Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
16 C 1/2021-39
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 44 998 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 22 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 000 Kč od 16. 3. 2019 do 30. 7. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 22 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 22 998 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 000 Kč od 16. 3. 2019 do 30. 7. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 22 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 44 998 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo kterou s žalovaným uzavřela dne 15. 1. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný v žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Podle žalobkyně přitom postačí, když má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržel žalovaný v hotovosti finanční prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště v celkové výši 17 998 Kč, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené částky 33 998 Kč Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč, a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba byla dne 15. 1. 2018 uzavřena smlouva o úvěru číslo – anonymizována dvě slova, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 22 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady v celkové výši 17 998 Kč, kdy tato částka sestávala z 15% úroku v pevné výši 2 118 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 9 900 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 020 Kč a inkasního poplatku ve výši 3 960 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení.
4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost právnická osoba a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020.
5. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné. Výzva byla žalovanému dle podacího lístku odeslána dne 27. 7. 2020.
6. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne 15. 1. 2018. Žalovaný v ní uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu u rodičů a nemá žádnou vyživovací povinnost. Je zaměstnán s příjmem 40 000 Kč, výdaje žalovaného sestávaly z nákladů na bydlení v částce 10 000 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak činil 30 000 Kč. Žalobkyně předložila také dodatek ke smlouvě o podnájmu bytu mezi jméno příjmení a jméno celé jméno žalovaného, výpis z obchodního rejstříku, dle kterého byl žalovaný společníkem společnosti právnická osoba a výpis z živnostenského rejstříku.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, což žalobkyně sama potvrdila. Před poskytnutím úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná.
14. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit.
15. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě spolehlivých a dostatečných informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a na straně druhé pak dosavadní dluhové zatížení klienta a přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces posouzení dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
16. Žalobkyně v žalobě a jejím doplnění uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného především z údajů, které uvedl v žádosti o úvěr a dále z informací v registrech. Co se týče samotné žádosti o úvěr, soud konstatuje, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, bez požadavku na doložení průkazných podkladů o jejich majetkových poměrech, nemůže samo o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat a tak často své majetkové poměry zkreslují a nesdělí všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. S ohledem na shora popsanou nutnost ochrany veřejného pořádku spojenou se sankcí absolutní neplatnosti smlouvy proto nelze k žádosti o úvěr přistupovat tak, že její vyplnění a podpis klientem bez dalšího prokazuje, že v ní uvedené informace jsou výhradně pravdivé a komplexní stran majetkové situace klienta a netřeba je podložit příslušnými dokumenty. Dále je třeba zmínit, že hodnocení bonity klienta představuje veřejnoprávní povinnost, které se věřitel nemůže zprostit s odkazem na povinnost spotřebitele jednat poctivě.
17. Pokud jde o příjmy žalovaného, ten sdělil, že má příjem z podnikání 40 000 Kč, k čemuž právní předchůdkyně žalobkyně předložila pouze výpis z obchodního rejstříku a živnostenského rejstříku, které potvrzují, že je žalovaný živnostník a společníkem obchodní společnosti, ale nic nevypovídají o jeho příjmech. Co se ovšem týče výdajů žalovaného, žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila jedinou listinu, ze které by bylo možné ověřit, že původní věřitelka vůbec disponovala informacemi o výdajích žalovaného a dále, že údaje tvrzené žalovaným jsou správné a komplexní, když žalovaný uvedl, že má pouze výdaje na bydlení a žádné jiné výdaje zohledněny nebyly.
18. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž dostatečně nezkoumala ani neověřovala ani příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného a nedostála tak své povinnosti s odbornou péčí posoudit jeho úvěruschopnost tak, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl splácet po sjednanou dobu dohodnuté splátky. Posouzení úvěruschopnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně je proto třeba považovat za formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly při zběžném pohledu nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána byla. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti zjevně narušuje veřejný pořádek.
19. Posuzovanou smlouvu je proto třeba považovat za absolutně neplatnou, pročež žalobkyně má vůči žalovanému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně, resp. předtím její právní předchůdkyně, měla vůči žalovanému od počátku právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 22 000 Kč, přičemž na svůj dluh neuhradil ničeho a zbývá mu tak uhradit (vydat) 22 000 Kč.
20. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslání předžalobní výzvy, odeslané dle doloženého podacího lístku dne 27. 7. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu – vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož není zřejmé, kdy byla žalovanému doručena předžalobní výzva, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo 30. 7. 2020. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení za dobu až od 31. 7. 2020 do zaplacení. Tento úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 31. 7. 2020, tj. 8,25 % ročně, soud proto ve zbylé části úrok zamítl.
21. Co do zbývající požadované částky 22 998 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16. 3. 2019 do 30. 7. 2020 a rovněž úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně (rozdíl mezi 9,75 % a 8,25 %) z částky 22 000 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, je žaloba nedůvodná a soud ji v uvedeném rozsahu zamítl.
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. S ohledem na to, že v řízení byl zcela zjevně úspěšnější žalovaný (s přihlédnutím i k požadovanému příslušenství), kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení pro jeho nečinnost nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.