Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 36/2022-90

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 91 122 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 310 Kč s úrokem v částce 6 028,56 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 69 802,69 Kč od 20. 3. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 3. 2022 dosáhne částky 225 561 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 78 309 Kč od 25. 1. 2022 do 6. 7. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 497 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 54 812 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 54 812 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 310 Kč s úrokem v částce 6 028,56 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 69 802,69 Kč od 20. 3. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 3. 2022 dosáhne částky 225 561 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 78 309 Kč od 25. 1. 2022 do 6. 7. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 497 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení, zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 54 812 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 54 812 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 91 122 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 27. 7. 2021 uzavřena smlouva o úvěru číslo na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 71 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 59,77 % ročně žalobkyni v 48 měsíčních splátkách po 4 047 Kč splatných vždy k 19. dni kalendářního měsíce. Předmětná smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 23. 1. 2022. Do dne zesplatnění žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 12 141 Kč; po zesplatnění úvěru uhradila ještě 4 047 Kč. Žalobkyni tak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 76 249,13 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 800 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobkyně požadovala ve výši 12 813,92 Kč a úhradu za pojištění schopnosti klienta splácet ve výši 262 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 59,77 % ročně z částky 69 802,69 Kč od 25. 1. 2022 do 19. 3. 2022 ve výši 6 028,56 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 69 802,69 Kč od 20. 3. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 1. 2022 dosáhne částky 225 561 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

4. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastnice sjednaly dne 27. 7. 2021 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru číslo ve znění dodatku číslo z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 71 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit při sjednaném úroku ve výši 59,76 % ročně (viz část A) smlouvy), v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 4 047 Kč O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 29. 7. 2021 (dle dodejky bylo zasláno dne 30. 7. 2021). Z odstavce nadepsaného Náklady v případě opožděných plateb v předsmluvním formuláři vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaná v prodlení delším než 15 dnů. Žalovaná je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Z předsmluvního formuláře dále soud zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje 79,18 % a celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činí 187 968 Kč. Dále žalobkyně předložila dokument nadepsaný slovy„ Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení ze dne 27. 7. 2021 žalovaná mimo jiné potvrdila, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné a pravdivé. Žalovaná si dále v rámci smlouvy sjednala pojištění schopnosti splácet úvěr, za které se zavázala hradit 3, 33 % ze splátky.

5. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr vyplacen dne 28. 7. 202+ na účet uvedený ve smlouvě.

6. Dopisy ze dne 20. 12. 2021 a ze dne 19. 1. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek, a dále žalovanou vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalované oznámila v dopise ze dne 23. 1. 2022.

7. Dle karty klienta žalovaná ke dni 11. 7. 2022 na úvěr uhradila celkem částku 16 188 Kč.

8. Předžalobní výzvou ze dne 21. 6. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu okamžitě, nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, a dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.

9. Z hodnocení klienta ze dne 27. 7. 2021 plyne, že žalovaná pobírala starobní důchod ve výši 19 550 Kč měsíčně. Příjem žalované byl doložen výpisy z jejího účtu, kdy ve dnech 16. 7. 2021 a 17. 6. 2021 byla na tento účet vždy připsána částka ve výši 20 795 Kč. Výdaje žalované byly v hodnocení klienta uvedeny částkou 3 860 Kč s poznámkou„ životní minimum“, výdaje na bydlení byly vyčísleny na 2 603 Kč a splátky žalobkyni 5 671 Kč měsíčně. Uvedené výdaje nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly.

10. Dle výpisu z registru příjmení neměla žalovaná v registru záznam. Ve výpisu NRKI bylo uvedeno dosažené skóre žalované a příznakem byla hodnocena žalovaná jako klient s menším rizikem.

11. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

12. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s  :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

13. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

14. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu do příslušného pole v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla po provedené registraci na základě přiděleného hesla přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

17. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Žalobkyně nedoložila, že by si od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty vyjma výpisu o příchozích platbách starobního důchodu a výměru důchodu. Pokud jde o výdaje žalované, zejména pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, které nepochybně musela také hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nijak si je neověřila (ačkoli informace o druhu bydlení a nákladech na bydlení jsou pro posouzení úvěruschopnosti zcela zásadní).

22. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované.

23. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

24. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

25. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 71 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

27. Žalovaná na svůj závazek uhradila celkem částku 16 188 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 54 812 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalované dne 21. 6. 2022, přičemž v této jí byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaná tak byla povinna dlužnou částku uhradit do 6. 7. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 7. 7. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 11,75 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 7. 7. 2022, tj. 15 % ročně. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 36 310 Kč úroku v částce 6 028,56 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 69 802,69 Kč od 20. 3. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 3. 2022 dosáhne částky 225 561 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 78 309 Kč od 25. 1. 2022 do 6. 7. 2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 497 Kč od 7. 7. 2022 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů by měla žalobkyně, nicméně její úspěch se týkal poměrně nepatrné části a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.