopnost žalovaného úvěr splácet, žalovaný uvedl své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady od žalovaného a údaje byly zaznamenány do zákaznické karty. Původní věřitel postoupil obě pohledávky za žalovaným na žalobce postupní smlouvou. Žalovaný žalobci na žalovanou částku ničeho nezaplatil ani po upomínce.
2. Ve věci byl dne 27. 10. 2022 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou.
3. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
4. Z listiny Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaný dne 17. 5. 2019 požádal původního věřitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru 20.000 Kč. Uvedl, že žije s rodiči, vede samostatnou domácnost, má příjem z hlavního pracovního poměru na dobu neurčitou, pracuje jako skladník od července 2017, má již zápůjčku či úvěr u téhož původního věřitele v celkové výši 10.000 Kč se splátkou 1.350 Kč měsíčně, a rovněž tak má i úvěr u anonymizováno v celkové výši 200.000 Kč s měsíční splátkou 2.700 Kč. Čistý příjem žalovaný uvedl ve výši 17.821 Kč měsíčně ze zaměstnání a další blíže nespecifikovaný příjem 8.000 Kč. Výdaje žalovaný uvedl ve výši 2.000 Kč na bydlení, 3.500 Kč na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení, 7.500 Kč na výživné, 4.050 Kč na splátky úvěrů. Původní věřitel stanovil výši příjmů na 25.821 Kč, výši výdajů na 17.050 Kč, a z toho vypočítal použitelný příjem 8.771 Kč. Původní věřitel měl k dispozici k ověření těchto skutečností blíže nespecifikované výplatní pásky v nezjištěném počtu a pracovní smlouvu.
5. Téhož dne 17. 5. 2019 uzavřel žalovaný se původním věřitelem právnická osoba IČO, smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti číslo. Z ní soud zjistil, že výše úvěru byla dohodnuta na 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli ještě úrok 4.000 Kč, administrativní poplatek 4.000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 8.000 Kč Celkem měl žalovaný původnímu věřiteli uhradit 36.000 Kč formou 60 splátek ve výši 600 Kč týdně. Čerpání úvěru podle čl. 9 smlouvy proběhlo tak, že pohledávka původního věřitele na zaplacení zůstatku předcházejícího úvěru číslo ve výši 7.100 Kč se započítala proti pohledávce žalovaného na vyplacení spotřebitelského úvěru z této žalované smlouvy. Žalovaný souhlasil s tím, že po tomto započtení bude vyplacen v hotovosti rozdíl mezi jistinou sjednaného úvěru a zůstatkem refinancovaného úvěru, tedy částka 12.890 Kč.
6. Podle tvrzení žalobce zaplatil žalovaný na tento úvěr celkem 16.200 Kč. Žalovaný netvrdil, a tudíž ani neprokazoval, a že by uhradil vyšší částku.
7. O další úvěr požádal žalovaný již dne 7. 8. 2019 téhož původního věřitele, jak vyplývá z listiny karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr. Žalovaný požadoval úvěr 32.000 Kč. Uvedl adresu trvalého pobytu obec a číslo, dále sdělil, že žije jako nájemník a jiný rodinný příslušník v samostatné domácnosti, pracuje na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako skladník, má u téhož původního věřitele předchozí úvěry v celkové částce 20.000 Kč s měsíční splátkou 27.000 Kč, a nemá úvěry u jiných společností. Žalovaný uvedl čistý příjem 21.956 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 2.500 Kč na polovinu s bratrem, osobní výdaje 3.800 Kč, vyživovací povinnost 7.500 Kč, splátky úvěru 2.700 Kč. Původní věřitel vypočítal využitelný příjem jako rozdíl příjmů a výdajů na částku 5.456 Kč na měsíc. Původní věřitel ověřil tyto skutečnosti z blíže nespecifikovaných výplatních pásek v nezjištěném počtu a z pracovní smlouvy.
8. Téhož dne 7. 8. 2019 a uzavřel žalovaný s tímtéž původním věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti číslo. Z ní soud zjistil, že výše úvěru byla dohodnuta na 32.000 Kč a žalovaný tuto částku obdržel v hotovosti. Žalovaný se zavázal, že původnímu věřiteli zaplatí navíc úrok 5.440 Kč, administrativní poplatek 6.400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 18.240 Kč, celkem 62.080 Kč, formou 80 splátek ve výši 776 Kč týdně.
9. Podle tvrzení žalobce uhradil žalovaný na tento úvěr celkem 11.700 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by zaplatil částku vyšší.
10. Ohledně postoupení obou pohledávek zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 7. 1. 2022 a uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze smlouvy. V této příloze, tedy v seznamu postoupených pohledávek, jsou uvedeny obě žalované pohledávky, a to na straně 31 a 23. Dopisem ze 3. 2. 2022 oznámil původní věřitel žalovanému, že obě žalované pohledávky postoupil na žalobce, a vyzval žalovaného, aby svůj dluh plnil již žalobci na specifikované bankovní spojení. Podle podacího lístku byl tento dopis žalovanému odeslán dne 4. 2. 2022.
11. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu z obou žalovaných pohledávek dopisem svého právního zástupce z 14. 4. 2022, který byl podle podacího lístku odeslán žalovanému doporučeně dne 19. 4. 2022.
12. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru ve dnech 17. 5. 2019 a 7. 8. 2019, na základě nichž žalovaný obdržel částky 20.000 Kč a 32.000 Kč. Žalovaný na první z těchto smluv uhradil 16.200 Kč a na druhou z těchto smluv uhradil 11.700 Kč. Původní věřitel před uzavřením obou žalovaných smluv zkoumal poměry žalovaného výše popsaným způsobem. Původní věřitel uzavřel následně se s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, mezi postoupenými pohledávkami jsou i obě žalované pohledávky, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatil ani po předžalobní upomínce.
13. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § číslo tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Původní věřitel jakožto úvěrující si svoji povinnost z obě úvěrových smluv splnil tím, že žalovanému poskytl dohodnuté peněžní částky sjednaným způsobem, tedy v hotovosti. U první úvěrové smlouvy ze 17. 5. 2019 na dohodnutou částku úvěru 20.000 Kč započítal dluh z předcházející úvěrové smlouvy, která není předmětem tohoto řízení, a žalovanému vyplatil pouze rozdíl těchto částek.
14. Obě úvěrové smlouvy z hlediska jejich platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o spotřebitelské smlouvy a původní věřitel byl při jejich sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. U původního věřitele je ve smyslu § 60 odst. 1 až 6 zákona o spotřebitelském úvěru nutná odborná způsobilost, tedy všeobecné znalosti, odborné znalosti a dovednosti nezbytné pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které je třeba prokázat zákonem stanoveným způsobem. Pravidla pro posouzení úvěruschopnosti a poskytování rady jsou stanovená v § 84 až § 89 téhož zákona. Podle § 86 byl původní věřitel před uzavřením obou žalovaných smluv povinen posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného jakožto spotřebitele, a pokud to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Původní věřitel byl oprávněn poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Původní věřitel byl povinen posoudit zejména schopnost žalovaného splácet splátky na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a jeho dosavadních závazků.
15. Soud v této souvislosti poukazuje na shora uvedená skutková zjištění. Původnímu věřiteli bylo známo, že před uzavřením první úvěrové smlouvy 17. 5. 2019 byl již žalovaný zadlužen, když měl úvěr u anonymizováno ve výši 200.000 Kč se splátkou 2.700 Kč a úvěr u téhož původního věřitele 10.000 Kč se splátkou 1.350 Kč. Žalovaný uvedl, že má příjem z pracovního poměru 17.821 Kč, který měl být ověřen výplatními páskami. Nebylo však zjištěno, o jaké výplatní pásky se jednalo, v jakém počtu je měl původní věřitel k dispozici a za které měsíce. Žalovaný uvedl ještě nějaký další nespecifikovaný příjem 8.000 Kč, přičemž není zřejmé, kterého příjmu se výplatní pásky měly týkat. Za tohoto stavu soud nepovažuje ověření příjmů žalovaného za dostačující. Výdaje žalovaného nebyly ověřeny vůbec, ani výdaje na bydlení 2.000 Kč ani splátky úvěrů 4.050 Kč. Rovněž nebylo ověřeno, na kolik dětí a v jakém věku hradí žalovaný výživné 7.500 Kč měsíčně. Před uzavřením druhé žalované smlouvy o úvěru 7. 8. 2019 žalovaný nahlásil adresu trvalého pobytu obec a číslo, což je adresa obecního úřadu, na níž se žalovaný nemohl zdržovat. Tato skutečnost měla signalizovat původnímu věřiteli, že poměry žalovaného ohledně jeho bydlení nejsou zcela uspořádané, když žalovaný se nepřihlásil k trvalému pobytu na adrese, na níž se skutečně zdržoval. Žalovaný uvedl, že žije v nájmu, že vede samostatnou domácnost jako jiný rodinný příslušník, avšak u výdajů na bydlení 2.500 Kč je uvedeno, že tyto výdaje má na polovinu s bratrem. Žalovaný byl rovněž před uzavřením druhé žalované smlouvy již zadlužen, když měl úvěr u téhož původního věřitele ve výši 20.000 Kč s měsíční splátkou 2.700 Kč. Příjem žalovaného činil 21.956 Kč čistého měsíčně, což původní věřitel ověřil z blíže nezjištěných výplatních pásek, když není zřejmé, kolik těchto výplatních pásek měl k dispozici a za které měsíce. Výdaje na bydlení žalovaného nebyly ověřeny, stejně tak ani platby výživného.
16. Původní věřitel měl zjistit ohledně žalovaného před každou žalovanou smlouvou více údajů ohledně jeho příjmové i výdajové stránky, a tyto údaje měl ověřit, což se však nestalo. Původní věřitel ze skutečností, které u žalovaného zjistil, nemohl učinit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného obě zápůjčky splatit. Za situace, kdy původní věřitel nezjistil a neověřil řádně příjmy a výdaje žalovaného, nemohl provést porovnání příjmů a výdajů žalovaného a jeho dosavadních závazků, přesto zvýšil již existující úvěrové zatížení žalovaného. Původní věřitel tedy poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v obou případech v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, a proto jsou obě smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 téhož zákona. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že žalovaný obě úvěrové smlouvy uzavřel za situace, kdy byl již zadlužen. Původní věřitel přesto, že si byl vědom vysokého zadlužení žalovaného před prvním úvěrem u anonymizováno i u původního věřitele, mu poskytl další úvěr, a navíc za 2 měsíce a tři týdny po prvním žalovaném úvěru uzavřel s žalovaným další smlouvu o úvěru a ještě zvýšil tehdejší úvěrové zatížení žalovaného.
17. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání obou smluv, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů. Původnímu věřiteli muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen reálně uvažovat ohledně finančních otázek a posoudit svoji schopnost úvěr splácet.
18. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že obě úvěrové smlouvy nejen odporují citovanému zákonu, ale narušují i veřejný pořádek, a rovněž tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit. Právě proto zákon o spotřebitelském úvěru klade na odbornost a postup poskytovatelů úvěrů takový důraz.
19. Za takové situace soud obě smlouvy o úvěru považuje za absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku. Z takových smluv nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovanému nemohla vzniknout povinnost vrátit dohodnuté částky v ujednané lhůtě ve stanovených splátkách ani platit původnímu věřiteli jakékoliv úroky či poplatky. Na takovou situaci se vztahuje úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, přičemž podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel na základě první smlouvy poskytl dne 17. 5. 2019 žalovanému dohodnutým způsobem částku 20.000 Kč a žalovaný z toho vrátil 16.200 Kč. Rozdíl těchto částek 3.800 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ohledně prvního nároku žalobce. Pokud jde o druhý nárok, bylo prokázáno, že původní věřitel žalovanému poskytl 32.000 Kč a žalovaný z toho vrátil 11.700 Kč. Rozdíl těchto částek 20.300 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného z druhého nároku žalobce.
20. Původní věřitel postoupil obě pohledávky za žalovaným písemnou smlouvou na žalobce v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku. Žalobce postoupením pohledávky nabyl také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění, jak je uvedeno v § 1880 odst. 1 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1 občanského zákoníku výše citovaným dopisem.
21. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu obou úvěrů v době přiměřené jeho možnostem ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o speciální ustanovení ve vztahu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, když důsledkem porušení povinnosti původního věřitele posoudit úvěruschopnost žalovaného je jednak neplatnost smlouvy o úvěru a jednak to, že žalovaný jakožto spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Jedná se o novou dobu splatnosti, která je závislá, nikoliv na výzvě k plnění, nýbrž na možnostech žalovaného.
22. Soud má tudíž za to, že žalovaný se dosud do prodlení ve smyslu ustanovení § 1968 občanského zákoníku nedostal, a žalobci tak nevzniklo právo na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Soud nemohl posoudit možnosti žalovaného, když žalovaný nesdělil své procesní stanovisko a k jednání se nedostavil. Za takové situace uložil soud žalovanému zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení z obou smluv celkem 24.100 Kč v obvyklé lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.
23. Na základě výše uvedených skutečností přiznal soud žalobci pouze bezdůvodné obohacení 24.100 Kč a výrokem II žalobu ve zbytku zamítl, tedy ohledně úroků i úroků z prodlení a poplatků.
24. Žalovaný měl ve sporu úspěch ve větší míře než žalobce, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Do míry úspěchu a neúspěchu zahrnul soud rovněž úroky a úroky z prodlení kapitalizované konkrétními částkami a u přiznaných či zamítnutých úroků na dobu do zaplacení tyto kapitalizoval ke dni tohoto rozhodnutí. Soud proto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.
Nesplní-li povinná strana dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat soudního výkonu rozhodnutí či exekuce.