Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 31/2022-48

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 176 245,45 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 95 896,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 95 896,86 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 86 329,82 Kč, úroku ve výši 11,9 % ročně z částky 173 126,45 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 173 126,45 Kč od 2. 10. 2021 do 5. 11. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 77 229,59 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 95 896,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 95 896,86 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 86 329,82 Kč, úroku ve výši 11,9 % ročně z částky 173 126,45 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 173 126,45 Kč od 2. 10. 2021 do 5. 11. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 77 229,59 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 176 245,45 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 17. 7. 2018, kterou s žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba Žalovanému byl na základě uvedené smlouvy poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, který se zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 11,9 % ročně. Žalovaný nesplácel stanovené splátky řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 21. 7. 2021. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se proto nyní domáhá po žalovaném jistiny ve výši 173 126,45 Kč a poplatků ve výši 3 119 Kč Vedle toho požaduje zaplacení jednak kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 856,50 Kč za dobu od 13. 8. 2021 do 1. 10. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 3 124,73 Kč za dobu od 17. 7. 2021 do 1. 10. 2021 a jednak smluvního úroku ve výši 11,9 % ročně a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny 173 126,45 Kč, a to vždy od 2. 10. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud z listin předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne 17. 7. 2018 požádal předchůdkyni žalobkyně právnická osoba, o poskytnutí úvěru. V žádosti uvedl, že bydlí u rodičů a je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 19 318 Kč. Stran svých výdajů neuvedl ničeho. Z výpisů z účtu žalovaného za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 5. 2018 bylo zjištěno, že mu byla vyplácena mzda v průměrné měsíční výši 19 318 Kč; z těchto výpisů jsou zřetelné také výdaje žalovaného, které v tomto období průměrně činily 19 426 Kč měsíčně. Průměrný konečný zůstatek na účtu žalovaného pak v tomto období činil 3 553 Kč.

4. Z posouzení úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v aktivním insolvenčním řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 6 159 Kč měsíčně. Dále právní předchůdkyně žalobkyně lustrací žalovaného v registrech zjistila, že žalovaný má od 2. 5. 2018 hypoteční úvěr s úvěrovým limitem 658 000 Kč se splátkou 2 574 Kč měsíčně a dále od 9. 5. 2018 úvěr ze stavebního spoření s úvěrovým limitem 500 000 Kč se splátkou 3 387 Kč měsíčně.

5. Mezi předchůdkyní žalobkyně právnická osoba a žalovaným byla dne 17. 7. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit do 21. 6. 2027 společně s úrokem ve výši 11,9 % ročně, a to 107 měsíčními splátkami ve výši 3 066 Kč. Dále se žalovaný zavázal zaplatit další ceny dle ceníku. Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti splatit úvěr, za což se zavázal žalovaný hradit 214 Kč měsíčně. Dle bodu 8.1 písmena a) a bodu 8.2 písmena b) smlouvy, v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo prodlení s úhradou více než dvou splátek, mohla banka prohlásit úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky České spořitelny pro soukromou klientelu a ceník pro soukromou klientelu, ze kterého soud ověřil výši účtovaných cen za služby související s úvěrem.

6. Z podkladů pre súdné konanie bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr 200 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 104 103,14 Kč.

7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu jednak výzvou ze dne 19. 6. 2021 a jednak ze dne 21. 7. 2021, na základě které byl úvěr okamžitě zesplatněn ke dni 21. 7. 2021 z důvodu prodlení žalovaného. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na právnická osoba a.s. na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 9. 2021, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 10. 2021, odeslané téhož dne. Poté byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2021, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 1. 11. 2021, odeslaným téhož dne. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky konečně předžalobní výzvou ze dne 1. 11. 2021, odeslanou 4. 11. 2021.

8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.

17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně zkoumala porovnáním jeho příjmů a výdajů. Ohledně příjmu žalovaného vycházela z výpisu z účtu, který měl žalovaný vedený u právní předchůdkyně žalobkyně. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně vycházela z ekonomického modelu, kdy stanovila měsíční výdaje žalovaného na částku 6 159 Kč.

18. Pokud jde o povinnost žalobkyně (potažmo její právní předchůdkyně) posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si právní předchůdkyně žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem, konkrétně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z těchto výpisů jasně zřetelná. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. -39 ze dne 1. 4. 2015. Výdajovou stránku žalovaného však právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit. V projednávané věci tomu nebylo jinak; právní předchůdkyně žalobkyně stanovila měsíční výdaje žalovaného dle ekonomického modelu na částku 6 159 Kč, přičemž z doložených výpisů z účtu žalovaného vyplynulo, že během pěti měsíců měl výdaje průměrně ve výši 19 426 Kč – s tímto údajem však právní předchůdkyně žalobkyně nijak nepočítala. Ekonomický model tak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak ekonomický model nemůže nahradit povinnost poskytovatele úvěru ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Právní předchůdkyně žalobkyně ani nezkoumala jaký je finanční podíl žalovaného na domácnosti. Bez znalosti těchto údajů mohla dle názoru soudu jen stěží řádně posoudit, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a dále neuvedl své další úvěrové závazky. I s ohledem na tuto skutečnost, bylo namístě od právní předchůdkyně žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 200 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

23. Jelikož žalovaný na svůj závazek již uhradil částku 104 103,14 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 95 896,86 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 11. 2021, v němž byla obsažena i výzva k neprodlené úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 1. 11. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle platí, že„ Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v  stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému předmětná výzva doručena dne 4. 11. 2021. Žalovaný tak byl povinen provést úhradu dluhu do 5. 11. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 6. 11. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

24. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 77 229,59 Kč, co do poplatků ve výši 3 119 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 856,50 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 124,73 Kč (za období od 17. 7. 2021 do 1. 10. 2021), co do úroku ve výši 11,9 % ročně z částky 173 126,45 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 173 126,45 Kč od 2. 10. 2021 do 5. 11. 2021 a co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 77 229,59 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, obec). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.